Kdo vládne?
Zřizování ČSR probíhalo téměř výlučně v zednářských lóžích a všichni její představitelé byli svobodnými zednáři: T.G.Masaryk, E.Beneš, M.R.Štefánik, K.Kramář, A.Švehla, Gustav Habrman, Václav Klofář, Adolf Stránský, Lev Winter, Jiří Stříbrný atd. Tradice zednářské orientace trvala do roku 1939 a byla znovu obnovena po roce 1945 a pak opět přerušena Stalinovou likvidací židů od roku 1951 až do roku 1968 a pak opět přerušena v roce 1970 a znovu obnovena v roce 1989.
1. prezident
V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech promítala videokazeta s Havlovou hrou "Asanace", natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmi minutový fotografický přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem.
Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže Bohemia. Otec stavěl své objekty výhradně pro židovské investory (kupříkladu obchodní dům ASO - nyní Perla, Barrandovské terasy, palác Lucerna, obchodní dům Brouk a Babka, atd.) a výhradně pro židovské majitele. Strýc Václava Havla vlastnil s židovskou kapitálovou účastí filmové ateliéry Barrandov. Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub, oba byli členy Rotary klubu. PEN-klub je zednářská a židovská světová organizace sdružující úspěšné spisovatele a vydavatele. Byl založen v roce 1921 v Londýně. Jeho činnost byla v dobách stalinského režimu zakázána. Po jeho obnovení v prosinci 1989 byl Václav Havel zvolen jeho čestným předsedou. Rotary klub je obdobou PEN-klubu, sdružující úspěšné podnikatele, finančníky a průmyslníky. Před týdnem obdržel Václav Havel mezinárodní cenu Rotary.
Václav Havel byl zasvěcen do lóže svobodných zednářů v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Milerem, prezidentem světového PEN-klubu, židem, bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem (Spartakus a pod.). Havlovi se dostalo 30. svěcení podle amerického rituálu (Ritual of knight Kadosh z roku 1879).
Etika rytířů 30. zasvěcení (Kádoš) je v rituálu charakterizována takto: "Moi, rien que moi, tout á moi, tout pour moi et cela tous les moyens guels qu'il soient" (Já, vše kvůli mě, vše kvůli mě, vše pro mne a to všemi možnými prostředky). V zednářském rytířském řádu Kádoš (Chevalier-Kadosch) existuje 7 stupňů. Václav Havel byl zasvěcen v 1. stupni jako Le Kadosch Israelite (Kádoš-Izraelita). Lev Tolstoj byl v roce 1919 v Moskvě zasvěcen do 33. stupně amerického rituálu lóže "Memphis-Israel" jako uznání za vybudování Rudé armády, považované za bojový materiál válčícího zednářství.
Svým stupněm zasvěcení byl Václav Havel předurčen (vyvolen) pro výkonnou politickou roli, která se zcela nenaplnila jeho zvolením prezidentem Československa. V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcení v celém světě však věděli, že patří králi bosáků - služebníků Židů.
Mezi jeho první rozhodnutí patřilo odřeknutí všech pomocí Palestincům a navázání diplomatických styků s Izraelem. Všechny politické změny v současném komunistickém světě souvisejí s židovským plánem na vybudování velkého Izraele, který předpokládá likvidaci odporu na straně Arabů. Proto se Václav Havel nabídl jako zprostředkovatel v palestinsko-židovském konfliktu na středním východě.
Obnovil všechny židovské společnosti ve státě a přislíbil transfer Židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, její členy se stali téměř všichni předurčení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru, kteří jsou povoláni pro budoucnost k vybraným rolím. Krátce po svém zvolení navštívil Izrael, kde s rabínskou čapkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský "Kurier" přinesl Havlův obrázek, na němž s židovskými modlicími řemínky na hlavě, opřen o Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu (sarkastická poznámka v textu pod obrázkem konstatovala, že Václav Havel přestoupil na židovskou víru. Poznámka je nepravdivá). Václav Havel navštívil Masarykovo muzeum, které Židi postavili v Izraeli na památku svého velikého příznivce a spolupracovníka (TGM byl svobodný zednář 28. svěcení francouzského rituálu Chevalier Rose-Croix - Rytíř růžového kříže, zkráceně rosikrucián). Židé a jejich světový propagační aparát prohlásili Václava Havla za pokračovatele a následovníka TGM, čímž byla symbolicky stvrzena úloha Československa v evropské politice, navazující na jeho poslání z roku 1918. V kuloárech byla zaregistrována zpráva, že Václav Havel byl během své návštěvy v Izraeli predestinován pro funkci prvního prezidenta sjednocené Evropy v roce 2000. Václav Havel se rovněž poklonil u hrobu zakladatele sionismu Theodora Herzla a zakladatele Izraele Weizmanna.
