Jsem z Jižňáku, kterej jsem neměla ráda. Takže mám jen pár střípků.
Táta dělal topiče a v nějaký tý felící místnosti měli velký akvárium s neonkama a pavíma očkama. Tam jsem ráda chodila.
Vždycky jsem byla parádnice a pamatuju si, že jsem dostala tyrkysový silonky s puntíkama, vyšla ven, hopsala po těch betonovejch cestách, zakopla a udělala si obrovský díry v silonkách.
Ve školce jsem jednou oplakala, když jsem nevěděla, že bude focení a já měla jen zástěrku a ne krásný šaty. Na tý fotce mám červený uplakaný obličej.

Jako asi nejstarší vzpomínku mám, jak stojím v postýlce a ještě je dost tma a přichází teta z odpolední v práci a říká mi "bobíčku, ty už nespíš, ty na mě čekáš?" a já mám pocit, že jsem věděla že přijde a že jsem fakt čekala a těšila se na ní. Co se týká jeslí, tam si vybavuju, jak nás přebalovali, jak tam ležíme vedle sebe, nevim víc. Jenom to světlo a tu situaci.
Pak ještě, když mě děda vezl autojeřábem do nějaký z institucí v Malešicích. Byly mi asi tři, pak jsme se stěhovaly s mámou.

BERRUNA: ♥️

Neoholenej pradeda sedici u kamen, dal mi pichajici pusu a usmival se

Z vypraveni vim ze me strasne zboznoval a ja se ho bal, to je jedna z mala veci co me mrzi ze sem nestih

KEIKIN: já taky v kočárku.. byl jsem uklizenej do stínu pod schody a tam bylo nakreslený tohle klasický prase.. to je moje první vzpomínka.. tipuju, tak 1-2 roky

Jesle, kropili jsme prádlo na panenky a já nedostala svou mističku s vodou, tak jsem použila od Milánka Nouzy a teta mě za to plácla přes ručičku.

Pak jedna bouřlivá.
Zhruba 7let - schovaná na toaletě, schoulená do klubíčka.
Malá holčička a ještě menší sestřička v mé náruči.
Opilý otec, který křičí a snaží se ze všech sil, aby svůj cíl dobyl :(
Pláč, křik, násilí, ticho.

Jesle, kočár - mávám z něho ostatním. Les a v dáli děda, který potajmu chodil pozorovat, jak se mi v jesličkách daří. A já ho vždycky zahlédla a na celé kolo na něj volala <3

Moje je, jak mě táta v zimě vede eště za tmy tmavým Riegrákem do jesliček a ve vzduchu je cejtit tlející listí a hořící uhlí, kterým tam tehdy eště spousta lidí topila.

Prvni vzpominka je cca 3,5 roku na sale v Motole, ctyri modry svetla, vune caje ve velkejch konvich a zavan kombinace dezinfekce s moci na zachodech. Dodneska si na Motol vzpomenu, kdyz to citim :)

Já si jako první věc pamatuju okamžik kdy jsem poprvé dosáhnul na kliku a sám si otevřel dveře. Byl jsem z toho úplně unešenej 😂

Ja si pamatuji, jak jsem chodil po ctyrech, vylezl jsem v loznici z postele, ktere byla pod oknem na radiator, z toho na parapet, okno bylo lehce pootevrene, otevrel jsem ho vic a uz jsem se plazil na venovni parapet a v tom me mamka zastavila. Bylo to v garsonce v 7. patre. :) Vice nez 2 roky jsem nemel, ve dvou letech jsem pry "behal" v gumakach pred barakem na sidlisti. :D

Moje první vzpomínka se datuje do cca 2,5 let věku. Ležel jsem ve větším kočárku, kde byly průhledné boky a díval jsem skrz.
Zajímalo by mně, kdy datujete svoji první vzpomínku.

Vzpomínka, která mě vždycky dojme, přitom vlastně taková blbost...byly mi 4 roky, byli jsme s rodičema v Holešovické tržnici, kde jsme si koupili takový ty klasický velký točený zmrzliny. Samozřejmě mi spadla, což bylo zdrcující, tak mi táta dal svou. Ta mi samozřejmě taky spadla a ten pocit smutku se zapsal fakt hluboko...

JONY: Na Svatém Kopečku jsme se sestrou strávili dětství a tyhle lidi, teda myšleno ty, co nezemřeli po komunistických kriminálech nebo následně na následky pobytu v nich a nebo neemigrovali, jsme zažili jako malí.

Dědovu roztříděnou korespondenci (kromě Čepa byl i jeho blízký přítel Jan Zahradníček) jsme věnovali archivu v Rajhradu.

Vtipná vsuvka.

