Novoroční dárek pro Lotiny milce
Běžím, krev mi tepe v uších, a krystalky ledu mě šlehají do tváře. Pomůže to? Pořád hledám něco, co pomůže proti neklidu. Běh do padnutí, šukání do bezvědomí, havraní prach tak namíchaný, až mi z nosu teče krev. Pomůže to? Sníh mi po patou povolí a málem spadnu na zadek, ale pak zavrávorání vyrovnám a skáču po stupních nahoru k bráně školy. Pomůže to? Nic se neděje a já se budím s pocitem, že bych byla vděčná tomu, kdo by se mě pokusil zabít. Dokonce se mi zdá o Ennovi, sedává na pelesti mého lůžka a já se budím s nejasným pocitem ztráty. Jebe mi. Hrozně.
Zabuším na bránu a čekám. Kdy se nic neděje, jednoduchou levitací nadhodím nezajištětou závorou a jednu na dvůr. Smrdí močí, chlapi jsou líní obtěžovat se od dveří někam dál. I tohle mi vadí. Na Wigandu by přirozeně bylo čisto a ticho, ale ještě víc pusto. S nakrčeným nosem minu dveře tvrze a zamířím na hradby. Usazená na hrazení se pak dívám do šera, a připadám si jako znuděná kočka, která předstírá, že loví myš. Ve skutečnosti nelovím nic… snad jen stíny. Stíny… leží jinak, než by měly ležet, trhnu sebou a stisknu meč v dlani, nervy najednou bolavé napětím. Čekám na zvuk útoku, svist nože, ocelový křik, který se hlásí meč.
„Lothaire,“ osloví mě kdosi měkce a mazlivě, „zkrásněla jsi.“
Nezapomněla jsem na ně, stejně jako oni nezapomněli na mě. Stojí tu, tři muži v přiléhavých nohavicích a kazajkách, a oči se jim lesknou.
„Smrtky?“ povytáhnu obočí a snažím se, aby napětí nebylo v mém hlase moc slyšet.
„Přesně tak.“ Breasal udělá několik tanečních kroků a jeho bok se otře o můj. Políbí mi ruku. „Jsi ráda, že nás vidíš.“
Není to otázka, je to konstatování. „Potřebuješ zase někoho… odstranit?“
Zavrtím hlavou. „Ne, jen…“ pomyslím na masakr v Landswartu a pořád cítím vděčnost, „jsem ráda, že vám můžu poděkovat osobně. Ta práce, co jste pro mě dělali…“
„Můžu ti vyprávět, chceš?“ Glaisne se sklání k mému uchu, zcela připravený šeptat mi nechutné detaily místo lichotek.
„Teď ne,“ couvnu, taky proto, že mi jejich těsná blízkost nepřipadá bezpečná, „a navíc, proto jste nepřišli, že?“
„Důvod návštěvy přece znáš.“ Breasalův hlas vystydl a je teď krutě věcný. „Dluh, slib…nechci ti ho netaktně připomínat, protože se mnohé změnilo, ale závazek, předpokládám, stále trvá.“
„Není tu nic, co by ho rušilo,“ přikývnu.
„Máme práci,“ pokračuje Breasal, „s obyčejnou sprostou vraždou bychom se tě neodvážili obtěžovat, ale máme práci… která by tě mohla zajímat,“ foukne mi do vlasů.
„Myslíš finančně?“
Něčí ruka mi přejela po zadku.
„Nejen finančně. Možná bys chtěla… poznat svou rodinu, hm?“
„Rodinu?“ V konejšivém toku Breasalovy řeči vidím vražedně ostré kameny podrazu. „Mou rodinu?“
„Tvou rodinu. Lépe řečeno otce… nezachoval se k tobě, jak by se slušelo, Lothaire, nebo ano?“