29.8.2006
Hegemonie nebo přežití podle Noama Chomského
Jitka Baumanová
Noam Chomsky: Hegemonie nebo přežití. Americké tažení za globální nadvládu. přeložila Adéla Vopěnková, Mladá fronta, Praha 2006, ISBN 8020413510, EAN 9788020413. Hegemony or Survival. America's Quest for Global Dominance - The American Empire Project, Barnes&Noble 2003, hardcover ISBN 0805074007, CD čte Brian Jones ISBN 1559279419; Owl Books 2004, paperbck ISBN 0805076883
Noam Chomsky je známý americký filosof a lingvista, který patří mezi nejvlivnější světové osobnosti dneška. Velkému zájmu se těší i jeho knihy, věnované politickým otázkám. Zejména proto, že jde o knihy značně kritické vůči vládnoucím kruhům Platí to i o jeho zatím poslední knize “Hegemonie nebo přežití. Americké tažení za globální nadvládu” z roku 2003, která nedávno vyšla i v češtině.
V této knize se Chomsky snaží najít příčiny současného stavu. Pátrá v archivech, hledá souvislosti mezi konflikty, které se odehrály od poslední velké války.
Klade si otázku: „Je terorismus spíše odpálení bomby v autobuse, nebo spíše napadení státu, který pouze nehodlá sledovat politickou linii suveréna?“. Jistě obojí, ale v druhém případě jsou následky nesrovnatelně děsivější.
Chomsky v knize uvádí vojenské intervence na Kubě, v Nikaragui, v Panamě, ve Vietnamu a v Iráku, vedené oficiálně ve jménu demokracie a světového míru.
V nenasytné touze Spojených států po světové nadvládě vidí největší nebezpečí pro Zemi. Jsou to Spojené státy, kdo terorismus živí a kdo jej, ovšem v masovějším měřítku, uplatňuje. Je nutno změnit uctivé přitakávání krokům Spojených států v kritickou debatu.
Velká část knihy je věnována otázkám terorismu. Americká armáda a britská vláda definují terorismu podobně, např. jako „násilí, výhrůžky nebo jinak agresivní aktivity, které poškozují ostatní a jejichž smyslem je ovlivnění vlády nebo zastrašení veřejnosti za účelem prosazení vlastních politických, náboženských nebo ideologických cílů.“ (s. 234). Ale původní definice dnes používá málokdo: totiž oficiální vymezení terorismu je prakticky totožné s definicí protiteroristických opatření.
Takzvaný protiterorismus je oficiální politickou doktrínou USA. Používat slovo terorismus v souvislosti s oficiální americkou politikou se jaksi příliš nechodí. Teror bývá považován za zbraň slabých. Podmínkou je, že jej páchají ti druzí. Zbavíme-li se tendenčních definic, zjistíme, že terorismus je především zbraní mocných.
Další potíž oficiální definice terorismu je, že z ní vycházejí USA jako hlavní teroristický stát. Spojené státy a Izrael považují Hizballáh za jednu z nejnebezpečnějších teroristických organizací světa a to ne kvůli jejím skutečně páchaným teroristickým činům, ale proto, že byla vytvořena na obranu jižní části Libanonu proti izraelské okupaci roku 1982. Ta nakonec přes nesouhlas Rady bezpečnosti trvala dvacet let.
Spojených státům nedělá nejmenší problém nazývat lidi teroristy, pokud si dovolí protestovat proti americké agresi. To se stalo osudným Jižnímu Vietnamu a Iráku. Jediným způsobem, jak zmírnit teror, je přestat se na něm podílet.
Noam Chomsky se snaží odpovědět na otázku George W. Bushe „Proč nás tolik nenávidí?“. Míní tím Araby. Podle Rady pro národní bezpečnost je hlavním důvodem to, že USA vnímají jako mecenáše zkorumpovaných vlád, které brání ekonomickému a politickému pokroku. Arabové se domnívají, že Spojené státy udělají cokoliv „aby uchránily své ropné zájmy na Blízkém východě.“ (s. 264). Dokonce proameričtí muslimští zbohatlíci: bankéři či manažeři působící v nadnárodních společnostech, kteří podporují americkou politiku, nesouhlasí s tím, že USA dotují zkorumpované a represivní režimy potlačující demokracii, a s drancováním bohatství regionu a s odlivem zdrojů do zahraničí.
Historie už mnohokrát zaznamenala, jak problematické je pomáhat zavést demokratické uspořádání a současně z něj chtít pro sebe těžit.
V závěrečné části knihy poukazuje Chomsky na nebezpečí militarizace vesmírného prostoru, která zahrnuje program obrany využívající balistických střel, což představuje pro USA i ostatní státy obrovské riziko. Ve vesmírném prostoru by měly vzniknout základny a také navigační centra, odkud by bylo možné navádět vysoce nebezpečné zbraně. Program raketové obrany, který odstartovala Reaganova vláda takzvanými „Hvězdnými válkami“ („Star Wars“), nevznikl proto, že by se USA obávaly úderu Severní Koreje nebo Iránu, spíše mělo jít o účinný nástroj, který by uvolnil ruce NATO a pochopitelně Washingtonu.
Vysoký čínský armádní činitel k tomu řekl: „Pokud Američani skutečně věří, že jejich program může být zároveň kopím a štítem, pak dost možná také věří ve vlastní nepřemožitelnost a v to, že mohou mít všechno, na co si vzpomenou.“ (s. 281).