Během devadesátách let vyšla redigovaná dvoudílná korespondence mezi Zahradníčkem a Čepem. Koupl jsme ji dědovi k Vánocům. A teprve z ní se děda dozvěděl, že mu mezi sebou Čep a Zahradníček říkali "Jožka, tlustý Slovák". Což ho po těch letech trošku naštvalo. :-)

Dalším vtipným detailem, že člověk co tu korespondenci redigoval, dědu pohřbil někdy v sedmdesátých letech a zcela mylně identifikoval jako někoho zcela jiného.

Ale zpět.

Pamatuji si, jak jsme každou neděli chodívali na návštěvy k Bablerům. Otto Babler byl starý pán, další z dědečkových přátel. Byl to překladatel, původem z bývalé Jugoslávie. Bydleli v domě s velkou zahradou, dole pod svatokopeckým kopcem. Pamatuji si, jak jsme vždy v létě šli cestou dolů, mezi polemi a zahradami dolů, k jejich domu. Pamatuji si na strom divoké ptáčnice, který rostl kousek od staré dřevěné branky v jejich plotu. Pamatuji si jak jsme vždy museli prokličkovat pod velkými třešněmi, protože zem pod nimi byla celá posetá kuřincemi od slepic, které chovala stará paní Bablerová a jak říkavala: "Svým slepičkám vždy dopřeji co největší volnost."

Bývala to o to vtipnější, že jsme od babičky bývaly vždy v nedělním svátečním (prarodiče totiž zcela ignorovali proletářskou realitu komunismu). Pro nás se sestrou to ovšem byl ta dobrodružná část celé cesty, abysme potom u další branky, odddělující tu část zahrady, kde vládly slepičky, vzájemně porovnávali podrážky svých bot, kdo byl jak úspěšný.

V ta nedělní odpoledne se tam scházeli staří přátelé a ač jsme se sestrou byli malí, tak mě bavilo poslouchat co si povídali. Navíc paní Bablerová skvěle pekla, takže každá návštěva slibovala nějaký skvělý koláč nebo buchtu se spoustou ovoce z jejich obrovské zahrady.

Pamatuji si, jak jsem si jako dítě díky panu Bablerovi přečetl Božskou komedii, kterou přeložil (společně se Zahradníčkem) v padesátých do češtiny a tento jeho překlad ho proslavil a zajistil mu tenkrát konečně slušnější živobytí. Jinak ho do té doby živila paní Bablerová se svým svojským hospodářstvím. Ostatně ještě za našich let to s pomocí zbytku rodiny dál udržovala. Proslulé bylo její bramborové políčko asi třista metrů nad jejich zahradou na svatokopeckém svahu, na které se nedalo žádnou technikou dostat a tak se vše dělalo ručně. I přesto, že se už dávno dali brambory levně koupit. Ale sepětí paní Bablerové s půdou bylo prostě silnější.

Další vtipná vsuvka.

Jak jsem napsal, dědeček pocházel z Slovácka, z rozsáhlé zemědělské rodiny, ale on sám od dětství studoval. Hrušecký pan farář totiž přemluvil jeho tatínka, ať ho dá na studia, že jednomu dítěti z deseti to může dovolit, a že to bude i vypadat dobře, když Jožka bude studovaný. Čímž děda vyvázl ze zemědělského života v Hruškách a chyběly mu tak, kromě úplného dětství, jakékoliv praktické zkušenosti. V očích paní Bablerové byl ale odborníkem a vše s ním konzultovala. A děda miloval radit. A naše babička z toho byla vždy na mrtvici. :-)

A když nás se sestrou nebavilo sedět u stolu s dospělími a poslouchat, tak tu byla Hanka, Bablerovic vnučka, holka o několik let starší, co si ale s námi ráda hrávala. A moje první velmi platonická láska. :-) A často jsme přibrali i děti z domu, tady chatky, na protějším svahu. A až po mnoha letech jsem zjistil, že ten kluk co si s námi hráva byl profesor Slavíček z VŠCHT. :-)

Tady by se dalo napsat několik vtipných vzpomínek na jeho lehce šíleného tatínka, který se ostatně porůznu objevuje i v jeho vzpomínkách během jeho přednášek. Za mě je nejlepší ta, jak se rozhodl, že u chatky vybuduje pro děti bazén. Dlužno dodat, že ten pozemek se nachází na naprosto šíleném svahu. To mu nebránilo ale začít s kopáním. Výsledkem byla jáma uprostřed svahu, ze které se, co si aspoň pamatuji, bazén nikdy nestal. Po celé naše dětství to byla "jáma na mamuty", jak o ní vždy hovořila paní Slavíčková. Nám se to zdálo fantastické, mít tatínka, co vybuduje jámu na mamuty.

