Sv. Havel - 16. října

Dnes je svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež se slaví v neděli.

Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".
Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země a ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky či hnětýnky.
Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Lité těsto se dává do malých forem, obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá.
Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané čokoládovou nebo cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků, holubiček a jiných rozličných tvarů. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče jen o posvícení.

Recepis:

Posvícenská hnětynka

•50 dkg polohrubé mouky
•50 dkg másla
•50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
•6 vajec
•2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, které pomocí lžíce plníme do dobře vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky, aby po vyklopení byly dole rovné, ne uprostřed nafouklé a nekývaly se.

Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle. Hnětynky by měly být zlatavé, ale ne příliž hnědé.
Po vychladnutí polijeme čokoládovou, citronovou či rumovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary, dají se zdobit i kornoutkem s cukrovou polevou jako perníčky.

Na zdobení cukrovou polevou potřebujeme bílek a jemně prosátý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nemusíme přidávat. Na dobrou polevu je třeba bílky taktéž procedit přes síto, aby v něm nebyly kousky, jež by nám ucpaly zdobičku nebo zdobící pytlíčky. Moučkový cukr je dobré prosát dvakrát. Taktéž je dobré hmotu dobře (do běla) vymíchat ručně a ne mixérem, lépe se s ní pak pracuje. Hmota by neměla být příliž řídká (rozlévala by se), ani příliž tuhá (špatně se s ní zdobí a má tendence odpadávat). Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté, případně gelové. Pokud máme barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.
Zdobení hnětynek převelice baví děti, podobně jako zdobení perníků v adventu.

Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: https://www.regionalni-znacky.cz/files/produkty/prachensko/515_330_e/cukrarske-ozdoby-1.jpg nebo https://www.jihoceskatrznice.cz/wp-content/uploads/2020/04/rokyta-ozdoby-s05.jpg
A domácí zdobení třeba takto: https://zakrasnejsivimperk.cz/wp-content/uploads/2019/10/13/hn%C4%9Bt%C3%BDnka.jpg
a tady je zdobení do polevy v kombinaci s kupovanými ozdobami: https://1.bp.blogspot.com/-N6D6BHb_PnY/XYhlyKkYvhI/AAAAAAAADRw/YibltWvPbz0ad5ZnS-uixFuDZF7tE_BNACLcBGAsYHQ/s1600/71139256_10217672773988991_768901374795579392_n.jpg

Méně časté, ale v některých místech velmi oblíbené, jsou vykrajované hnětynky.

Hnětýnka - rodinný recept principálky Nepomuckých kuchařinek Jany Augustové na vykrajované hnětýnky.

Suroviny:
50 dkg hladké mouky
28 dkg másla
18 dkg moučkového cukru
2 žloutky
2–4 lžíce mléka

Suroviny smícháme a rukama pořádně prohněteme, aby těsto bylo vláčné. Necháme uležet v chladu 3 dny.
Pak těsto rozválíme na plát silný asi 8 mm, vykrojíme kytičky, srdíčka nebo jiné požadované tvary a při 180 °C (záleží na troubě) upečeme dorůžova.
Necháme nejméně 1 den odležet a nazdobíme čokoládou, bílou cukrovou polevou, cukrovými kytičkami apod.


V Nepomuku i dalších místech se každoročně koná soutěž o nějrásnější hnětynku. Vždy to jsou malá umělecká díla. https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh83VaEwsrmVUWzaP7RngRC-BA2RGb9MLprmW8BljRW5qxRDBlR4-KOcm5wwOcJ2Kzip3qFc5QbRL_hhK2SDhWXrMWjO402AlxxfcK_o3QPcJ1veHvnr0Jbd0ztu91jPfq-S7BCA6zimXn9/s640/70905737_10214874367161080_7700120825441026048_n.jpg
https://www.jfos.cz/GALERIE/FOTO/aktuality_2012/36_2012/foto-01.jpg
https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/images/03939762.jpeg

Tady kupříkladu první místo před lety v obci Hajany u Blatné - litá hnetynka s čápem https://www.obechajany.cz/uploads/images/text-pages/82/609_22712201-1321809107931081-2300126326285738542-o.jpg



Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré vychlazené pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí a jí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.
Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internetové stránky ceske-tradice.cz
Prácheňská hnětýnka
https://dejinyvesnice.blogspot.com/2019/09/prachenska-hnetynka.html
Soutěž O nejkrásnější hnětynku | obec Hajany
https://www.obechajany.cz/galerie/archiv/soutez-o-nejkrasnejsi-hnetynku/
obrázky: internet
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová
Český rozhlas Plzeň

sepsala Barbora Orságová

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti


Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví po celé České zemi bez rozdílu krajů.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10. století, prakticky velmi časně po jeho smrti, kdy počaly vznikat první zapsané legendy a choval se velké úctě. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu. Konají se lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování, i několikadenní, na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se mohou zpívat povznášející písně, rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne a sama sebe. Po doputování poutníků je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ.
Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (nikoliv církve) a osvícení. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

"Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé."

