Tak zkusim napsat nějaký ten report ze včerejší cesty do Röske..
Vyrážím v 6 ráno z baráku, s sebou beru nedojedený kus žvance (rejže čočka kukuřice a jalapeňos), tankuji plnou a mastím do Prahy na kliniku. Doufám, že tam takhle brzy ráno někoho potkám. Na kliniku přijíždím něco po sedmé ráno a u zamčeé branky se akorát potkávám s Honzou a Eliškou(?). Ti akorát přijeli z Maďarska, pomáhají mi naložit dodávku a Honza mi dává 20E, které mu zbyly z cesty. Kolem osmé hodiny pak vyrážím na cestu. Mastím to po schodech na Brno jak se dá, cestou na třicátém kilometru nějaká zácpa, jinak vše v klidu. D1 mě způsobuje klepavku, bojím se, že z auta za chvíli začnou padat vyklepané šroubky, naštěstí vše OK. Kolem poledního překračuji hranice se Slovenskem a valím dál, v Bratislavě si všímám špatně stojících stopařů na Györ - pozdě, stojej fakt špatně. Na konci Blavy další pár stopařů, opět na Györ, tak zastavuji a beru je. Sotva se za nimi zavřou dveře a chci se rozjet, všímám si v zrcátku sprintujícího chlapíka. Tak ještě počkám, mám jedno místo ještě volné. Kluk jede do Albánie, takže ho vezmu až do Röske. Cesta parádně plyne, oba kluci seděj vzadu s mým psem, holka sedí vedle mě a během rozhovoru mi říká, že jsou z Estonska a do Evropy jedou na rok dobrovolničit - první měsíc mají fleka právě v Györu v maďarsku. Tam jsme tak za hodinku, poté, co jsme na slovensko-maďarské hranici zastaveni polycajtem, který se ptá na důvod mé cesty. Humanitární pomoc ho spolehlivě odradila od dalších otázek a posílá mě, ať okamžitě odjedu. Jeho reakce však více než údiv vypadá jako znechucení. Na hranicích též kupuji za 25E maďarskou dálniční známku - je to vlastně jen kus papíru, žádná viněta. 25E však nemám, mám pouze dvacku od Honzy, tak prý zbytek můžu v českých. šmátrám po kapsách a uvědomuji si, že poslední litr jsem utratil v Břeclavi za naftu. Po asi pěti minutách trapného šacování nakonec nalézám dvoukilo, o které jsem okamžitě stažen - až zpětně mi doteklo, jaký kurz mi na těch 5E vychcánek dal (5E za 200Kč?!). Jsme v Maďarsku. U Györu vyhazuji dobrovolníky na potřebném nájezdu, kluk jedoucí do Albánie se přesouvá na přední sedadlo a jedeme dál. Je to Polák, mladej kluk, a že se jede na 14 dni flákat, než zase nastoupí do školy, kde studuje lodní navigaci. říká, že nemá žádný prachy a jestli nemám něco k jídlu. Fasuje mojí jedinou svačinu, přijde mu to málo ostrý :-) Během hovoru mě nakonec požádá, zda se může podívat do uprchlického tábora. OK, vezmu ho s sebou.
Cesta na jih je již dále bezproblémová, pouze snad na každém odpočívadle někoho lustrují polycajti. Jak tak kecáme s Polákem, najednou jsme na hraničním přechodu. Odbočky na Röske jsem si vůbec nevšiml. Tedy to otáčím a beru kousem od přechodu první výjezd. Hned u dálnice už to začíná: Samej polycajt, autobusy naložené uprchlíky čekají před bránou "kempu". Vyskakuji a říkám prvnímu fízlovi u autobusu, že vezeme pomoc. OK, můžeme k bráně.