Ale abych přestal s vtipkováním. Pan Babler každý den chodil pěšky po stráni nahoru ke svatokopeckému kostelu, co se vypíná na kopci nad Olomoucí. Ať bylo léto nebo zima.

Teď je ten svah rozprodán na stavební pozemky a olomoučtí zbohatlíci se mohli přetrhnout, aby si tam mohli postavit domy. Pana Bablera by asi z toho trefilo...

Pamatuji si, kde vždy v kostele sedával. A pamatuji si i tu mši v jeden zimní den, když jsme byli u prarodičů během zimních prázdnin. Mše se během zimních měsíců konávaly v zadní zastrčené kapli. Musela to být ranní mše a byli jsme na ní jen s babičkou. A pamatuji si, jak tenkrát přišel pan farář Riedl (další z mimořádně vzdělaných a zajímavých osobností a dědečkových přátel) a než začal se mší, tak do toho ticha pronesl:" Dnes ráno, kolem čtvrté hodiny ranní, zemřel Otto františek Babler."

A já si pamatuji, že to bylo úplně poprvé, co jsem si jako dítě uvědomil, že existuje něco jako smrt a že život je konečný.

Překopíroval bych se ještě tyhle vzpomínky na prarodiče.

Děda se v mládí díky své práci a zájmům seznámil se spoustou zajímavých a známých lidí a my si odnesli spoustu skvělých příběhů z jeho, babiččiných a matčiných vzpomínek.

Třeba babiččino vzpomínání na Jakub Demla a její naprosto trefnou a výstižnou Demlovu chrakteristiku: "Deml to je jako krásná zahrada plná růží. Přijdete blíž a zjistíte, že pod každou růží je pořádně nasráno." :-)

Potom třeba vzpomínka na to, že když se děda vrátil z návštěvy u Josefa Váchala, tak měl od babičky zakázáno vstoupit do domu. Musel potupně na dvůr k pumpě, babička vytáhla necky a děda se musel umýt na dvoře u pumpy a všechno oblečení nechat v neckách, protože jednou když od Váchala přijel tak si přivezl vši a blechy. :-)

A abych opustil vyměšovací historky a ukončil to na vážnější a smutnější notu.

Když se děda s babičkou stěhovali ze Svatého Kopečka k nám, tak jsem s dědou jeden z posledních srpnových dní jel vlakem do Litovle a odtud do Myslechovic. V mládí byl dědův nejbližší přítel Jan Čep. Pamatuji si, jak mi v Litovli a následně v téhle hanácké vesničce vyprávěl, jak se s Čepem seznámil a co spolu prožili. A nakonec jsme došli k takovým božím mukám kousek ze Myslechovicemi na mírně vyvýšeném místě v tamní rovině mezi polemi. Děda mi tam pověděl, že přesně na tomto místě, kam Čep rád chodíval, se s ním viděl naposledy. Ještě se domlouvali, jak za pár týdnů přijede do Hrušek na Slovácku (odkud děda pocházel) na hody, na které společně jezdili. Ale k tomu už nedošlo, protože emigroval. A v rámci utajení o tom dědovi neřekl. Tohle dědu až do smrti strašně moc mrzelo a bolelo (byť důvodům přísného utajení rozumněl).

A když děda zemřel a my procházeli jeho věci, tak měl veškerou svoji písemnou pozůstalost dokonale roztříděnou a úplně nahoře byl jeho dopisy s Janem Čepem.

Babca ze Sudet měla na zahrade nádhernou fuchsii. Obrovská, růžové květy, byla to její velká pýcha a ozdoba. Nicméně mně a mé kamarádce nakukala kamaradcina zlomyslna starší sestra, že to není jen tak ledajaka kytka, ale že ty květy jsou uvěznění motýli a aby neumreli, tak je musíme vysvobodit (otrhat). No, tak sme je poctivě rvaly asi dvě hodiny s tím, jak zasluznou práci děláme, až byl keřík totálně oholenej.
Přišli prarodiče a místo pochvalení sem dostala na zadek a babca byla fakt dlouho urazena.
Dana (ona dobracka, co nám tak skvěle poradila) si par dnů na to zlomila nohu, když lezla po třešni.