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


A co znamenal tento den pro naše předky?

Den svatého Václava byl důležitým dnem i v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až mnohem později na svatého Martina.

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.

Toho dne se také v některých místech konala poprava kohouta, která se jinde konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích. Býval to tzv. desátek, dnes platíme bez mála "padesátek"- je to smutné.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, knížecí koruna, kníže na koni, štít a zbroj..

A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka dle zákona..

Zdroj:
Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet - encyklopedie svatých

sepsala Barbora Orságová

Posvícení


V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Například na svatého Václava nebo svatého Martina.

Kdežto pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké jinak významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh a kolotoče.

Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a většinou se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.
U nás v jižních Čechách a i v dalších krajích se slaví pouť dle patrona kostela a pak Havelské posvícení. Posvícení na sv. Havla zavedl císař Josef II. jako jedno společné posvícení pro celou zem. Jak to nakonec s Havelským posvícením dopadlo se dočtete v článku věnovanému svatému Havlovi.

Součástí posvícení jsou dobré pokrmy, tanec a radování. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se zdobí.

K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež. Husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak.
Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky - podkovy (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

Zvykem je posvícení slavit na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kvůli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

A jak to vypadalo dříve?
Již hodně starým zvykem bylo v neděli časně ráno tzv. Odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi, za velkého veselí přihlížejících, kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl a snědl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.
Často se však tento zvyk odbýval až na Masopust.

Něco málo o posvícení v různých regionech: https://cesketradice.cz/posviceni-v-regionech/


Recepis na koláče:

České posvícenské koláče

asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka (plnotučné)
30g droždí
80g cukru
500g hladké vybrané mouky
špetka soli
3 žloutky
vanilka
citrónová kůra
100g másla
máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, necháme je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něhož dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout (5-10 minut). Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Václavské a Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si pro změnu řekneme něco o pečení hus.


Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky cesketradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

sepsala Barbora Orságová

Podzimní rovnodennost a podzimní období

Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci a chladu.

Podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet závoje mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.
Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a urodilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
Proto také v celé české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby, v Čechách posvícení a na Moravě hody, které v sobě skrývají hlavně setkávání s přáteli a rodinou.
K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.
Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.
Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se často předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.
Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak jsem k němu sepsala samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití, posvícenské koláče nebo hnětynky a husa.

Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní nedělí společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo měl a co se událo, neboť Adventem začíná nový rok tradic...

Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastal podzimní rovnodenností, která letos byla ve středu 23. září 2026 v 2:04

Zdroj: Ladislava Paterko - semináře
kudyznudy.cz
knihovna

sepsala Barbora Orságová

A už tu máme dožínky! Letos mnohem dříve než v jiných letech, v našem kraji je již po žních...

Dožínky - nastávají koncem sklizně

Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

Čas oslav se liší kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to z pravidla koncem Srpna, na Moravě již začátkem Srpna nebo v jeho půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím nebo místní zvyklostí.


Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední sklizené obilí.
Zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí, zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

Každá hospodyně doma poctivě naklidí, napeče koláče a tradiční kváskový žitný chléb jako poděkování polím.

Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi.

Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal, aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost a bylo oznámeno, že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena ideálně v kroji s pecnem chleba a solí.
Mimochodem znáte význam českého obřadu vítání chlebem a solí?

Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj příliž pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce a slavili ji úplně všichni. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážání hory jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody.

U nás v kraji se již dožínky oficiálně neslaví, tak je slavíme aspoň doma s celou rodinou nebo se vypravíme tam kde je ještě slaví. Třeba se opět zavedou jako kupříkladu masopust, který se tu také neslavil.


Nastává čas hojnosti...


Recepis na koláče jihočeské:

60dkg výběrové mouky
20 dkg selské mouky
30 dkg másla
20 dkg cukru
6 žloutků
6 dkg droždí
citrónová kůra
lžíce rumu

Těsto zaděláme jak je u kynutého těsta zvykem, tvarujeme koláče a plníme náplněmi. Pečeme do zlatova. (Bohužel delší popis se nedochoval)


Recepis na žitný kváskový pecen

Žitný chléb paní Orságové

Na rozkvas:
50g žitného kvásku
300g vody
300g žitné mouky

Na těsto:
600g žitné mouky
330-350g vody
2 lžičky soli
2-4 lžičky kmínu

Den předem, než budeme péct chleba, je třeba si připravit rozkvas. Je to vlastně namnožení a dokrmení kvásku, aby měl sílu kynout.
Rozkvas uděláme tak, že smísíme vodu, žitnou mouku a kvásek uložený v lednici. Přikryjeme mísu pokličkou, či folií, aby nám kvásek neoschl a necháme pracovat v pokojové teplotě 12 - 16 hodin. Čím více je v místnosti teplo, tím méně času kvásek potřebuje na práci. Je ale třeba aby přímo na něj nesvítilo slunce.

Druhý den, zaděláme na chléb.

První co je třeba udělat - oddělit 50g kvásku a dát jej do skleničky a skleničku jen přoklopenou víčkem či talířkem dát do lednice, kvásek potřebuje dýchat. Tak budeme mít kvásek na další pečení.

