Rouhačský článek popisující fiktivní historii a popírající náš nárok:

Kaliningrad je ruské město, po většinu historie se tam mluvilo německy, s Čechy nemá společného nic

Žert ze sociálních sítí, podle nějž by Česká republika měla anektovat Kaliningradskou oblast Ruska, se rozvíjí do dalších a dalších variací. Má tento vtip něco společného s realitou?

Hned na úvod si jasně řekněme: český nárok na Kaliningrad je platný jako patentové přihlášky Járy Cimrmana, o nic více a o nic méně. Město, které se dříve jmenovalo Královec, nebylo nikdy součástí Českého království. Okrajová souvislost s Přemyslem Otakarem II. nemá žádný význam. Kaliningrad nám nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude.

Hra na jeho anexi dokládá českou schopnost rozvíjet absurdní humor. Výklad reálné historie Kaliningradu tak zábavný není. Město a jeho okolí byly svědkem mnoha masakrů, zkáza se tu procházela ulicemi a straší dodnes.

Představme si na chvíli, že hra není hrou, že jsme skutečně nějakým způsobem Kaliningrad a jeho okolí učinili exklávou Česka. Naše země by tak získala své druhé největší město, půlmilionový Kaliningrad je větší než Brno. Získala by významný přístav na Baltu, řadu důležitých průmyslových závodů včetně loděnic a velké množství vojenských zařízení včetně celé ruské Baltské flotily. Jaderné zbraně v Kaliningradské oblasti teď pravděpodobně nejsou (to by nám ušetřilo hodně starostí), ale sídlí tam raketová vojska, která mohou jaderné hlavice kdykoli obdržet a namontovat. Nejzápadnější výspa bývalého SSSR a nyní Ruska je po zuby ozbrojená, plná ekologických škod a zničené přírody.

Česká stopa na Baltu

Záminka, která nynější hru s „nárokováním Kaliningradu“ umožnila, je stará téměř osm set let. V Čechách tehdy vládl jeden z nejúspěšnějších, ale také nejtvrdších panovníků, jaké jsme kdy měli. Přemysl II., syn Václava I. a Kunigundy neboli Kunhuty Štaufské, který „pro zahraničí“ používal německé jméno Ottokar, byl druhorozený a vlády se původně ujmout neměl. Když ale předčasně zemřel jeho starší bratr, přidal se čtrnáctiletý princ k povstání šlechty proti panovníkovi a nechal se prohlásit „mladším králem“. Václav I. vzbouřence přemohl a tvrdě potrestal. Syna ne, tomu naopak svěřil vládu nad Moravou a dohodl mu sňatek s dědičkou Rakouska a Štýrska, téměř padesátiletou Markétou Babenberskou. (Dynastické zájmy měly před osobními pocity přednost.)

Z Čech se tím stala evropská velmoc, na chvíli nejsilnější součást Svaté říše římské, z Přemysla Otakara II. jeden z vedoucích panovníků kontinentu. Jeho další politické a válečné aktivity do tohoto vyprávění nepatří. Skončily, jak je dobře známo, roku 1278 na Moravském poli, kde nepadl jen sám „král železný a zlatý“, ale také velmocenské ambice Českého království, a naopak započala fantastická kariéra rodu Habsburků.

Vraťme se ale do padesátých let třináctého století, kdy byl Přemysl Otakar II. na vrcholu sil a hýřil nápady. Jedním z nich bylo přidat se ke křížové výpravě do Pruska. My si pod tímto názvem dnes představíme severní část Německa, ale původními obyvateli Pruska byly baltské kmeny (jeden z nich si říkal Prusové) jazykově příbuzné dnešním Litevcům a Lotyšům. Jejich území se táhlo od Visly po Rižský záliv. Převážně to byli pohané, což dávalo výtečnou záminku k invazím – ve jménu obrácení místních obyvatel na víru, případně jejich vyvraždění a uloupení jejich země, podle toho, jak to zrovna vyšlo.

Ne, že by Prusové byli nevinné oběti. Na své křesťanské sousedy poměrně často útočili, nenávist byla oboustranná. K jejich obětem patřil i někdejší pražský biskup, Vojtěch z rodu Slavníkovců, zavražděný při misijní cestě roku 997. Později byl prohlášen za svatého, je národním světcem Čechů i Poláků a – pozor – je mu zasvěcena kaliningradská katedrála.

