EZOP: Taky bych řekl, ten švédský magický novoromantismus se u nás hned tak nevidí:
Kniha plná severského smutku, chtěné i nechtěné samoty a zoufalství, která však končí až hymnickým přitakáním životu: "Čekal jsem, že život bude někde jinde. Že jde o to ho vyhledat, přesně podle zvyklostí v naší rodině. Teď s odstupem se mne často zmocňuje závrať při pomyšlení na to, jak náhodné kroky nás vedly po správné cestě, a mne zavedly až sem. Je to stejná závrať, jaká mne přepadá každé hvězdné noci, když vyjdu do tmy, podívám se do tmy a cítím, jak se země pohybuje v nezměrném vesmíru, a já vím, že se musím země ještě nějakou dobu pevně držet. A nechat znít tu hudbu, která nám dává naději."