Po té do mísy s kváskem prosijeme žitnou mouku, vlijeme vodu, přidáme sůl a kmín dle chuti a vše smícháme vařečkou nebo krátce v robotu.
Necháme 1/2 - 1 hodinu odpočinout.

Pomoučníme ošatku či mísu s utěrkou žitnou moukou.
Těsto vyndáme na hodně pomoučněný vál, posypeme moukou i těsto z vrchu, protože žitné těsto stále hodně lepí. Párkrát jej přeložíme a vytvoříme úhlednou kouli. Tu vložíme do ošatky, přikryjeme utěrkou a necháme kynou asi 2-3 hodiny.

Rozpálíme troubu na 250°C, vyklopíme chléb na plech a vložíme do trouby. Po cca 10ti minutách stáhneme teplotu na 180°C. Pečeme do středně hněda hodinu.
Není-li po hodině chléb dostatečně hnědý, je příště potřeba péct na vyšší teplotu.

Chléb necháme na mřížce zcela vychladnout, to trvá asi 4 hodiny a pak si pochutnáme.

Do chleba můžeme dát 100g špaldové pšeničné hladké mouky, pak je chléb nadýchanější. (500g žitné a 100g pšeničné)

Chléb můžeme kynout přes noc v lednici, má pak dobrou nakyslou chuť. V takovém případě vysypeme ošatku škrobem, tak se chléb k ošatce určitě nepřilepí.

Rozkvas vždy děláme z žitné mouky.

Zní to možná složitě, ale není tomu tak. Přeji dobré počínání!

Kdyby někdo měl zájem o kvásek, dá se poslati poštou za poštovné. Jeden šel až do Brna a cestu přežil :). O kvásek se dá též poprosit témeř v každé pekárně.



Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Lidové zvyky a obyčeje

sepsala Barbora Orságová

Poutě

Krásná a tajemná svatojánská noc je již daleko za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů, perníků a jiných cukrovinek. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst. Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích, etc.

Můžeme též vyrazit na poutní cestu na Říp https://www.cestaceska.cz/cs/poutni-cesty/poutni-cesta-blanik-rip/ .

O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky (místně se pečou hnětynky až o posvícení a o pouti se pečou koláče).
Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.

A ještě slíbený recepis:

Pouťové koláče ze Střižovic:

1kg mouky
20dkg tuku
1/4l dobré smetany
20 dkg cukru (10dkg bohatě postačí)
8 vajec
8dkg droždí
sůl
mléko dle potřeby, asi 1/4l

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžičky cukru a trochy mouky necháme zkynout kvásek. Smísíme veškeré ingredience, mlého doléváme dle potřeby během hnetení a dobře uhněteme. Těsto by mělo být pružné ne příliž tuhé ani řídké. Necháme zkynout na dvojnásobné množství asi 1/2 -1 hodinu. Po té tvarujeme větší koláče, pomažeme kraje rozšlehaným vejcem a plníme několika druhy náplní (maková, povidlová, tvarohová, ovocná, ....) Z tohoto možství je 18 koláčů po cca 100g těsta.
Dáváme 3 koláče na plech buď vymazaný nebo pokrytý pečícím papírem. Pečeme na 180°C do zlatova.


Krásné léto se sluncem v duši a úsměvem, na tváři :)

Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
Cesta Česka
Cesta Česka
https://www.cestaceska.cz/
starý recepis mi poskytla paní sousedka

sepsala Barbora Orságová

Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Tato tradice se odehrává v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.

Večer věnujeme rodině nebo přítelům a zapálíme si žlutou svíci, jako symbol slunce a slunovratu a poděkujeme ohni - slunci za jeho přízeň.
Vyjdeme si přes den na procházku a vzdáme úctu přírodě - Příroda bez nás bude žít dál, ale my bez přírody nikoliv. Na to bychom neměli zapomínat.
Můžeme si natrhat luční kvítí a myšlenkami být s přírodou a děkovat jí.

Naši předci tento večer zapalovali svíce a dávali je do oken jako symbol štěstí a blahobytu a pálili svatojánské ohně.

Svatojánské ohně většinou připravovala chasa (mládež).
V některých krajích byla základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
Děvčata měly za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvily věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobily jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčovala vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité bylo zelené chvojí, které se přidáválo do ohně.
Po zapálení hranice se kolem tančilo a zpívalo a také se hráli různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, byl vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákaly dvojice, držíce se za ruku. Tím se zjišťovalo, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se kdysi zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce, což je prastarý zvyk.

Dívky pokrývaly studánky učním kvítím a děkovaly za vodu a její sílu.

Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tento zvyk však již prakticky vymizel.

Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je nejšpíše rozchodník ostrý, ale rozchodníků je mnoho druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji často tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci prý má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.


Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.


