VYHULENY_UFO: repast z Enpsyra... nejlepší tripreport o durmanu co jsem kdy četl.
datura suaveolens (durman vonný): drahý, ale bohatý zážitek
věk: 22
váha: 85
dávka: 80 vysušených, zralých semen datura suaveolens, odrostlých v zahradních podmínkách + 6 piv (možná + 2 dl vodky s ginem [to už si nepamatuji])
kde: na majálesu, bez doprovodu (osudové)
Zhruba v 19:00 jsem je postupně rozžvýkal a spolykal. V tu dobu už jsem v sobě měl ty dvě piva. Asi za půl hodiny začaly typické příznaky- dokonale vyschlá ústa, časem dorazila snížená orientace v prostoru (hlavně vzdálenosti), ztráta rovnováhy, citlivosti a neschopnost koordinace. První část si spíše nepamatuji... Souslednost mi chybí, takže začnu tím, co mě napadá a co jsem si poznamenal.
02:00
Při představě, že jsem doma na posteli, vytahuju z batohu svetr. Za chvíli zjišťuji, že jsem stále na festivalu a svetr na sobě nemám. Nemám u sebe ani batoh. Stojím uprostřed mostu, vedoucího pryč. Uvědomuji si, že mi chybí batoh, vracím se. Začínám ho hledat v trávě. Najednou vidím v trávě své diabolo, je spálené ohněm. Ptám se kamaráda prvního kamaráda kdo to udělal. Odpovídá mi, že "ten plešatý, kterého nemá nikdo rád". Pokračuji tedy v hledání batohu či alespoň jednotlivých věcí. Párkrát vidím batoh na zemi. Snažím se ho zvednout, ale jakoby byl k přimrznutý... když za jeho konec tahám, roztrhne se, jako by byl z krepového papíru. Lidé jsou po pás ponořeni do betonu. V trávě vidím také ležet nějakého muže, který mě žádá o to, abych mu pomohl vstát. Roztrhnu ho podobným způsobem. Na zemi je spousta zajimavých věcí, všechny jsou však přimrznuté a ploché. Když mezi nimi naleznu svou majálesovou masku, zničím ji při snaze ji zvednout. Postupně se mi však zdá, že rozmrzává. Vidím svůj rozbitý mp3 přehrávač. Káblíky ke sluchátkům se mění na stébla trávy, rozšlapané telefony na prázdné krabičky od cigaret a mastné podložky od klobás na rodné listy [v té době jsem měl dojem, že jsem všechny tyto věci ztratil, rodný list jsem však ve skutečnosti nechal doma]. U popelnic vídám černé peněženky. Chystám se zakřičet: "Neztratil někdo peněženku?", ale při bližším ohledání se mění na prázdné, černé plastové krabičky. Popocházím kousek k cestě a ptám se chlapíka, jestli někde můj batoh neviděl. Říkal, že se mám podívat níže. Najednou jsem ho spatřil u keře. Při snaze ho zvednout jsem skončil s kousky trávy v dlani. Při dalším prohledávání jsem se bavil s nějakým klukem, který na trávě odpočíval. Říkal jsem mu, že jsem svůj batoh už nenašel, pouze jednotlivé zničené věci. Odpověděl, že nejspíše proto, že ke konci festivalu tu byla spousta lidí, kteří je zřejmě rozšlapali... Začal na mě řvát organizátor, že už je dávno konec a jsem jediný, kdo tam zůstal. Svým vyschlým hlasem jsem odpověděl, že hledám svůj batoh. On, že jsem ho měl hledat dříve. Odešel jsem. Přicházím do svého pokoje. Sedám si na podlahu. Začíná mi být zima. vidím své domácí věci všude kolem. Jsou rozházené. Žampiony, které pěstuji, jsou zmrzlé, zničené. Uvědomuji si, že pokoj nemá žádné stěny. Představa pokoje mizí a nahrazuje ji mrazivá skutečnost lesa.