Štědrý den, bylo mi 18-20 ale myslím že jsem byl ještě dost děcko.
Chvíli po půlnoci si čtu ve svém dětském pokoji kam jsem se tehdy ještě vracel za rodiči.
Slyším hluk z ulice, ženský křik. Zvednu se a jdu průjezdem ven, abych zjistil, že jeden místní grázl přímo před naším domem mlátí jednu ze svých underage známostí. Pěstí do obličeje. Křičím na něj ať táhne do hajzlu, holka se mi vrhne do náručí, on zdrhá.
Beru ji dovnitř, holka brečí, já ji držím, nevím jestli jsem něco říkal. Tam už čeká má matka a ječí na nás ať ji vyhodím, že to není můj problém, etc. Šel jsem s ní ven. Zavolala domů a přijel pro ni její otec myslím.
A tak to mám kurva doteď. Jsem.. fixer. A jsem z toho rozbitý. Protože jsem neposlouchal nikdy to že něco není můj problém, všechno je pro mě víceméně osobní, jsme lidé.
Cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky říkal můj otec.
Proč po ní kurva jdu sám?

Napíšu sem ještě pár vzpomínek z mého dětství z vesnice v Lužických horách v Sudetech u dědy a babči. Měla sem s nima víc než komplikovaný vztah, ale tím to nebudu kazit.
Bývala to sklářská vesnice, takže se různě po lesních cestách daly najít poklady (zbytkové sklo, skleněné trubky atd), to všechno jsme jako děti sbíraly a v našich představách to byly diamanty a tak různě. Každoročně se tam konala velká sláva - hasičská pouť. Patronem hasičů je svatý Florian a kdysi každý účastník dostal skleněný medailon s Florianem. Potom už se přešlo na Floriana na látce, takže zbylé medailony skláři nasypali do potoka. Hodně let se tam daly najít. To bylo naše dětské "rýžování zlata"
Táhla sem to s dětma z vesnice, ač sem byla "pražská", tak mě braly mezi sebe. Ve vesnici bylo spousta bizarních postaviček. Teď si vybavuju třeba pana Vomelu. To byl vášnivý zahrádkář a ještě vášnivější alkoholik. Pamatuju si, že lezl nalitej s žebříkem na jabloň, ten žebřík mu upadl, protože ho tam nedal pořádně a on visel na stromě a volal pomoc...pomoc...pomoc. Vydržel fakt dost dlouho, než se někdo slitoval a žebřík mu zvedl. Takovýhle věci u něj byly naprosto běžný. Vždy se s vervou pustil do kutění, ale alkohol mu to překazil :) většinou udělal víc škody než užitku.
Okolo vesnice byla pole, kde se pásla stáda krav. Jako děti sme přes ta pole normálně chodily a krávy nás ignorovaly. Bohužel tam ale byli i pytláci, co ty krávy zabíjeli, na místě je vyvrhli a maso pak kradli. Jednou se stalo, že před celým stádem zabili krávu, kterou tam i vykuchali a celé stádo zpanikařilo, zničilo ohradu a dalo se na útěk.
My byly zrovna v lese, který byl hned u fotbalového hřiště (obrovská pýcha celé vesnice). V lese sme slyšely divné cinkání, ale moc sme po tom nepátraly. Pak za náma přijel malej kluk ze vsi na kole s tím, ať zdrháme, že sou v lese krávy. Vysmály sme se mu a šly vesele dál. No, najednou se v lese ty krávy fakt objevily, bylo jich hodně a běžely. My začaly běžet taky. Doběhly sme na ono hřiště, kde byly další krávy. Tak sme seběhly dolů k obecní louce. Jenže tam byla další část ze stáda a hnala se přímo našim směrem. Prostě kraví obklíčení. Běžely sme, brečely, řvaly o pomoc, dodnes si pamatuju ten strach a paniku, když se na vás řítí asi milion krav z každý strany a sou rychlejší jak vy. Ale doběhly sme do vesnice, místní chodili k plotu, aby se podívaly, proč ti haranti tak řvou.
Stádo vběhlo do vsi, poničilo fotbalové hřiště, pár plotů, pošlapalo pár zahrad, až situaci vyřešil můj děda, který v dětství krávy pásl. Někde sebral proutek, zahvízdal a nějakým kouzlem ty krávy zklidnil a odvedl je všechny na tu obecní louku. Jak je dostali zpět na pastviny si už nepamatuju.

ještě se mi vybavují obrovská stáda muflonů, která tam běhala po lese. To byla nádhera se s nima potkat. Myslím, že dneska už tam v takové míře nejsou.

Dodnes mám pro tuhle oblast slabost a fakt ráda se tam vracím. Fascinují mě zbytky domů po Němcích, zašlé dvojjazyčné nápisy na fasádách, opuštěné hřbitovy nebo třeba staré, rozpadající se sklárny. Sudety jsou komplikované, stejně tak jako jejich obyvatelstvo, většině lidí se asi moc nelíbí, protože tam v podstatě "nic" není, ale kdyby tam někdo vyrůstal, tak mu to prostě přiroste k srdci.