Byl jsem daleko od domova a nacházel jsem se pod vlivem východního moře. V soumraku jsem slyšel, jak se oceán tříští o skály, a věděl jsem, že leží hned za kopcem, na němž se na pozadí jasnícího se nebe a prvních večerních hvězd svíjejí pokroucené vrby. A poněvadž jsem byl svými otci povolán do starobylého města za hřebenem, pokračoval jsem mělkým, čerstvě napadaným sněhem pořád dál po silnici, jež osaměle stoupala do míst, kde mezi stromy pableskoval Aldebaran; dál, k prastarému městu, jež jsem sice nikdy nenavštívil, ale o němž se mi často zdávalo.
Byly Vánoce, svátek, který lidé spojují s Kristem, ačkoli v hloubi duše vědí, že je starší než Betlém a Babylon, starší než Memfis a celé lidstvo. Byly Vánoce a já jsem konečně dorazil do starého pobřežního města, kde žilo mé příbuzenstvo, které zde pořádalo slavnost už za dřívějších dob, kdy byla slavnost zapovězená, a které kladlo na srdce svým synům, aby slavnost jednou za století pořádali i oni, aby se nezapomnělo na památku původních tajemství. Přináležel jsem k starobylému rodu, jenž byl starobylý už za časů, kdy před třemi sty lety osídloval tuto zemi. A byl to rod zvláštní, protože přišel jako snědý tajnůstkářský lid z omamných jižních zahrad plných orchidejí, a než se naučil řeči modrookých rybářů, hovořil vlastním jazykem. Nyní však byl rozprášený a uchovával si pouze tajuplné rituály, jimž nemohla porozumět žádná žijící bytost. Byl jsem jediný, kdo se oné noci vracel do starodávného rybářského města, jak si žádala legenda, neboť vzpomínky si uchovávají výlučně chudí a osamělí.
Howard Phillips Lovecraft
Slavnost (The Festival, 1923)
přeložil Milan Žáček