KLEER: Nějak takto:
“Příběh pochází z Japonska, z doby, kdy kůň nebyl jen koněm, ale také měřítkem bohatství. Tenhle sedlák koupil svého prvního koně a celá vesnice se sešla, aby mu blahopřála. ,To jsi jistě hrdý na tak nádherného koně,´ říkali mu všichni. Sedlák však věděl něco o tom, jak je důležité zachovat si duševní rovnováhu, a tak se jen prostě usmál a pravil: ,No, uvidíme.´
Brzo nato se kůň utrhl a utekl do volné přírody. Vesničané přišli za sedlákem vyjádřit mu svou soustrast. ,To je ale tragédie! Taková ztráta! Z toho se jen tak nevzpamatuješ!´ Sedlák se opět je pousmál a pravil: ,No, uvidíme.´
Neuplynul ani týden. Jednoho rána se sedlák probudil a zjistil, že kůň se vrátil a s sebou přivedl dva divoké koně. Nechali se poslušně dovést do stáje a zavřít. Vesničané nemohli uvěřit tomu, co se stalo. ,To je ale štěstí! To je důvod k oslavám! Kdo by věřil, že je něco takového možné!´ Samozřejmě že i teď se sedlák jenom usmál a pronesl: ,No, uvidíme.´
Jeho syn ty dva divoké koně začal krotit, což byla dost nebezpečná práce. Stalo se, že jeden kůň sedlákova syna shodil a ten si při tom zlomil nohu. Celé se to stalo krátce přede žněmi a sedlák syna nutně potřeboval, aby mu pomohl shodit úrodu. ,To máš tedy těžké,´ komentovali to vesničané. ,Přijít o synovu pomoc zrovna přede žněmi – co může být horšího!´,No uvidíme,´víc toho sedlák neřekl.
Za několik dní vyslala císařská armáda do všech vesnic vojáky, aby naverbovali schopné mladé muže. Císař chtěl jít do války a potřeboval posílit armádu. Sedlákův syn měl ovšem zlomenou nohu, a tak k vojsku nemusel.”