Nevěsty a svatojánská noc:

Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s pokorným přáním nějaké cnosti pro nastávajícího a s úctou v srdci zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček a bylinku do něj vložit a zašít. Nevěsta musí všívat bylinu osobně, jinak kouzlo nefunguje. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a měla by být pouze jedna. Vícero jich nadělá víc škody než užitku. Dříve si nevěsty často přávaly pro nastávajícího věrnost.


Pro zajímavost:

Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci a tradice jako taková je mnohem starší.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování při obchodování i v kuchyni.


Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – Naše Tradice

sepsala Barbora Orságová

Letní slunovrat 21. června


Letní slunovrat letos nastal dnes, v sobotu, 21. června 2026 v 08:24.
K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci....

Den Českého Anděla - 20. květen

Den Českého Anděla je vlastně dnem Českého národa, dnem vlastenectví a hrdosti.

Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.
Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

Již 10. rokem se koná kolem tohoto data pouť Českého anděla na Říp ve Ctiněvsi. Letos je to v sobotu 23. 5. 2026 - https://www.cestaceska.cz/cs/den-ceskeho-andela/10-rocnik-23-5-2026.html

Nezapomínejme, že láska ke své vlasti - zemi není totéž, co vztah k politice. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...


Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře + kniha Naše tradice
Jindřich Chmelař - Cesta česka

DIABOLUS: to dětské převlékání za čarodějnice není moc stará tradice a bude mít imo velmi přízemní vysvětlení.
Když jsem se snažila dohledat počátky, tak mi to nacházelo samé dvacáté století, tak si myslím, že to bude souviset s moderním rodičovstvím a proudy udělat dětství zábavnější.
Já sama si z dětství ic takového nepamatuju. Stavěli jsme májku a zapalovali ohně. Víc si to uvědomuji až koncem devadesátek, že se to začalo objevovat ve školkách. A tam prostě platí čím víc karnevalů, tím spokojenější děti. :)

1. Máj – 1. května

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistší lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

Nejdůležitějším aktem je stavění Májky.

Májku staví každá ves i město. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.

Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji sloupou kůru, nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves a tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Vztyčená májka má být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách je zvyk nechávát stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění. Proč jsem ještě nezjistila, nevíte to někdo?

Mnohem větší a ještě veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic a v jižních Čechách se nekácí vůbec, tam stojí seschlá a opršená až do dalšího máje.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik významů. Chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
Rozkvetlá třešeň je v celé České zemi symbolem lásky.
Letos bohužel počasí zapříčinilo, že většina třešní je již odkvetlá nebo spálená mrazem. Prý, ale toto nevadí a měli bychom se políbit i tak pod třešní.

Tady si dovolím malou vsuvku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Milenci se tedy nadmíru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo ještě jiný význam, dnes známější a to lidí, kteří mají "bokovku".

Dalším zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

A pár zvyků, které již z vesnic téměř vymizely:

Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku, většinou březovou, děvčeti svého srdce před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu, jež spojovaly stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné :).

Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje

sepsala Barbora Orságová

Filipojakubská noc – 30. dubna

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.

Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou.

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to oheň, který nás chrání. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
A protože žijeme v dualitě - přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a po půlnoci dáváme úctu Božímu zlu (nikoliv lidskému).

Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.dubna svoji svobodu.


Lidé se na večer schází u velkého ohně, baví se, pijí a hodují, často se opekají špekáčky a chleba, zapíjí se pivem. Velký oheň na kopci se uržuje až do jitra.



Vesnice soutěžily, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se staví na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Vzniklo tedy mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – ježibabám a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo zlo a toto slovo by se nemělo vyslovovat ani dnes. Proto se tato noc tradičně nazývá Filipojakubská. Je to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z hodně rozšířených starých zvyků, kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmou ze svatého obrázku a hospodyně je dá s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňovaly dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Říká se, že než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.
Na Strážnicku se na prahy a okna kravína dávaly větvičky bezu černého, měly odhánět čarodějnice tím, že jim nevoněl.

Zvyk zapichování postav do ohně vyrobených z klacků a slámy představující osoby zla a jakési symbolické upalování zla se zřejmě objevilo po době honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který se držel jen někde.

Oblékání dětí do kostýmů ježibab a černokněžníků je novinka, která ale nemá v české tradici historickou kontinuitu a opodstatnění.
V anglosazských zemích se za ježibaby, čarodějky a jim podobné bytosti převlékají dospělí na Halloween a Walpurgis Night 30. dubna se v Anglii prakticky neslaví (místy v Lincolnshire, kde jde o pálení ohňů v některých vesnicích), v Americe oslavu čarodějnic 30. dubna zavedla až Satanská církev vzniknuvší v roce 1966.
V Estounsku se 30.4. slaví Volbriöö a za čarodějné bytosti převlékají studenti a dospělí a celé to má karnevalový nádech. V Tatru se koná velký průvod.
Velá oslava 30.4. probíhá ve Finsku, kde ji nazývají Vappu. Součástí Vappu je velký karneval, festival a podávání šumivého vína, Simu (nízkoalkoholické medoviny) a smaženého moučníku tippaleipä. Prvního května se pak konají rozsáhlé pikniky.
V Německu, Nizozemsku, Švédsku a dalších Evropskcýh zemích včetně té naší jde převážně o pálení ohňů bez převleků. Ve Švédsku se tuto noc zpívají sborově tradiční písně.
Tradice 30.4. všech zemí, kde se slaví, spojuje téma čarodějnictví a ohňů.
Kde se tedy vzalo převlékaní dětí za čarodějnice a černokněžníky na Filipojakubskou noc u nás?



