A koukám, že jsem tu něco psal po nočním návratu domů, ani to po sobě radši nebudu číst, protože tehdy pak většinou zapomínám psát, tak jak mám. Soráč. Takže teď se pokusím věcně.
Před dvaceti lety jsem si klepal na hlavu, když psycholové říkali, že násilí ve filmech ovlivňuje psychiku a to hlavně u dětí. Dnes vidím, jak strašně moc jsem se mýlil. Dneska to vidím tak, že i to zdánlivě zábavné násílí, třeba ty krvavé vodotrysky po useknutejch rukách v Kill Billovi, snižuje, mnohdy i podprahově určitým způsobem práh citlivostí vnímání ve společnosti, které pak následně vede k totální bagatelizaci například hodnoty lidského života. Násilí přestává být tabu a stává se normou. To obzvláště u těch mentálně slabších a opravdu si myslím, že spousta násilné kriminality má základ právě v tomto.
Tarantino je sakra výbornej řemeslník s opravdu velkým talentem a taky ví, že mu to násilí pěkně nese a navíc si velice dobře uvědomuje to, co jsem napsal výše. Z čeho tak soudím? Z určitejch konkrétních hlášek, sdělení mezi řádky atd. On to dělá záměrně, s tím vědomím. O to je to všechno pro mě horší a proto jsem ho nazval duševně nemocným člověkem.
Opavdu bych nepodceňoval vodotrysk krve, kterýmu se tady asi hodně lidí zasměje, tyhle věci fungují podprahově a zvláště pak fungují-li dlouhodobě, mnohem více, než jsem si byl sám před těma dvaceti lety ochoten připustit. Já už prostě dneska nemám ani fyzicky sílu, dívat se na ty násilné výlevy z některejch jeho filmů, fakt ne.
Umění by mělo pro mě osobně povznášet, proto jsem zmínil Aronofskyho, jehož výrazový prostředky mi nejsou asi úplně blízký, ale když se podívám třeba na jeho Fontánu, tak tam cítím zásádní povznášející sdělení, což Tarantino prostě nemá ani náhodou.