Boje s Prusy vedly k tomu, že se na Baltu trvale usadily vojenské církevní řády, zejména Řád německých rytířů. Ozbrojení mniši chránili křesťanské obyvatelstvo, zakládali pevnosti, kolem nich vznikala města, postupně tak budovali vlastní stát. Přemysl Otakar II. se přidal k jejich válečnému tažení v roce 1254. Vojensky jim významně nepomohl, spíš se zdá, že chtěl být viděn z politických důvodů. Svou královskou hodností ale dodal výpravě lesku, takže když křižáci položili základní kámen nového města poblíž vypálené pruské osady, rádi mu dali jméno Königsberg, česky Královec. Řečeno dnešní terminologií, marketingově to bylo výhodné pro ně i pro českého krále.

Tím Přemyslova zásluha, dá-li se o zásluze vůbec mluvit, skončila. Odjel domů a s městem dál nic společného neměl. Pravda, z hlavy ho úplně nepustil. Roku 1267 vytáhl do Pruska znovu. Tentokrát chtěl výpravě velet, protože měl konkrétní politické cíle: dobýt co největší část Polska a Pruska, církevně je podřídit olomoucké arcidiecézi a mocensky Praze. To už nebyl boj s pohany, ale hlavně s křesťany. Proti Přemyslovi se postavily světské i církevní autority – Němci, Poláci, papež – a celý plán musel vzdát.

Prusy vévodské

Královec – říkejme mu tak – mezitím rostl a vzkvétal. Kolem křižáckého hradu skutečně vyrostlo město, které se už ve 13. století stalo členem mocné Hanzovní ligy, námořního a kupeckého městského spolku. To bylo pro jeho rozvoj a bohatství důležitější než konkrétní světská moc, která mu formálně vládla.

Řád německých rytířů postupně slábl, zatímco polsko-litevský stát sílil, což nevyhnutelně vedlo ke střetu. Prvním velkým vítězstvím Poláků byla bitva u Grunwaldu v roce 1410, pro nás zajímavá tím, že v ní pravděpodobně bojoval i Jan Žižka (asi je dobré dodat, že na polské straně). Následovala delší válka, po níž se vliv řádu dál zmenšil. Zbyla mu právě jen oblast kolem Královce, kde si Němci zachovali autonomii, ale podřízenou polskému králi.

Tou dobou už skutečně jen Němci, ne rytíři – vláda v Královci se postupně sekularizovala. Nikoli meč a kříž, ale měšec, skladiště a námořní loď byly tím, co ho nadále charakterizovalo. Vládl rozsáhlé državě na území dnešní Kaliningradské oblasti, severovýchodního Polska a západní Litvy. Říkalo se jí Prusy vévodské (polsky Prusy Książęce) a stala se základem toho, co později, až do poloviny dvacátého století, bylo německým Východním Pruskem.

Podřízenost Polsku se postupně vytrácela, naopak rostla vazba na německé Braniborsko. Od začátku 18. století to už byla po všech stránkách jedna společná země. Královec nadále nepodléhal Varšavě, ale Berlínu, hlavnímu městu Braniborska. Definitivní tečkou se stala známá tři dělení Polska (mezi Prusko, Rusko a Rakousko) na konci 18. století, kdy polsko-litevský stát přestal existovat.

Červené cihly

Königsberg – teď už opravdu nemáme sebemenší důvod říkat mu jinak – byl tou dobou jedním z největších a nejvýznamnějších center Německa. Podobal se ve všech ohledech jiným velkým hanzovním městům: Hamburku, Brémám, Lübecku. Bohatý, citlivý na své výsady, liberálnější než zbytek země, s rozvinutým kulturním životem a dobrou univerzitou. A celý z červených cihel, poznávacího znamení Hanzy.

V Königsbergu prožil celý svůj život nejslavnější místní rodák, filozof Immanuel Kant, zakladatel myšlenkové školy, jež hluboce ovlivnila v podstatě každého filozofa, který přišel po něm. Město má tradici vynikajících matematiků: narodili se tam Christian Goldbach a mnohem později David Hilbert. Jiný matematik, Leonhard Euler, sice z Königsbergu nepocházel, zato ho proslavil svou hádankou o sedmi královeckých mostech, kterou dodnes tradičně začíná snad každý kurz teorie grafů po celém světě.

