Léčitel by především měl umět pomoci sám sobě, teprve potom druhým lidem. Rakovina žaludku v pokročilém stadiu byla Brunovi diagnostikována na podzim v roce 1958. Bruno odmítl operaci, místo toho pokračoval ve svých léčitelských aktivitách, ale nakonec na ni v prosinci šel. Tehdy ho museli šokovaní lékaři, poté co zjistili že je nádor neoperovatelný, opět zašít. Divili se ale, že je Bruno v tak vážném stavu schopný normálně fungovat a že má dokonce výbornou krev.
Nemohli pochopit, že Brunovo vnější vzezření prozrazuje tak málo o jeho strašném vnitřním utrpení, že byl vůbec schopen normálně dýchat a že byl jeho krevní obraz výborný. V takto pokročilém stadiu rakoviny dochází k opakovanému zvracení při nejmenším příjmu potravy a takový pacient pak zemře na vyhladovění. U Bruna tomu tak vůbec nebylo.
22. ledna roku 1959 byl operován v Paříži kvůli uzavřenému oblouku tlustého střeva. 26. ledna upadl do komatu a zemřel. Oficiálně na rakovinu, jak to uvedl lékař v úmrtním listu. Byla to ale rakovina? Dr. Bellanger řekl po výkonu druhé operace: ,,Zkáza v Brunově těle je strašná, je to následek absolutního vnitřního spálení. Jak mohl tak dlouho žít, aniž by trpěl nepředstavitelnými bolestmi, to je mi velkou hádankou.“
Sám Bruno Gröning už před léty prohlásil: ,,Když mi bude moje působení neustále zakazováno, vnitřně shořím.“
O jakou podivnou energii asi šlo, která spaluje zevnitř, zejména pokud nemá potřebný odběr, tedy nemůže dopadnout na další osoby? Ať to bylo co to bylo, rozhodně nemohla být konstruktivní....