Podle Rand Corporation jde o program, který „není určen pouze k obraně. Jde o nástroj umožňující Spojených kdykoliv zasáhnout.“ (tamtéž). Názor Lawrence Kaplana otištěný v liberální New Republic: „Je to zbraň, s jejíž pomoci se Spojené státy pokusí dosáhnout postavení vládce světa.“ (s. 282). Zajistí USA naprostou svobodu, co se týče použití násilí nebo vyhrůžek při řešení mezinárodních vztahů, dodává čínské vedení. Absolutní kontrola prostoru vyžaduje obrannou síť, jejíž součásti by měly být rozmístěny ve vesmíru.
Někdy se mluví o takzvaných „hvězdách smrti“, jsou to jaderné systémy ovládatelná na dálku pomocí počítačů (s. 283). Právě tyto systémy představují ohromné riziko pro budoucnost planety. Nedá se předejít tomu, aby vinou nějaké poruchy systému nedošlo k naprosto nečekané tragédii. Vláda zveřejnila plány, ve kterých se píše, že Spojené státy musí pokročit od pouhé kontroly vesmírného prostoru k jeho trvalému a absolutnímu přivlastnění. Jedině pokud se staneme jeho majiteli, budeme moci „okamžitě zasáhnout kdekoliv na celé planetě.“ (tamtéž).
Podivné nápady rozvíjí v Pentagonu agentura DARPA, která se zabývá vývojem a výzkumem obranné strategie. Vědci zde pracují na tom, jak propojit lidský mozek s počítačem nebo zkouší způsob, jak umožnit dálkovou komunikaci mozků. Právě v tom DARPA spatřuje „budoucnost válčení“.
Současně pod rouškou práce na obranných úkolech ústav vyvíjí podobu ekonomického systému budoucnosti. Vesmírné síly jsou totiž jenom dalším logickým krokem, „který Spojeným státům pomůže ochránit národní (vojenské a obchodní) zájmy a investice.“ (s. 285). Vojenští specialisté se shodují s Národní zpravodajskou radou v tom, že předpokládané „prohlubování ekonomických rozdílů doprovázené prohlubující se ekonomickou stagnací, politickou nestabilitou a kulturním odcizením“ povede k nepokojům a vzpourám „nemajetných“. Musíme počítat s tím, že nespokojené obyvatelstvo obrátí svůj hněv proti Spojeným státům (tamtéž). Nová pravidla národní bezpečnosti se odrazí mimo jiné v zefektivnění „volného obchodu“, což bohatým industriálním státům a USA především umožní udržet státní sektor. Ten bude rizika a náklady dál rozdělovat mezi občany, zatímco zisky se budou privatizovat (s. 287).
OSN vybízí k omezení vesmírných závodů ve zbrojení, ale Washington tyto mezinárodní pokusy vytrvale blokuje. Bushova administrativa už předem oznámila, že do budoucna nehodlá respektovat některá ujednání „Úmluvy o nešíření jaderných zbraní“ z roku 1970 (NPT). Dále maří posílení Konvence o omezení biologických zbraní. Kromě toho se jí podařilo zablokovat obnovení ratifikace Ženevského protokolu z roku 1925, který zakazuje bojové použití jedovatých plynů a biologických zbraní. Současné trendy tak nahrávají pesimistickému scénáři o katastrofě, která by mohla přijít dříve, než se nadějeme.
Přes všechno co bylo řečeno, není takový pesimismus úplně na místě. Ve hře jsou ještě další faktory, které mohou budoucnost ovlivnit. Jedním z velmi pozitivních trendů je např. vzrůstající zájem veřejnosti o problematiku lidských a občanských práv (i práv menšin), který se projevuje již od 60. let 20. století. Odpovědnější přístup též projevujeme tím, že se zajímáme, jaké dědictví tu po nás zůstane příštím generacím. Také se rozvíjí ekologické iniciativy.
Solidární hnutí amerického mainstreamu, které se během 80. let zajímalo o dění ve státech Střední Ameriky, znamenalo historický průlom. Nikdy dříve se tolik lidí z imperiální společnosti osobně neangažovalo na pomoc obětem přímo v postižených oblastech - mnoho lidí se tehdy rozhodlo do těchto míst odejít, aby zde žili po boku obětí. Právě na toto hnutí navázaly dnešní mezinárodní solidární organizace, které v současnosti působí na mnoha místech po celém světě. Dost často své členy vystavují velkému riziku, někdy jde i o život. V poslední době se také formují hnutí, která sledují dodržování práv. Jejich zástupci se sešli během zasedání Světového sociálního fóra. Také tyto organizace jsou - co do pole působnosti a rozsahu - zcela novým fenoménem.
A právě z těchto kořenů vychází „druhá světová supervelmoc“, kterou už dnes nikdo nemůže ignorovat.
Budoucnost našeho ohroženého druhu z velké části záleží na právě na angažované veřejnosti. Jsou dvě možné cesty. První cesta je cesta hegemonie. Je to cesta vyšinuté doktríny, která s sebou nese riziko, že přivede lidstvo do záhuby. Druhá je cesta víry v „lepší svět“ - tak jak to popisuje Světové sociální fórum. Vede přes zpochybňování současných vládnoucích ideologických režimů a hledání konstruktivních alternativ pro staré myšlení, jednání a instituce. Dnes ještě nikdo nemůže říct, kterou cestu lidstvo nakonec zvolí. Historie poskytuje určitý návod.
Měli bychom si uvědomit, že dnes je v sázce mnohem víc.
http://blisty.cz/2006/8/29/art30035.html