Kromě Němců žili v Königsbergu Poláci, Litevci, Rusové, Židé a další národnosti. Kosmopolitní atmosféra, jazyková a náboženská tolerance byla pro Hanzu typická, což přitahovalo lidi, kteří by jinde naráželi na perzekuci. O to tvrdší pak byla srážka s totalitními režimy dvacátého století.

Po první světové válce se v Evropě překreslovaly hranice. Znovuobnovený polský stát získal přístup k moři ve formě takzvaného Polského koridoru, úzkého pruhu území, který rozdělil Německo na dvě nepropojené části. Východní Prusko se stalo německou exklávou a koridor – spolu s přilehlým svobodným městem Gdaňsk, územím pod správou Společnosti národů – bolavým místem na mapě a jedním z prvních cílů německého útoku na Polsko v roce 1939. Tou dobou už samozřejmě v Königsbergu vládli nacisté. Multikulturní časy skončily, začaly čistky.

Druhá světová válka zasáhla město vzhledem k jeho poloze naplno až v roce 1944, nejprve v podobě těžkého britského bombardování, které zničilo mnoho historických památek. Následovala pozemní bitva o město. Sovětská armáda ho dobyla až počátkem dubna 1945. Většinu německého obyvatelstva – tedy toho, které neuprchlo už dříve – Sověti deportovali do své okupační zóny v Německu, do pozdější NDR. Město zabrali a roku 1946 přejmenovali na Kaliningrad podle právě zesnulého Michaila Kalinina, jednoho z bolševických vůdců.

Sud s prachem

Okolí Kaliningradu bylo administrativně připojeno k Rusku, nikoli k sousední Litvě. V době Sovětského svazu to nemělo velký význam, po jeho rozpadu naopak zásadní. Kaliningradská oblast se stala opět exklávou, jako jí bylo mezi světovými válkami Východní Prusko – tentokrát však exklávou náležející Rusku. Sousedí jen s Polskem a Litvou. Obě země jsou nyní členy EU a NATO. Z ruského pohledu je tak Kaliningrad v nepřátelském obklíčení.

Tím se vracíme na začátek – ke strategickému významu Kaliningradské oblasti. Je plná zbraní, vojáků, válečných lodí a nejistoty. Zároveň ale paradoxně patří k nejoblíbenějším místům Ruska z hlediska dobrého života, přibývá tam podnikatelských aktivit, do města se stěhují mladí lidé. Láká je blízkost Evropy a trochu snazší cestování díky výjimkám, které tam donedávna platily.

Jak Kreml, tak západní vojenští experti mají z Kaliningradu těžkou hlavu. Exkláva představuje nebezpečí pro obě strany právě tím, že je odříznutá. Oblasti podél polsko-litevské hranice, která představuje nejkratší spojení mezi kaliningradskou oblastí a ruským spojencem Běloruskem, se říká suvalský koridor (podle blízkého polského města Suwałki). NATO ji pokládá za jednu z potenciálně nejnebezpečnějších oblastí světa z hlediska možného válečného konfliktu. Kdyby Rusové usoudili, že s odříznutím Kaliningradu chtějí skoncovat, postupovali by patrně tudy. Nevyhnutelně přes území alespoň jedné členské země NATO.

Otázku, zda je dnes vhodné žertovat na téma územních nároků – když ve jménu tohoto principu letos přišly na Ukrajině tisíce lidí o život, miliony o domov a celá země o normální život –, ponechme těm, kdo si na ni troufnou. Zde jen připomeňme, že s Kaliningradem, Königsbergem, ba ani s Královcem – s ruským městem, v němž se po většinu jeho historie mluvilo hlavně německy – opravdu nemají Češi nic společného.

Kaliningrad je ruské město, po většinu historie se tam mluvilo německy, s Čechy nemá společného nic
https://denikn.cz/980293/kaliningrad-je-ruske-mesto-po-vetsinu-historie-se-tam-mluvilo-nemecky-s-cechy-nema-spolecneho-nic/