Islám do Evropy patří. Češi kolonizovali bosenské Muslimy, v rakouské monarchii platilo právo šaría - Echo24.cz
https://share.google/SUl9DkCtAErLzQBiev mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku byli bosenští muslimové po desetiletí spoluobčany Čechů a vládl jim katolický císař z Vídně. František Šístek doplňuje, že šlo ovšem o krátkou epizodu, poněvadž toto soužití trvalo půl století. Avšak zůstalo z něj dodnes češtině slovo „maglajz“, jež je odvozené z názvu bosenského města Maglaje, proslulého řeží v roce 1878. Zora Hesová zase dodává, že když mluvíme o Bosně, je potřeba hovořit také o tom, že rakouskouherská monarchie Bosnu cíleně kolonizovala a že na této kolonizaci se intenzivně podíleli také Češi (například architekti). Zároveň monarchie zrovnoprávnila muslimskou církev s jinými církvemi, potvrdila její pravidla a zvyky a povolila systém islámského náboženského práva, což znamená, že na území monarchie platilo právo šaría.
Vedly se tehdy samozřejmě disputace, co všechno muslim ve státě smí: například smí-li sloužit v armádě. A došlo se k tomu, že ano, neboť se zodpovídá vládci. Ostatně dnešním pohledem bylo paradoxů mnohem více, vždyť známé muslimské klobouky – fezy – se celé 19. století vyráběly ve Strakonicích a odtud vyvážely do muslimských zemí včetně Bosny. Vůbec se střední a východní Evropa ke svým muslimům chovala velkoryseji než třeba Španělé v Andalusii, kteří neváhali své muslimy tvrdě katolizovat. Ne že by v obavách před Rakouskem, které Bosnu po dohodě s Tureckem suverénně anektovalo, muslimové neodcházeli pryč, ale Rakušané měli zájem na tom, aby vzdělané muslimské vrstvy zůstávaly ve své domovině. Stejně jako předtím měli Turci zájem na tom, aby v jejich říši byli jak muslimové, tak křesťané. A tak se vlastně muslimové na Balkáně vzali: místní obyvatelstvo přijalo muslimskou víru, aby mělo nižší daně. Křesťany ovšem Turci nechávali být, aby zase byl někdo, kdo uhradí daně vyšší.
Část epizody se pokouší vysvětlit složité nacionální pozadí bosenských Muslimů. Vysvětluje pojmy Muslim, Bosňák, Bosňan, s nimiž čeština mnohdy zachází svévolně a špatně. Zora Hesová také vysvětluje, že současná muslimská populace v Bosně je velmi evropská v tom smyslu, že samozřejmě přejímala evropské umělecké, filosofické i další myšlenkové proudy, což se odráží na tom, že bosenské muslimské univerzity jsou velmi otevřené jinému myšlení a že nemalá část tamní společnosti vidí smysl pouze v sekulárním státu, který věřícím nediktují pravidla, protože spoléhá, že je budou dodržovat svobodně, o své vůli a pro svou čest. To je vlastně další z mnoha paradoxů života evropských muslimů: sekulární stát jim dává větší prostor být dobrými muslimy.
Na druhou stranu je třeba pochopit, že nacionální spory dnes nejsou etnické, ale spíše politické: v chudých zemích je obyvatelské velmi politizované, jelikož přes politické strany lze snáz získat práci a vydobýt si nějaké postavení. Proto mají tamní politické strany z hlediska střední či západní Evropy nebývalý počet členů. Zároveň se velmi daří občanské společnosti, která se tyto pořádky snaží změnit. Přitom není pravda, co se říká: že by se Bosňáci islámsky radikalizovali. V Jugoslávii dokonce společnost byla spíše sekularizovaná a nestavěly se ani nové mešity. To se sice změnilo nejprve s příchodem tureckého vlivu na konci osmdesátých let, následně působením mudžáhidů trénujících Bosňáky v průběhu válek v devadesátých letech, následně přílivem saúdských peněz, ale stále platí, že Bosna si v tomto směru snaží hlídat reputaci a jakékoli islamistické tendence koriguje. Ostatně někdejší bosenskohercegovský prezident Alija Izetbegovič po válce tvrdil, že angažování islámských bojovníků dlouhodobě pověsti Bosny uškodilo a že to nestálo za to.