JADERNÁ VÁLKA JE ZCELA REÁLNÁ
Spojené státy se chystají zaútočit na Írán malými taktickými jadernými zbraněmi -píše Seymour Hersh v časopise New Yorker. Jeho článek ale nepřináší žádná převratná odhalení. O změně jaderné doktríny USA se mluví už několik let. Jde o to, zda jaderné minizbraně mohou být použity v regionálních konfliktech souvisejících s takzvanou válkou proti terorismu.
Seymour Hersh cituje několik anonymních zdrojů, které použití jaderných zbraní připouštějí. Bývalý vysoce postavený úředník ministerstva obrany hovoří o této možnosti jako o zvažované (decisive). Jedná se o výraz z plánovací hantýrky vzdušných sil, který znamená, že kladné zvážení má poměrně velkou šanci. Poradce Pentagonu pak Hershovi potvrdil, že využití jaderných zbraní má zastánce mezi členy Obranné vědecké komise, kteří by jen chtěli zbraně zdokonalit směrem k větší výbušné síle a menší radiaci. Tedy tak, aby mohly být nasazeny proti cílům nezničitelným konvenční municí.
Plány na jejich použití zřejmě již existují, vojenské strategické plánování totiž připouští i krajně hypotetické varianty. V případě Íránu existuje například plán z konce osmdesátých let, který má zastavit v oblasti Kuvajtu ze severu postupující jednotky Sovětské armády. Počítá s rychlým obsazením íránské provincie Chúzestán, kde se nacházejí hlavní íránské zásoby ropy. Je možné předpokládat, že tento prvek zůstal i v současném plánu, tak jako se počítá s bleskovým zničením míst, kde Írán pracuje na svém jaderném programu.
TAKOVÁ NEŠKODNÁ ATOMOVKA
Jde hlavně o komplex v Natanzu, vzdálený asi 200 kilometrů od hlavního města Teheránu. Výzvědné agentury se domnívají, že většina aktivit tu probíhá více než třicet metrů pod zemí. Takové hnízdo není možné jednoduše vybombardovat konvenční municí a problematické je i nasazení speciálních jednotek. Američané proto oživili myšlenku z konce osmdesátých let, kdy si sovětské vedení dobudovalo obrovský podzemní bunkr, odkud mohlo v případě jaderné války dál řídit zemi. Experti tehdy navrhovali, že jen přesně mířený zásah jaderné zbraně může takovou pevnost zničit. Hersh se domnívá, že Íráncům pomáhali stavět jejich jaderná zařízení právě Rusové, dá se to prý vyhodnotit podle ventilátorových šachet. A také íránský objekt nelze podle Hershových zdrojů zničit jinak než jadernou zbraní.
Hersh zmiňuje leteckou pumu B61-11, která je však poměrně známou značkou. USA ji představily v roce 1997 jako konvenční „probíjecí“ pumu GBU-28, použitou poprvé ve válce v Zálivu. Už její vznik byl dost atypický. V lednu 1991, týden před operací, si US Air Force uvědomilo, že nemá čím probíjet Saddámovy bunkry. Narychlo požádalo zbrojní firmy a vznikl nápad použít přebytečné dělostřelecké hlavně. Puma byla zkonstruována a vyzkoušena za pouhých 28 dnů. První dva kusy pak stihlo Air Force odpálit ještě během války z letadla F-111, později byly použity v Jugoslávii i v Afghánistánu. Síla konvenční nálože ale stačí probít maximálně sedmimetrovou vrstvu betonu, a tak USA začaly pracovat na tom, aby do ní zabudovaly nukleární hlavici. B61-11 se tak od okřídlené dělostřelecké hlavně GBU-28 neliší ničím jiným než jadernou hlavicí a systémem, jímž funguje. Vypustí se z letadla z výšky maximálně 1500 metrů, pak se díky zesílenému plášti probije sedm metrů pod zem a tam exploduje. Jaderná varianta vznikla ještě za administrativy Billa Clintona a podle jejího prohlášení „nepředstavuje nebezpečí pro civilní obyvatelstvo vzhledem k tomu, že vybuchne pod zemí a neprodukuje žádný radioaktivní spad“. Potíž je v tom, že kvůli moratoriu na zkoušky jaderných zbraní nebyla nikdy otestována v praxi. Na stránkách mírových sdružení je
možné najít více či méně důvěryhodné analýzy, které se však celkem shodují: puma i při podzemním výbuchu zvedne radioaktivní hřib a nepočítat se spadem i následky u civilního obyvatelstva je naivní.
ROZHODNE PREZIDENT
Stránky protiválečných aktivistů také tvrdí, že administrativa George Bushe nenápadně, bez oficiálních dokumentů a také povšimnutí většiny médií (kromě několika článků v listech New York Times a Washington Post) mění jadernou doktrínu, aby ji bylo možné využít při úderu proti Íránu. V rámci toho, co administrativa nazývá válkou proti terorismu, se mluví o nasazení nukleárních sil také proti zemím, které tyto zbraně nemají, v duchu hesla „nedáme našemu nepříteli šanci zaútočit první“. Zákon z roku 1994 totiž zakazuje v USA vývoj malých jaderných zbraní s účinností menší než pět tisíc tun TNT a právě do této kategorie B61-11 patří. Účelem tohoto zákona je definování jasné hranice mezi nukleární a konvenční válkou, aby se jednání velmoci nestalo „příkladem“ pro menší jaderné státy. Proti tomu začali už před pěti lety vystupovat republikánští senátoři John Warner a Wayne Allard. Požadovali využití malých jaderných zbraní v konvenčních válkách proti „neposlušným diktátorům“. V roce 2003 Senát využití taktických jaderných zbraní schválil s tím, že jsou „bezpečné pro civilisty“. Zdá se tedy, že jejich použití v regionálních konfliktech je nyní pravděpodobnější než kdykoli předtím, také vojenské operační manuály už připouštějí rozmístění taktických jaderných pum na bojišti. Ovšem s jednou pojistkou: žádný vojenský velitel nemá právo rozhodovat o jejich použití, to přísluší výhradně prezidentovi.
Reflex 15/2006
http://www.reflex.cz/Clanek23470.html