V tuto noc bývá první velká jarní bouřka a zapaluje se bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, aby ochránila stavení, nás i úrodu před blesky, větrem, přívalovými dešti a kroupami.

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky, klidu a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a třešním....


Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře, kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Téma tohoto dne v cizích zemích jsem dohledávala na internetu - na to bohužel nemám v knihovně dost podkladů - máteli k tomu co dodat budu ráda.

sepsala Barbora Orságová

Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 12. dubna 2026

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního (velikonoční beránková neděle) běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic - Svatodušní svátky.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic moc neděje a den je spíše liturgický. Můžeme si obléci bílý oděv podobně jako na bílou sobotu.

Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“..

Velikonoční pondělí – červené – 6. dubna 2026

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom červené, barvy velikonoc jsou žlutá, zelená, modrá a bílá a už v neděli bychom příbytek měli obléknout do těchto barev, aby byly velikonoce co nejvesejší.

Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky významné není.

Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu s pomlázkami za děvčaty a ženami na koledu.
Za vyšlehání – poklepání pomlázkou, se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým uctivým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi v barvách velikonoc.
Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je poklepána - jde o symbolické dotyky pomlázkou, které mají být příjemné nikoliv o šlehání, čerstvými pruty - živou pomlázkou, je obdarována životadárnou mízou stromů, která poklepáním vešla i do jejího těla. Proto se uchovává pomlázka stále v kyblíku s vodou. Když je stará a suchá, tak toto neplatí.

Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka - symbolu plodnosti, i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali a nebo ne tak pěknou.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná pomlázka každý rok z jiného konce.

Na pomlázku se chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční období v liturgii však nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých vaječných pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě.
Odstrojí se z ní pentle a špagáty a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na další léta. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začaly se ho účastnit i děti.

V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Dříve děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo, hlavně ta, která chtěla ten rok otěhotnět.

Celé Velikonoce, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do svého nového zrození, nabrali sílu do celého roku.

O Velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

Měli bychom si obléknout něco nového, aby nás beránek nepokakal.

A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

Původ pomlázky mimo jiné vysvětluje i křesťanství, i když patří ke starým pohanským zvykům, jako vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopili každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V některých krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po poledni polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.
Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem. V některých krajích se vyskytuje dívčí pomlázka pouze na přestupný rok a to spíše sporadicky. Někde se drží dívčí koleda na květnou neděli - ale to je zvláštní neboť ještě trvá půst.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu

sepsala Barbora Orságová

Barvení vajec (dneska jsem poněkud odpadla, tak se omlouvám)

Ale tak spoň pro příští rok. Zkoušela jsem různé recepty nejlépe se mi barvemné osvědčilo takto:

žlutá vejce - kurkuma. Asi na 1l vody dáme 2-3 vrchovaté lžíce kurkumy a bílá vejce v ní uvaříme. Je dobré dávat vejce do studené vody aby nepraskla, vaříme 9 minut a pak buď vylovíme nebo pro intenzivnější barvu je nechámě pár hodin v lázni.

Oranžová vejce - cibule. Slupky od cibule vložíme do hrnce, zalijeme vodou a vaříme asi 10-15minut. Po té v lázni máčíme předvařená bílá vejce dokud nejsme spokojeni s barvou. Čím je necháme déle, tím jsou tmavší. Mě se víc líbí světlejší, vynikne v nich krásná oržová.

Červená vejce - cibule. Slupky od cibule vložíme do hrnce, zalijeme studenou či vlažnou vodou a vložíme syrová vejce. Vaříme se slupkami 9min a pak pro tavší barvu necháme v lázni vychladnout. Barvu mají rezavě až hnědavě červenou. Čím více slupek, tím je barvící lázeň intenzovnější. Můžeme použít vejce hnědá.
Mezi tím můžeme nabarvit vejce oranžová.

Modrá vejce - červenené zelí. Menší hlávku červeného zelí pokrájíme na menší kousky či proužky, vložíme do hrnce a zalijeme vodou tak aby bylo zelí tak tak potopené, ale mohlo do vody putit barvu. Mě to vychází asi na 1,5 l vody a přidáme 1 - 2 lžíce octa. Zelí vaříme asi 20-30min.
Po té zelí přecedíme a předvařená vejce vložíme do lázně. Ideální jsou třeba zavařovací sklenice.
Světle modrou získáme asi po 30 - 60min máčení. Je dobré občas zkotrolovat intenzitu barvy a vejce opatrně pootáčet, jinak tam kde se dotýkají nádoby budou mít nenabarvený flíček. Barva vajec se na vzduchu lehce změní v krásnou světle modrou.
Tmavě modrou získáme až po delším čase v barvící lázni, ideálně přes noc. Zde můžeme použít i vejce světle hnědá.

