Zmatení jazyků na žižkovské Klinice
Petr Fischer - komentátor HN 26. 5. 2016 00:00
Zmatení jazyků na žižkovské Klinice |
http://archiv.ihned.cz/c1-65306730-zmateni-jazyku-na-zizkovske-klinice
Na dohadování kolem Kliniky je vidět, jak politiku jakožto vyjednávání neumíme.
Ani jedna strana sporu se nedokáže zbavit mýtu o své společenské výjimečnosti.
Politik musí být připraven neustále vyjednávat.
Spor o komunitní centrum Klinika na pražském Žižkově připomíná setkání hluchého se slepým. Každá strana hovoří vlastním jazykem, přičemž se více méně odmítá překládat jinam, kde by se řeč mohla změnit v politicky rovnoprávnou výměnu názorů. Ve vyjednávání, což je spolu s konfliktem druhá strana jedné mince politiky.
Z pohledu státu je vše jasné: aktivisté v Klinice obsadili státní majetek, vypršením smlouvy jim skončil nárok na užívání budovy a stát má povinnost svá majetková práva vynutit policejním násilím. I aktivisté mají jasno: stát se o svůj majetek nestaral, nechal ho rozpadnout, takže nemá nyní právo jakkoliv principiálně moralizovat.
Navíc pro budovu Kliniky stále nemá konkrétní uplatnění, není tedy důvod do té doby vyklízet prostor, který doposud sociálně slušně fungoval.
Stát argumentuje zákonem a povinností úředníků ve veřejném zájmu spravovat svěřený majetek, přičemž sám tuto správu v tomto případě zanedbal.
Aktivisté proto odmítají respektovat literu zákona, protože se domnívají, že jeho duch žádá po státu, aby i při správě majetku naplňoval skutečný veřejný zájem, kterým není oprašování státního majetku, nýbrž společenský přínos jeho užívání.
Na Klinice se tedy střetává dvojí pojetí veřejného zájmu. To první, úřednické, formalistní, které nad ruinami státního majetku mává před očima zákonem a jistotou právního státu, jež je aktivisty údajně ohrožena. Aktivisté zase vyzdvihují vnitřní společenskou potřebu, kterou považují za prokázanou, protože se už v minulosti zjevila v jejich vlastní komunitní činnosti, kterou chápou skoro jako veřejnou službu − coby využívání potenciálu, jejž stát svým nezájmem původně odsoudil k zániku.
Někde tady také Klinika vyvolává největší morální odpor, protože, jak by řekl Václav Bělohradský, je "morálním kýčem": vědomě tančí za hranou zákona, přičemž tento fakt banalizuje a zahaluje svou veřejnou prospěšností, obecnou dobrotou a prodává ji s tak nezpochybnitelnou jistotou a samozřejmostí asi jako Člověk v tísni.
Ať už si o tomto konfliktu zákona a neurčitě definovaného veřejného zájmu myslíme cokoliv, ať už stojíme na jakékoliv straně, důležité je uvědomit si pozitivní politickou stránku konfliktu.
Politika se tu už nevyjevuje jako predefinovaný rámec a mechanismus, který nabízí jen určitý seznam řešení, vybíhajících jako programy na automatu, které určuje zákon, nýbrž jako prostor, kde se řešení teprve musí vyjednat nikoliv snad vzdor zákonům, ale napříč jimi. Aktivisté v tomto "zjevování jiného prostoru politiky" hrají velmi pozitivní roli.
Nejenže usvědčují stát z licoměrnosti, protože ex post dohání vlastnické právo a povinnost (!), které na Klinice doposud s bezstarostnou lehkostí vůbec nevykonával, ale také mu naznačují, že řešení založené na bezduchém odkazování na zákon nemusí být vždy nejlepší. Zkrátka že naplňování zákona ještě neznamená, že politik a jemu pomáhající úředník dobře plní svou roli.
Na dohadování kolem Kliniky je vidět, jak politiku jakožto vyjednávání neumíme, protože ani jedna strana sporu se nedokáže zbavit mýtu o své společenské výjimečnosti a výsadnosti. Jde o souboj ješitností více než o bitvu o věc. Politicky vyjednávat v takto vyhraněném poli přece už neznamená potvrdit svou identitu nebo mocenskou pozici, nýbrž umět se jí zbavit v zájmu co nejlepšího řešení v konkrétním čase a místě.
Politické vyjednávání v otázce žižkovské Kliniky by pak asi skončilo dohodou na provizorním užívání Kliniky pro komunitní účely, dokud se politici a občané nedohodnou na jiném a dlouhodobějším řešení. Stát by to nestálo nic, až na maličkost: přiznání předchozích pochybení a jisté mocenské "slabosti".
Aktivisté na Klinice jsou možná protivní tvrdohlavci, kteří vytvářejí falešný dojem morálního práva na squating ve státních a obecních budovách, o něž se stát či obec nestarají, ale svým odporem přinejmenším pomohli k odhalení programové a vyjednávací neschopnosti politiků, kteří alibisticky používají zákon, aby omluvili politickou prázdnotu a neschopnost.
Politik musí být připraven neustále vyjednávat a ve vyjednávání se znovu a znovu osvědčovat jako politik, mediátor společenského toku energií. Pokud tak nečiní, nemá v politice co dělat.