SHM8: "Bylo mi jasné, že Rusy jistě nenadchne spojení jména jejich největší univerzity se slovem hovno, ale na druhé straně, kdybych byl okupant a diktátor, vítal bych tak přemýšlivý porobený národ, jako byli Češi. Na co všechno ti nepřijdou u piva! Dovedou kousat, a to bolí, ale ty se přitom směješ, protože víš, že v jejich jedu je i dávka anestezie. Proto jsem si Čechy zamiloval. Naši studenti se Čechům pošklebovali (což se ovšem nikterak nevztahovalo na Češky). Oni si nás (Jugoslávce a Balkánce vůbec) naopak pojmenovali „civilizace HH“: Hrdinové Hochštapleři. Přesně tudy vedla hranice, která nás rozdělovala. My jsme v dějinách většinu svých sil vyčerpali v hrdinských činech, ale po nich jsme si nikdy nedovedli zorganizovat život. Nevytvořili jsme mýtus všedního lidského dne, i když to možná nebylo jen naší vinou. Proto jsem nakonec začal mít české lidi rád. Jejich heslem bylo: „Experimentuj až tehdy, až nebudeš mít nic chytřejšího na práci.“
Takhle viděl Československo 2. poloviny 70. let student zamilovaný jako do nejlepšího učitele do svého profesora režie Otakara Vávry, a jako do nejlepších českých umělců do trojice Vančura-Hrabal-Menzel, Emir Kusturica. Bosenský Muslim, který na studia odjel právě, když v Bělehradě umíral jeho guru Ivo Andrić – bosenský Chorvat, který se už během nelidského perzekučního utrpení bosenských Srbů od Rakušanů za 1. světové války rozhodl stát nikoli chorvatským, ale srbským spisovatelem. Dnes bydlí v Bělehradě i Kusturica, který se po válkách v Jugoslávii (ke zděšení mnohých svých nejbližších) rozhodl vzdát muslimské identity, kterou po půl tisíciletí nesla řada jeho předků, odešel do Bělehradu a stal se nově nikoli bosenským, ale srbským režisérem."