Kemp připomíná spíš koncentrák. Všude jsou stovky polycajtů, asi tři metry vysoký bytelný plot je po celém obvodu potažen žiletkovým drátem, osvětlení na sloupu u brány dává tušit bdělost stráží 24 hodin denně. Před samotnou "ubytovací" částí je policejní zóna, kam prostý smrteník nesmí strčit noc - za touto částí pak lze zahlédnout vojenské stany, v pravých úhlech, s vojenskou až šablonovou přesností vyrovnané do nekonečných řad. Samotných uprchlíků moc vidět není. Alespoň skrze plot v kempu. Pouze ve frontě autobusů jsou vidět odevzdané obličeje za skly. Jedeme k bráně, zastavuji a vyskakuji z auta. Polycajt mi jde v ústrety. Tedy se s ním dám do řeči. ANgličtinu celkem ovládám, a tak mu vysvětluji, že vezeme humanitární pomoc, a že chceme někoho, kdo to od nás převezme. Kouká na mě jak z jara a i po mém opakování a vysvětlování mě stále posílá na konec fronty autobusů, prý každý, kdo chce do tábora, si musí tuhle dvouhodinovku vystát. Kreten. Namísto na konec fronty raději zaparkuji hned asi deset metrů od brány a jdu to zkusit znovu. Sotva se přiblížím podruhé k bráně, začne na mě ten idiot ječet, co jako ještě chci, a že dovnitř ani náhodou, že mě hodí do arestu. Grrr... Polák to zatím fotí z auta. Fízl říká na mou osobu, že takový "smugglers" tu nemaji co dělat, ptám se ho, jak to jako myslí, s kým si jako myslí, že mluví? naštěstí se objevil nějaký chlapík od červeného kříže, tak ho zatahám za rukáv, ať tomu kreténovi vysvětlí, že vezeme humanitární pomoc. Chlapík s rouškou přes obličej v bíločerveném úboru na mě kouká, a když mu vysvětlím situaci, nevěřícně se jde podívat na obsah dodávky. Načež vyvalí oči, spadne mu čelist a zmůže se pouze na úžas. Ptá se, odkud jsme přijeli, tedy mu říkám, že z Prahy, z autonimního sociálního centra Klinika, a tyhle věci pochází ze sbirky od veřejnosti. Stále opakuje pouze "neuvěřitelné" a "děkujeme, děkujeme moc", skoro to vypadá, že má slzy na krajíčku. Fronta autobusů s uprchlíky stále narůstá. Není moc času na dojmy, jde okamžitě vyřídit s těma gumákama, abychom to mohli někde složit. Přichází znovu za pět minut, má s sebou nějaký papír, na který si píše moje nacionále a že tam bude psát počty pytlů s věcmi. Přeparkováváme k bráně a doktoři - ti jediní smí do policejní zóny, my stále nesmíme - nosí pytle s oblečením a krabice s potravinami dovnitř. Jsou dojatí a hrozně nám děkují. Polák si užívá bonus, který na stopu jen tak nechytí. Tváře uprchlíků za skly autobusů jsou stále stejně odevzdané, ačkoli jim občas během vykládání zamáváme. Po rozloučení s doktory se loučím i s polákem, který jde pěšky na hraniční přechod a dále na stopa. Já vyjíždím zpět na dálnici a mířím na Budapest. Po zhruba kilometru vidím v krajnici dva stopaře. Brzdím a nakládám je - mají malé batůžky, dva chlapíci kolem padesátky. Sotva za nimi zaklapnou dveře, dohání dodávku parta tří výrostků, že chtěj jet taky. Buřinka (fena) vrčí. Říkám klukům, že jsem plnej, ova nalodivší se stopaři neprotestují. Jedou do Budapešti. CHlapík vedle mě se jmenuje Bašír, jméno vzadu sedícího se mi nepovedlo zapamatovat. Nechali své rodiny v Sýrii, odkud během 26 dní docestovali sem, pěšky a stopem. Mají nějaké kámoše v německu, na jihu (u Mnichova), tak se chtějí zkusit chytit tam, aby jejich rodiny mohly přijet za nimi. Nechci být příliš zvědavý, tedy se neptám na podrobnosti. Vypadají celkem vyčerpaně. Bašír si u mě v autě alespoň dobíjí mobil, v Budapešti jsme před setměním a vyhazuji je na benzínce na obchvatu, kde je jednak motel, a druhak z minulých svých cest vím, kde je poblíž autobusová zastávka do centra Budapešti. Což jim též ukazuji. Dál pokračuji už sám, kolem Tatabánye je na dálnici zácpa, padla tma, začínám být také vyčerpaný. Nicméně během cesty zpět domů - na kliniku nemá teď cenu jezdit - se už nedeje nic mimořádného, mimo prohlídky auta na maďarsko-slovenské hranici, mimo předjížděcích manévrů některých idiotů, ohrožujících všechny a všechno kolem sebe, mimo tankování předražené nafty nejprve v maďarsku (v Budapešti u Shellky, kde jsem vylodil Syřany), poté na Slovensku - vždy jen nutné množství, a pak až levné nafty v Brně. Schody absolvuji pouze k Jihlavě a dál valím po osmatřicítce na Mladou Boleslav, trochu bloudění na objížďce u Kolína atd, ale nakonec jsem ve 4:45 doma po najetí 1560km... Uf. Mám slovenskou a maďarskou známku na 10 dní, takže alespoň dva dny oddechu a můžeme dát druhé kolo.