Zelená vejce - kurkuma a červené zelí. Zde musíme udělat barvění dvoufázově. Nejříve nabarvíme vejce v kurkumě a pak je vložíme do lázně z červeného zelí. Dále postupujeme stejně jako u barvení modrých vajec. Světle zelenou získáme barvením předvařených bílých vajec po pár desítkách minut - je dobré kontrolovat a tmavě zelená po barvení přes noc. U zelené se mi osvědčila použít bílá vejce i na tmavě zelenou.
Je dobré barvit zelená a modrá vejce vzlášť a použijeme tedy na zelný rostok dvě nádoby.

Ve všech případech musí být vejce zcela potopená a je dobré je občas obrátit pro jednolitější barvu.

Pak vejce z lázní vylovíme a necháme oschnout na papírové utěrce. Zejména kurkuma jde velice špatně vyprat. Po několika hodinách můžeme barvit voskem či použít velikonoční obtisky.

Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 5. dubna 2026

Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých, kdy se nám přerodí smrt opět v život.

Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb. V některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu.
Požehnaný mazanec pak posnídáme společně s celou rodinou. Žehnání mazanci však můžeme udělat i sami doma s rodinou a to před jeho slavnostním nakrojením hospodářem.
Mazanec se tedy jí ráno k snídani na Boží hod velikonoční.

Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol jara nebo Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde může hořet posvěcený oheň z vigilie.

Než se upeče můžeme nazdobit příbytek do jarních barev. Barvy Velikonoc jsou žlutá, modrá, červená, zelená (světlá až křilavá) a bílá.

Oběd je bohatý, vyjadřuje hojnost, plnost a smyslupnost našeho života. Proto na našem stole nesmí chybět vše co je na jaře v přírodě k mání. Tradičně se připravuje skopové. U nás je oblíbené s česnekem na bylinkách a červeném víně s domácími bramborovými knedlíky a
špenátem s kopřivami. Neměly by chybět i vaječné pokrmy.

Jen pozor, neměli bychom se přejíst!

Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

Ať už si dáme skopové, jehněčí či kůzlečí maso k obědu či k večeři, o velikonoční neděli by nemělo chybět.
Drůbež o Velikonocích nemá své opodstatnění, dříve jediná drůbež která na jaře běhala po dvorku byla chovná a vyváděla teprva mladé. Podobně to bylo s králíky. Kdež to beránci a kozlíci se museli sníst, aby nedělali neplechu ve stádě.

Večer se peče velikonoční nádivka na pondělí s uzeným masem a kopřivami. Babička ji dělávala s trojím masem - kouskem hovězího, vepřovým a uzeným. Někde se jí nádivka k večeři o neděli, jinde až v pondělí k obědu. V každém kraji je zvyk kdy se jí nádivka trochu jiný. V Jižních čechách se velikonoční nádivce říká hlavička.

Mimochodem chcete recept na nádivku od mé babičky? Najdete jej níže.

I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli, aby byla vejce co nejčerstvější. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky, symboly života.

Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory, které jsou v každém kraji jiné. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce symbolizující život, tak vejdumky – vejce vyfouknutá, symbolizující smrt. Na tvrdo vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí krásně a vesele prostřený stůl i případně strom v zahradě.
Zdobení stromu v zahradě je původně neměcký zvyk, který je u nás víc a víc oblíbený.
Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – symbolem smrti.

Já budu opět dělat vejce barvená přírodními barvami a malované voskem. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová ( pěkně světle oranžová se dají udělat i v cibuli), červené zelí na modrá, a kombinací kurkumy a modrého zelí lze dosáhnout krásně zelených vajec. Také prý borůvky se dají použít na modrá, ale to jsem nezkoušela. Přírodní barvy, krom té cibulové jsou ale méně intenzivní než chemické a tak je dobré jimi barvit spíše bílá a světlá vejce.
Letos budou i lupeňové, příroda je bujném rozpuku a je z čeho vybírat.
A jak se dělají lupeňové? Na syrové vejce se přitisknou venku sesbírané bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem či starou punčochou. Pak se dají vařit asi na 10-15min do barevné lázně. Jako barva nám poslouží cibulové slupky.

Pomlázka se splétá z 8 nebo ze 16 prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

Recepis na velikonoční nádivku:

Velikonoční nádivka - hlavička:

10 rohlíků nakrájet na kostičky
10 syrových vajec
1/2kg uzeného masa
1/2kg vepřového masa
1/4kg hovězího masa (nemusí být)
sůl
pepř
kopřivy a jiné bylinky - bršlice, pažitka, jarní cibulka....