Ihned po svém zvolení prezidentem v prosinci 1989 vzal Václav Havel pod ochranu komunistickou organizaci (KSČ) a její členy a dříve než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 3. ledna 1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost a právo na účast ve volbách. Svůj postoj odůvodnil thesemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tento jeho základní akt prokazuje, že komunismus nebude odstraňován. V intencích svého poslání vytvořil Václav Havel prezidentský režim a obklopil se poradci, jejichž počet kolísá mezi 43 a 52. Z nich ke kontaktům se zahraničím je určeno 16 a z nich je 9 Židů (Kohout, oba Pelikánové, Tigrid, atd.). Zahraniční politiku svěřil třem Židům - Jiřímu Dientsbierovi - ministerstvo zahraničí, Rudolfu Slánskému - velvyslanectví v Moskvě a Ritě Klímové - velvyslanectví v USA, všichni tři bývali komunisty. Kontrolu nad parlamentem a nově přijímanými zákony svěřil Židu Zdeňku Jičínskému, rovněž bývalému komunistovi a zkušeným komunistickým manipulátorům Ladislavu Lisovi, Jaroslavu Šabatovi, Alexandru Dubčekovi, atd. K pomoci jim přisoudil svobodné zednáře: Miloše Zemana, Petra Kučeru, Stanka atd. Českou vládu svěřil do rukou bývalému komunistovi a svobodnému zednáři Petru Pithartovi. Koncepce veřejné správy byla svěřena Židu Oldřichu Černíkovi, bývalému předsedovi vlády z roku 1968 a členu ÚV KSČ od roku 1960. Vede Sdružení měst a obcí, které připravuje organizaci komunálních voleb na podzim 1990. Předsedou svých zahraničních poradců jmenoval protiústavně Václav Havel knížete Johana Karla von Schwarzenbergra, svobodného zednáře, v jehož vídeňském paláci (z něhož učinil hotel, herny, atd.) byla uskutečňována jednání zainteresovaných tajných služeb o poslání Charty 77, schvalovány osoby pro vládní funkce, atd. Odtud byla také kontaktována Rada svobodného Československa v USA, jejíž předseda Povolný (nyní rovněž jeden ze zahraničních poradců prezidenta) připustil komunistickou emigraci do jejích vedení už v roce 1975 v intencích koncepce, připravované pro změny v Evropě (kupříkladu Žid Arnošt Lustig jako místopředseda České akademie pro vědy a umění v USA atd.). Za své osobní přátele prohlásil Václav Havel mj. Židy jako Ludvík Vaculík, komunista, který v padesátých letech psal projevy a knihy pro Antonína Zápotockého, či Žida a trockistu Petra Uhla, kterému svěřil ČTK a kontrolu nad tiskem. Jiným jeho přítelem a příležitostným poradcem je Žid Eduard Goldstüker. Hospodářská reforma byla svěřena jinému Židu - Waltru Komárkovi.
Téměř hromadné nasazení Židů v prezidentském režimu Václava Havla neumožňuje pochybovat o orientaci jeho politiky a jejích cílů.
