Article rank 4 Mar 2016 MF DNES
Miroslav Korecký komentátor MF DNES
Případ Klinika. Do paragrafů vše nenacpete
Pražské centrum Klinika se stalo válečným polem. Střílí se tu paragrafy, ale zásah silou může přijít každou chvíli. Dost málo času na to, zahájit širší debatu o ceně jinakosti.
Listina základních práv a svobod je úžasná v tom, že si v ní každý najde, co zrovna potřebuje. Majitel domu třeba nedá dopustit na článek 11, který říká: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“Squater, který se do jeho domu nabourá, se však cítí stejně dobře chráněn článkem 12, protože „obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“.
Na rozporu, co znamená vlastnit a co obývat, je vlastně založen celý squating. A také případ Autonomního sociálního centra Klinika na pražském Žižkově, které se naposledy proslavilo vymlácenými výlohami během demonstrací proti muslimským migrantům.
Právně vzato je všechno jasné, bez ohledu na ohánění se Listinou základních práv. Žižkovskou budovu někdejší polikliniky vlastní stát a státní vlastnictví neznamená o nic méně než vlastnictví družstevní nebo soukromých osob. Chce-li si v této zemi kdokoliv jiný koupit či pronajmout budovu od státu, musí dodržovat zákony, platit nájmy či daně. Stejně tak jakýkoliv podnikatel, který si chce zřídit kavárnu, pořádat koncerty, provozovat dětský koutek, jazykovou školu, kino či prádelnu, tedy přesně totéž, co nabízelo osazenstvo Kliniky. Proč by tu měla existovat skupina lidí, pro niž smlouvy a zákony neplatí?
Jiní, bez plné ledničky
Avšak šedá je teorie a zelený strom života – lidi prostě nejde tak jednoduše nacpat do jasné řeči paragrafů. Hlavně v mladší generaci je nezanedbatelné množství těch, kteří netouží studovat na Harvardu, pilně budovat kapitalismus ani „udržovat svou ledničku plnou“. A to – ať chceme či nechceme – znovu a znovu nastoluje velmi složitou a politicky citlivou otázku o ceně jinakosti.
Obyvatelé okolních domů asi nejsou existencí a některými vnějšími projevy Kliniky zrovna nadšeni, ale to ještě neznamená, že jde nutně o nějakou bandu kriminálníků. Naopak se tam kolem domu, už léta nevyužívaného a chátrajícího, vytvořila zajímavá a aktivní komunita stovek, ba tisíců lidí, kteří ukázali velkou vůli své sociální a kulturní centrum bránit. A jejich odhodlání našlo i širší společenskou odezvu – v jejich úsilí je třeba podpořila třicítka českých spisovatelů a stejné množství neziskovek všeho druhu.
Co teď s tím? Přimhouřit oči a úplně rezignovat na princip vlastnictví by bylo chybou, protože na něm stojí tato civilizace. Řešit ale podobné střety silou dlouhodobý efekt nenese, jak se přesvědčil třeba Jiří Paroubek při zátahu na technoparty. Ostatně je i dost do očí bijící, že státu i jiným vlastníkům často desítky let nevadí chátrání prázdných objektů, ale jakmile jde o to, z nich vystěhovat nevítané hosty, objeví v sobě nečekanou akceschopnost.
Osazenstvo Kliniky se myšlenkově hlásí k anarchismu, což další jednání se státem či městem zřejmě neulehčí. Rezignovat na hledání co nejméně špatného modu vivendi by se však nemělo, ať už by měl podobu prodloužení smlouvy, nebo tolerance Kliniky v jiném objektu.