Maso uvaříme do měkka, nakrájíme, bylinky spaříme a posekáme na drobno. Rohlíky nakrájíme a zvlhčíme vývarem z masa, přidáme nakrájené maso a posekané bylinky. Osolíme, opepříme a přidáme žloutky a vše spíše opatrně zamícháme rukou. Z bílků ušleháme sníh a zamísíme opatrně do nádivky, aby v něm růstalo co nejvíce vzduchu. Pěkáč na husu vymažeme sádlem a vysypeme strouhankou. Pečeme spíše pomaleji do zlatova asi 1 hodinu. Pokud se nám rychle zabarvuje vrch nádivky, na zbytek pečení ji přikryjeme pečícím papírem, jestli je upečená vyzkoušíme spějlí.



A jak tento den vypadal za našich prababiček? Chcete-li, začtěte se.

V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v noci v posvěceném ohni.

Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěcený mazanec, vždy najdeme cestu domů.

Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu

sepsala Barbora Orságová

V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční

Dle staré tradice se právě tuto noc slaví slavnost svěcení ohně.

Dle křesťanské liturgie je to noc Vzkříšení nebo-li vigilie. Zapaluje se velká svíce od posvěceného ohně. Událost se koná v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

Slavnost se odehrává v naprosto zhasnutém kostele, kde stojí lidé očekávající příchod Světla, vnesení Svíce zapálené od svěceného ohně hořícího před kostelem, přičemž se třikrát zpívá Světlo Kristovo. Svíce připomínající světlo Kristovo, světlo života přináší do potemnělého kostela farář, který pak předává toto světlo, připalujíce svíce lidem kolem sebe, Ti pak posílají světlo svým sousedům a tak se za chvíli rozzáří celý kostel plný velikonočních svící, kterým se říká paškál.
Jinde je zvykem, že lidé stojí před kostelem, a připalují si svíce vcházejíce do kostela.
Je to noc proměňující se v den, smrt v život. Je to připomínka toho, kolik se po příchodu Krista změnilo, toho že vždy je naděje.

Tato noční bohoslužba, vigilie, začíná na Bílou sobotu, ale připisuje se k neděli, protože dle straré zvyklosti, která se v tradicích zachovala, začíná nový den již v předvečer dalšího. Zmrtvýchvstání Kristovo probíhalo dle tradice za nedělního úsvitu.

Svíce jako taková nese sama osobě velkou symboliku, také proto z našich životů i přes elektřinu nezmizela. Světlo svíce symbolizuje život, bílá svíce pak naději, čistotu a očistu.
A my si můžeme živel ohně a toto svěcení symbolicky připomenout zapálením bílé svíce v sobotu po setmění.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Křesťanská liturgie

sepsala Barbora Orságová

Bílá sobota – 4. dubna 2026

Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáte jehněčí, či skopové maso.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu z pramene, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Děti chodí na koledu a za řehtání, tedy dobře odvedenou práci, dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbudou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně zdobí v neděli, aby byla co nejčerstvější.

Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou a hlavně živou. Je to symbol života, proto nemá být stará a suchá.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den odběru vody a po roce. Nádoba však musí být opravdu čistá, ze zkušenosti bylo-li ve sklenici mléko, může se voda zkazit (výrazně zapáchá). Dobré je pro jistotu láhev vyvařit, ale není to nutné.
Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy.

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek. Voda z krajiny pomalu mizí.

Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, které se odehrává v některých krajích až o Letnicích.
Pouze čisté a svobodné dívky se mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody.
Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi. Při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla většinou nejšikovnější místní neposkvrněná dívka. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.

Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín. Objevují se tři a to první jarní den, Bílá sobota a Letnice.

Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí kdokoliv. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a i když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
Pro zajímavost jen na území matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze asi 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

K obědu si dáme čočkovou polévku a jako hlavní chod nudle s mákem nebo fleky s houbami. Doplníme o mrkvový salát.


A něco z liturgie a starých lidových zvyků:

Tento den si připomínáme vzkříšení.

Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

Hospodyně již ráno nerozdělávaly oheň nebo jej uhasily. Večer vzaly polínko, které přiložily do ohně před kostelem, jež se světil. Posvěcený oheň, většinou formou svíce či lucerny, si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu zřejmě dříve nevařilo. Navařilo se buď den předem nebo se jedl pouze chléb se zelím, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění večer ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň si i dnes můžeme donést domů třeba tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se peče velikonoční beránek, symbol beránka Božího, až v neděli dopoledne, protože v peci, kamnech či plynové troubě hoří svěcený oheň. V některých krajích byly hospodině tak pilné, že beránka pekly už v noci, aby jej měly v neděli ráno na svěcení.

V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu

sepsala Barbora Orságová

Velký pátek – 3. dubna 2026

Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Tak činili naši předkové a měli bychom tak činit i nadále.
Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání.
Nezapomínáme, že smutek je součást života a že nemusí být negativní.

Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.
Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se k ní jidáše mazané medem pečené na Zelený čtvrtek.
Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok, musí to být však jidáše doma dělané.
Rozhodně bychom se neměli přejíst!

Pečou se mazance, je to jakýsi obřad patřící k Velkému pátku. Nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se do špajzky. Často se pekly večer a nechaly se vychládat do rána. Mazanec se jí až v neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit nebo jej posvětí celá rodina u slavnostního stolu, potom jej hospodář nakrojí a posnídá se.