2. Charta 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, zkompromitovaných terorem v padesátých letech, jako například:
* František Krigel, žid, v roce 1948 ředitel kádrového odboru Lidových milicí, který posílal kádrové naděje do StB
* Ladislav Lis, bývalý místopředseda ČSM, později mnohaletý funkcionář ROH a fanatický vyznavač marxismu
* Ludmila Jankovcová, členka všech komunistických vlád v prvním dvacetiletí vlády KSČ
* Gertruda Sekaninová-Čekrtová, náměstkyně ministra zahraničí, židovka, fanatická komunistka padesátých let
* Jiří Hájek, jeden z nejtvrdších ministrů školství a v roce 1968 ministr zahraničí
* Zdeněk Šilhan, bývalý tajemník městského výboru KSČ (nyní rektor VŠZ)
* Miroslav Kusý, v roce 1968 vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ (nyní rektor bratislavské univerzity)
* Jarmila Taussiová, v roce 1948 ředitelka kádrového oddělení ÚV KSČ
* Rudolf Slánský, syn bývalého generálního tajemníka KSČ, po popravě svého otce fanatický komunista a spolupracovník StB
* Pavel Kohout, žid, básník, v padesátých letech fanatický komunista a svazák
* Jaroslav Šabata, fanatický svazák a komunista (v padesátých letech vyloučil ze studia a poslal do táborů nucených prací mnoho studentů v Brně)
* Luděk Pachman, šachista, v padesátých letech fanatický komunista a svazák
Charta 77 byla od počátku koncipována jako zednářská lóže (horizontální organizace). Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedena ÚV KSČ, měla za cíl na Chartu upozornit, nikoli jí uškodit. Celou dobu své existence pracovala Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přestože materiály, vydávané 2x měsíčně VONS byly výhradně protizákonné (minimálně podle 112 trestního zákona: poškozování zájmů republiky v cizině), nebylo proti vydavatelům zakročeno, jak to v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 byla nežádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo z veřejnosti by se o její existenci ani nedozvěděl, jako to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu. Charta však bez jakéhokoliv omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Háje a jiní), kde vedli politické rozhovory, atd. Celých 13 let existence Charty se jí dostávalo obrovské propagační a finanční pomoci ze zahraničí.
Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a pro soukromý život jejích vůdců, shromažďoval v zahraničí František Janouch, Žid, zeť akademika Arnošta Kolmana, jednoho z nejfanatičtějších komunistů ve vědě, bývalého ředitele Filosofického ústavu ČSAV, také Žida. František Janouch založil ve Švédsku Nadaci Charty 77, která dostávala peněžní dary výhradně od židovských a zednářských organizací: PEN-klub, Rotary klub, GUGGENHEIMOVY nadace, atd. V roce 1988 navštívil Janouch jako člen skupiny 23 západních politologů a sociologů (sám je jaderný fyzik) Moskvu, kde byl v Kremlu (jako představitel emigrační, protikomunistické organizace) přijat M. Gorbačovem a jednal se Sacharovem a Bonnerovou (oba jsou rovněž židé). V lednu 1990 obdržel František Janouch jako jeden z prvních registraci Nadace Charty 77 v ČSR a stal se rovněž jedním ze zahraničních poradců prezidenta republiky. Nadace dále distribuuje peníze pro vedoucí představitele Charty 77.
Přijímání členů Charty 77 (signatářů) skončilo dnem 17. listopadu 1989, kdy její počet dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu 77 ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této organizace. Chartu řídilo přibližně 70 až 85 lidí, především mluvčí Charty. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dientsbierových (Jiří Dientsbier je manželem první ženy Ivana Havla. Věra Čáslavská je sestřenicí Olgy Havlové), Šabatových (dcera J. Šabaty Anna je manželkou Petra Uhla), Němcových (jedna z dcer je provdána za Martina Palouše, syna Radima Palouše, rektora UK), Paloušových, Hromádkových a Šternových. Všechny tyto rozvětvené rodiny (nebyly jmenovány všechny), jsou potomky svobodných zednářů, židů a bývalých komunistů a jejich členové zaujali nyní nejvyšší státní funkce. Tato skupina byla pro své dnešní poslání schválena KGB (prostřednictvím StB) a americké CIA. Souhlas vyslovovali také zednářské lóže, židovské mezinárodní organizace a tajná služba Izraele (v některých případech).
Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím (KGB,CIA StB atd.), které k tomu měly všechny potřebné prostředky. Posláním Charty bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po převratech zajistili kontinuitu se zaměřením a cíli Světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany, ovládaného Židy. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho je vedena k likvidaci toho co je nazýváno Stalinismem - tedy obdobím, kdy se komunistické hnutí vymklo židovské kontrole (1930-1985) a stalo se v podstatě antisemitským, alespoň ve státech sovětského bloku (nikoliv v komunistických stranách Západu).
Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jimi založených odnoží, mělo výchovný a propagační smysl. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem (uvězněním) učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují a současně bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské propagační kampani, vedené zejména zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem států amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu nevědělo vůbec nic, a nebo by pro ně byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na zahraničních univerzitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby hvězd, která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoliv může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou.
3. Volby - červen 1990
Postup Charty 77, substituované Občanským fórem a slovenskou Veřejností proti násilí, byl v předvolebním období analogický postupu KSČ v intervalu 1948-1949. Cílem bylo totální ovládnutí politické situace a monopolizace moci.
