Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

To je krásné auditko! Děkujeme za něj <3
Poslední dobou se mi vrací čím dál více dětských vzpomínek, ale jsou to vzpomínky kruté a hodně těžce popsatelné. Někdy snad seberu odvahu.

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.