4:00
Potkávám dva své kamarády. [jeden je doma a ten druhý tam ani nebyl] Bavíme se. Vypadají velmi překvapeně. Ten, který sedí na straně cesty s podivením zjišťuje, že majáles před pár hodinami skončil. Druhý se na tom evidentně baví. Jeden z nich někam odchází. Zeptám se toho sedícího, kam že vlastně šel. Odpovídá, že asi domů. V ten okamžik zjišťuji, že se vrátil a postavil za mě. Střídavě se otáčím na obě strany, abych ho objevil. Nakonec natahuji ruku abych zjistil, že tam nikdo není. Jejich obraz se rozpadá. Jdu domů. Zhruba za půl hodiny zjistím, že se pohybuji v kruzích. Nakonec se objevuji zpátky na place, který považuji za přízemí svého domu. Snažím se najít další patro. Opět narážím na nevrlého organizátora. Konečně přecházím přes most na autobusovou zastávku. Cestou potkávám svou matku. Ta mi říká, abych se na ni podíval a vyptává se mě, co semnou je, že vypadám podivně. Ve studu odcházím. Když pohlédnu nazpět, mávají na mě nějací chlapi. Mám dojem, že je to kvůli tomu, že našli můj batoh. Běžím zpátky kolem chlapa onanujícího za zastávkou, ti lidé však mezitím mizí. Pouze napravo sedí na okraji cesty nějací lidé a u mostu je jakási nádrž s pískem a vedle ni podzemní bunkr [další den jsem zjistil, že tam nic podobného není]. Na cestě pryč se ocitám v městě. Je úsvit a já stojím v obytné čtvrti před plotem, za kterým stojí velký stožár. Kolem prolétá jakýsi velký černý stín. Ustane na stožáru a svěsí křídla. Je to asi 3 metry vysoký, temně černý orel. Procházím se. Všude vidím poletovat hustá hejna drobného, tmavě černého hmyzu. Jezdím všelijakými dopravními prostředky. Žádný z nich ale nejede tam, kam jsem původně předpokládal. Pokřikují na mě lidé. Nedokážu však smysluplně reagovat, protože ani nevím jestli jsou skuteční. Mám strach, že pokud nejsou, ostatní lidé si budou myslet, že jsem cvok. Pokud skuteční jsou, budou někým jiným, než se mi zdá. Ocitám se 500 metrů od původní zastávky. Je tam semnou kamarád (ten, který seděl podél cesty). Najednou říká: "Bacha, přistálo to na tobě". Rychle se ošívám. Setřásl jsem ze sebe hmyz o velikosti myši. Je šedivé barvy, vypadá jako kombinace pavouka a kudlanky nábožné. Dva romové zamnou se baví o tom, že za den dokážou vydělat až 300 Kč. Připadá mi, že jde o revizory. Odcházím. Volají na mě, že se mám vrátit a jet blížícím se trolejbusem. Rozhodl jsem se jít domů přes park. Chviličku jsem šel někým velmi převzácnou osůbkou. Bavili jsme se. Pak jsem si ovšem uvědomil, že tam být nemůže, protože je přes 400 km daleko. Bohužel zmizela. Procházím podchodem s třetím kamarádem, za mnou jdou nějaké další 4 holky. Když dojdu na druhou stranu podchodu tak zjišťuji, že východ je zavřený. Něco kamarádovi ještě nahlas řeknu, on však také zmizí. Připadá mi, že účinky durmanu už pominuly. Přecházím přes most směrem k Ostravské radnici. Podívám se do řeky. Najednou v ní vidím obrovité ryby, připomínající žraloky. Najednou vedle mě stojí nějaká žena a říká mi, že tam žije i žralok japonský. Je prý však neškodný, pokud víte, kde má oční důlky (?). Tuto halucinaci doprovází obraz žraločí hlavy (jakoby televizní přenos ve vzduchu). V parku je zhruba 10 laviček. Na každé sedí pár světlovlasých dívek. Nehýbou se, pouze hledí přímo před sebe. Přicházím blíže, stále tam sedí. Několikrát intenzivně zamrkám očima a dívky mizí. Tento postup se mi i nadále osvědčil při odhlaování halucinací. U památníku se opět setkávám se svou matkou. Vedle historického děla stojí skupinka přibližně deseti skinheadů. Dělají si srandu z toho, že když se ke stromu postaví určitým způsobem, větev jakoby znázorňovala zvětšenou hajlující ruku či jejich... Máti jim říká, že znám nějakou umělkyni a zakřičí na mě, abych se tam stavil. Mám z nich však přílišný strach. Procházím se parkem. Potkávám dva údržbáře, kteří z keře vykrajují napůl keřovitého a napůl mechanického psa. Před dokončení svým se jim vymyká z kontroly. Snaží se ho zastavit tím, že se mu snaží přeříznout páteř z kmene. Je určený k souboji s nějakým skutečným psem. Popocházím. Přes trávník vidím dva rozkvetlé stromy, uvnitř nichž jsou lidé. Jeden se i se stromem točí dokola, druhý znuděně přihlíží. Jde kolem maminka s dítětem, jeden ze stromových lidí se dítěte ptá, jestli si chce sáhnout na jeho kůru. Nedůvěřující maminka ho bere pryč. O kousek dál se ve stromech prohánějí dva druhy ptáků, kteří vzájemně soutěží v rychlosti přelétávání mezi větvemi. Větší druh se posmívá těm drobnějším. Jeden z velkých mi vysvětluje, o co v té soutěži vlastně jde. V korunách stromů sedí dva Žakové šedí (papouch), kteří spolu vedou složité rozhovory. Posledním zážitkem před tím, než se mi konečně podařilo dostat domů a usnout je procházející skupinka dětí s paní učitelkou. Působili velmi skutečně a přesvědčivě, dokud jsem nezamrkal a oni nezmizeli. Pozoroval jsem na některých věcech výraznou auru a debaty s imaginárními přáteli byly tak složité, že bych nikdy neřekl, že se jedná o halucinace. Po probuzení zhruba za osm hodin jsem měl stále silně rozšířené zornice.
Kamarádka tento zážitek výstižně označila za promítnutí mysli do reality. Zrakové a zvukové vjemy jsou nerozeznatelné od skutečnosti. Jejich součástí je i emoční prožívání - od snů až po noční můry. Nejedná se však o halucinace příbuzné LSD, s duševním rozšiřováním a bezprostředním nadšedním nemají nic společného. Spíše jde o nerozeznatelné spojení snění a reality. Batoh s mobilem, mp3 přehrávačem a dalšími cenostmi v celkové hodnotě zhruba 5000 korun jsem zatím nenašel :)