Po lednu 1990 bylo postupně destruováno studentské hnutí a vyloučeno z jakéhokoliv podílu na moci ve státě. Volební potence obyvatelstva byla rozptýlena do velkého množství stran, z části založených členy Charty 77 (Mandler, žid, Demokratická iniciativa, Batěk, sociální demokracie atd.) z části založených a řízených lidmi ze základny asi 8 tisíc občanů Československa, vybraných KGB pro činnost následujícím období (nejsou v registrech StB ani KSČ).
Útok na představitele Lidové strany Bartoníčka torpedoval vyhlídky KDU, která jediná mohla představovat opozici vůči OF a prezidentskému režimu V. Havla. Nevybíravý, až brutální způsob provedení operace však zanechal nepříznivý dojem ve veřejnosti a její další vývoj může být pro Havlův kabinet nepříjemný.
Do všech významnějších (tzv. tradičních) politických stran byli nasazeni internacionálové k regulaci tendencí: kupř. Škutina do ČSS, Pachan, Strobinger a Lakatoš do Lidové strany atd. (uvedena pouze některá jména).
Následovala destrukce ČSS operací s vydavatelství Melantrich, roztržení Republikánské strany a podobná operace čeká na Lidovou stranu.
OF za 7 měsíců své existence nestačilo konstituovat se jako organizace, způsobilá k řízení politiky států. Příchod řady nových delegátů z venkova narušil hegemonii Charta 77 v jeho vedení a řada nových poslanců OF (přes všechnu pečlivost výběru) nezaručuje, že se v parlamentu podaří vytvořit dostatečně konsistenční hlasovací klasu. Totální ovládání v klubu poslanců OF, svěřené P. Kučerovi a Zd. Jičínskému, nemusí být úspěšné vzhledem k silné názorové diferenciaci uvnitř vedení OF. Pak vzniká nebezpečí, že se Havlovi nepodaří dosáhnout potřebných většin při hlasování o nejdůležitějších zákonech (kupř. 2/3 hlasů pro novou ústavu), což by nutně vyvolalo parlamentní krizi a snad i vypsání nových předčasných voleb. Pro tuto alternativu byla rozbita veškerá potencionální opozice, která by pro podobný případ mohla ohrozit pozice OF, KSČ nepředstavuje pro OF žádné nebezpečí, přestože vedle slovenské KDH představuje jedinou dobře organizovanou politickou sílu. KDH rovněž nepředstavuje možnost ohrožení pozice OF, protože její ambice nejsou ambicemi federálními, nýbrž výlučně slovenskými. Distance od Charty 77 a jejího dnešního vedení státu se projevovala už v minulosti tím, že Slováci nepodporovali Chartu 77, slovenští katolíci ji považovali za atheistickou, zkušenější věděli, že je dílem svobodných zednářů a tudíž nepřijatelná pro spolupráci (v únoru 1981, tedy 4 měsíce před atentátem na papeže Jana Pavla II., opakovala papežská kongregace prohlášení z roku 1974, podle něhož bude exkomunikován z církve každý katolík, který je členem lože svobodných zednářů. Vzhledem k silnému atheismu v Čechách a personální situaci v Lidové a Křesťanskodemokratické straně (Václav Benda) nepokládají Slováci tyto strany pro budoucnost za perspektivní politické partnery a proto se necítily po volbách vázáni dohodami koalice KDU, že nevstoupí do vlády a zůstanou v opozici. Tento akt rozbil jediné seskupení, které by bylo alespoň částečně schopné korigovat monopolní politiku a personalistiku OF.
Sdružení pro Moravu a Slezsko nepředstavuje pro OF ani nebezpečí ani partnerství, protože její program je regionální a pro koalici na úrovni federace není programově ani personálně vybaveno.
Dosažený mocenský monopol OF je relativně nebezpečný pro samotné OF, protože tato organizace není připravena na jeho udržení. Politiku Havlova prezidentského kabinetu bude v intencích programu pro Evropu zaměřena na destrukci státu, což bude znamenat v mnoha směrech pokles popularity V. Havla a OF a dříve nebo později ho donutí k použití autoritativních represivních opatření. Pokud se do té doby (cca 1 rok) nepodaří konstituovat OF jako vertikální, disciplinovanou mocenskou organizaci (na bázi KSČ), může dojít k jejímu rozvrácení.
Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí hospodářský a sociální rozvrat, jehož cílem je podstatné snížení národního jmění a jeho hodnoty. Krycím cílem bude konvertibilita měny. Zahraniční investoři a potencionální věřitelé vyčkají poklesu hodnoty národního majetku / zhodnocení uzavíraných továren), protože to sníží ceny za které potom, v druhé fázi, tento majetek vykoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, akcií podniků, které se později zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory soukromých podnikatelů, investované do pořizování provozních prostředků budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.
Tato taktika vedla k přesunutí V. Komárka do rezervy pro dobu, kdy po zhroucení bude následovat druhá varianta reformy. Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc Židů v Československu. Těmto lidem bude pak svěřen zahraniční (židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky a společenství k dispozici a které zaručují úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádové, směrem k Balkánu) a ostatní Evropou.
Druhým znakem politiky Havlova Kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období 1990-1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k hospodářskému rozpojení vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska však dojde později (asi za 5-8 roků) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být zcela dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát, stane se evropským politikem. Program liberalizace poměrů v Evropě bude pod záminkou humanity apod. vyvolávat volný pohyb obyvatelstva a v jeho invencích dojde k částečnému osídlení pohraničních oblastí historických zemí potomky bývalých sudetských Němců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými a židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické enklávy bez jakéhokoliv významu politického a hospodářského - stanou se mezinárodními Evropany.
Podaří-li se evropské sjednocení, bude Evropa definitivně pacifikována a vyřazena z dalších mocenských zápasů světa. Američané si uvolní ruce a prostředky směrem k Asii, zejména k Číně a Japonsku. Německu se splní dávný sen "Drang nach Osten" - jsou předurčeni k organizaci hospodářské činnosti Evropy, jejíž produkty budou vrženy do konfederovaného Ruska. Rusko pak převezme obranu a ochranu celého evropského kontinentu na hranicích s Čínou a na středním východě úlohu pacifikace muslimských států a zlomení jejich odporu proti velkému Izraeli. Všechny národní vlády evropských států se stanou bezbrannými tím, že budou delegovat své moci v zahraniční politice a vojenství na ústřední evropskou vládu, která bude internacionální. Německo doplatí za své sjednocení a budoucí hospodářskou moc snížením svého politického významu a bezmoci své centrální německé vlády. V Německu bude zesílen význam zemských vlád na úkor vlády celoněmecké (podobná alternativa je připravována i pro Československo na období jeho rozpadu). Anglie si zachová svůj kritický přístup k sjednocení Evropy do jednoho politického státu a převezme úlohu kontroly nad ním. Japonsko se pokusí o uplatnění svého finančního a hospodářského vlivu v Evropě, zejména v Německu (kupř. fůze kartelů, bank). Současně bude podnikat pokusy o získání vlivu v Číně a později nepochybně i na Středním východě. Převezme zásadu, kterou se řídil Stalin a Brežněv: světovou politiku může dělat pouze ten, kdo může ohrozit Izrael a Židy.
Všechny tyto politické operace, započaté před více než 200 roky, mají dokončit vytvoření rasově smíšené, mravně indiferentní, hospodářsky naprosto závislé a intelektuálně méněcenné masové společnosti spotřebitelů, řízené zvnějšku prostřednictvím anonymní moci tisku, rozhlasu a televize. Univerzálním prostředkem manipulace takového společenství jsou peníze a světový finanční systém.
4. Světová moc
Po tři tisíciletí pronásledování si židovstvo uvědomilo, že jediným způsobem jejich přežití a naplnění poslání, k jemuž je vyvolil Jahve, je ovládnutí světa. Toto ovládnutí však musí být neviditelné. Kdyby se postavili do čela světové vlády fyzicky, viditelní, byli by neodvolatelně zničeni. Proto už ve středověku založili v Evropě, která je nejvíce ohrožovala pronásledováním a vyhubením, svoji finanční moc, jejíž pomocí mohou, neviditelní, usilovat o světovládu. Politickým ekvivalentem této moci je demokracie, kterou po francouzské revoluci uskutečňovali všude, kde se zmocnili finanční moci.
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jedince ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i v úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, bůh, který bere lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly všeobecnou hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Peníze se staly univerzálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc, jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Peníze se staly odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatím co politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, zatím se ve skutečnosti stala její nevolnicí.
Už Boisquillebert, jeden z intendantů Ludvíka XIV. a praotec francouzských ekonomů, označil tuto moc za despotickou, za osudný extrakt, který se stal všeobecným katanem a prohlásil, že peníze vypovídají válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zveřejněná budoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.