Ve tři hodiny odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení bližních. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet, plít a tak podobně. Nesmí se ani lézt po skalách. Je svátek Země.
Probouzí se hora Blaník na ochranu Českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto ji rušit nebudeme a na horu Blaník půjdeme jindy než v tyto dva dny.

Tento den bychom měli jít na procházku do okolní přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňme vzít misku z přírodního materiálu, ideálně vyřezané z kůry či jiné přírodniny, a mléko a dejme ji na nějaké nerušené místo. Krmení bytostí se provádí i na první jarní den.

Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání, které je v šest večer.
Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno, v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně. I děti tedy chodí s řehtačkami ráno a večer v některých místech i v poledne.

K večeři si dáme brambory na loupačku s máslem a mlékem nebo s tvarohem a jarní cibulkou.


A něco starých lidových zvyků a historie:

Říkalo se, že by se nemělo prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.
Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.

Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry.
Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají většinou nadšenci pro znovu objevení tohoto zvyku.

Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.

Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.
Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

I tento den děti honily Jidáše.

Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.


Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu

sepsala Barbora Orságová

Zelený čtvrtek – 2. dubna 2026

Zelená barva symbolizuje odpuštění a přijetí a celý cen se nese v tomto duchu.
Je to den oslavy života, člověka, jídla a síly.

Ráno si omyjeme obličej studenou vodou nebo nohy rosou, abychom byli zdrávi.

Protože se drží přísnější půst, ráno by se nemělo snídat. Pokud přeci jen chceme snídat, dáme si něco lehkého se zelenými bylinkami.

K obědu se dle tradice mohou jíst jen zelené věci.
Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, první saláty, listy a bylinky, také můžeme udělat kopřivovou polévku nebo kopřivový "špenát". Pojíme pokrmů postních a očistných. Samozřejmě nejíme maso a nepijeme alkohol.
Bylo zvykem jíst jen jedno syté jídlo za den (tzv. půst újmy), na zelený čtvrtek to byla slavnostní večeře - viz. níže. K obědu se může připravit bylinková polévka z prvních bylinek.

Odpoledne pečeme Jidáše a nemělo by se pracovat.
Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všechny stejnou - různě smotaný provaz.
Ty se pak mažou medem, ale pozor! Jí se až na Velký pátek k obědu. Pečou se totiž pro Jidáše, aby se mohl večer oběsit.

Celkem novým zvykem v pivovarnictví je vařit v tomto období zelené pivo.

Na zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma.
Aby se vědělo kolik je hodin, tak se klekání ráno a večer (místně i v poledne) ohlašuje řehtačkami, klapačkami a i klapacími trakaři. To hodně baví děti, s řehtačkami obcházejí celou ves a ráno na bílou sobotu dostávají od hospodyň bílá syrová vajíčka jako odměnu, že dobře čas ohlašovaly.
Zpět zvony přiletí až na Bílou sobotu večer.
Na Znojemsku obcházeli s řechtačkami pouze chlapci a jinoši.


Nejslavnostnější je však večeře. Krásně se ustrojíme a přichystáme čistý a krásně prostřený, ne však přezdobený stůl. Pokud nemáme zelenou barvu v oblečení, aspoň ji máme na slavnostním stole, třeba ve formě ubrousků, nezapomeneme na bílou svíci. Při prostírání pamatujeme, že je stále půst a máme vnímat pokoru a proto prostíráme skromně.
Součástí večeře je chléb – symbol 4 živlů a všedního života, dále ryba jako symbol celého postního období a pokory a voda jako přípitek, která symbolituje čistotu.
Na závěr popijeme pohár červeného vína, jež je symbolem smrti a znovuzrození. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a zároveň symbolem nového života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy, jimž v tento výjimečný den nijak neublíží. Měl by to být pohár pouze jeden (1-2 dcl), aby se zachovala úcta k tomuto rituálu, půstu a Svatému týdnu. Takže zbytek vína uložíme a počká až na neděli.
Může to být po staru i jeden malý pohárek medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.

Hlouběji o tomto slavném dni nalezne v knize Naše tradice od Ladislavy Paterko.


A něco lidové moudrosti a zapomenutých zvyků:

Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.

Na zelený čtvrtek se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.

Také se má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.

V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našich babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“, což v dnešní moderní době neplatí.

Na zelený čtvrtek se mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

Nemělo se nic půjčovat, aby nás nikdo neuhranul.

Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametli dům, smetí pak museli odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.

Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl prý celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.
V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
Těch zvyků i pověr bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenašla.

V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. V některých kajích děti honily Jidáše už o škaredé středě (konkrétní zmínka je kupříkaldu na Blatensku).

Něco z liturgie:
Konají se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne, podle toho jak se kde probouzí jaro.
Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.

Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také proto, že je zelený čtvrtek dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků, přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.
Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.

Tak tedy pečme jidáše a oslavujme život :).

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Jiří Mačuda - Od Hromnic až do Tří králů

sepsala Barbora Orságová