Syndrom, kdy má člověk nutkavou potřebu neustále si vymýšlet nejrůznější příhody a podivná dobrodružství, poprvé popsal v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrϋck a definoval ho jako psychickou poruchu, která se projevuje patologickým lhaním. Dnešní psychiatrie považuje tuto na první pohled směšnou a více méně neškodnou úchylku mezi nejsložitější fenomény klinické praxe. Bájivá lhavost se obtížně diagnostikuje i léčí. Bájiví lháři (v psychiatrické terminologii mýtomani) se dělí do různých podskupin a často trpí mnohočetnými poruchami osobnosti. Klasický mýtoman na rozdíl od různých podvodníků nelže ze zištnosti nebo s úmyslem někomu uškodit. Jeho hlavním motivem je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jeho názoru nikdy nepoznal, kdyby se spolehl na svoje obyčejné a nezajímavé „já“. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlení historek, v nichž hraje hlavní roli, se pro něj stává drogou, bez níž se neobejde. Patrně neotřesnější případ onemocnění bájivou lhavostí publikoval lékařský časopis Forensic Psychiatry & Medicine. Šlo o příběh Mary Scottové z Londýna, které se pod různými falešnými záminkami podařilo vystřídat lůžka v šesti stovkách nemocnic. Setkání s bájivým lhářem vždycky nemusí být jen úsměvnou záležitostí, nad kterou postižená osoba nakonec mávne rukou. Znáte někoho, kdo trpí bájivou lhavostí? Jaká byla vaše největší lež?