• 18:00 Federico Fellini: Sladký život (1960) csfd
• 21:00 Michelangelo Antonioni: Dobrodružství (1960) csfd
• 00:00 Luigi Cozzi: Starcrash (1978) csfd, rottentomatoes

Tak dlouho jsme se těšili až skončí trvalý blátivý podzim a přijde bílá zima - že když konečně přišla, tak se pro změnu vrhneme na snění o slunné Itálii. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak to bude černobílá Itálie začátku šedesátých let - doby před Gagarinem, vraždou JFK i kubánskou raketovou krizí. Dva nekompromisně dlouhé černobílé filmy od mistrů černobílého filmového řemesla své éry.  Zajistíme cestu časem na začátek éry, ve které to všechno začalo (ať už to bylo cokoliv, to co začalo). Navštívíme šokující dekadentní rock'n'rollový večírek v Římě a pak se budeme se oddávat odzicenému flirtování na palubě jachty (nebo tak něco, já to jen letmo přelétl, je tam spousta černobílého moře). Aby bylo možné klesnout opravdu hluboko, tak na začátku nejprve musíme vystoupat. Víceméně, pokud sem někdo chce napsat anotace těch filmů, tak může - já vám jen říkám, že pokud jste je neviděli, tak stojí za to je vidět, a pokud jste je viděli, tak určitě jednou tak za 20 let stojí za to podívat se na ně znovu - oba ti režiséři patří k základnímu vzdělání jak všech filmových fanoušků, tak i všech, kdo chtějí jen předstírat, že jsou filmoví fanoušci - a kdo viděl na předminulé projekci The Appartment, tak potvrdí, že rok 1960 byl zřejmě vrcholným rokem černobílého filmu vůbec (pak už do toho evidentně nikdo nebyl ochoten sypat peníze, teda mimo východní blok).

A na závěr večera to bude nikoliv slunná Itálie, ale slunný vnější vesmír - a to opravdu velice barevný až barvitý vesmír! Diskotékovo-punkově-heavymetalový opus, ve kterém se zbylí hippies, kteří přežili 60-tá léta a následně prospali léta 70-tá, střetávají s nemilosrdnou realitou blížících se děsivých 80-tých let a čelí jí pomocí skafandrů kabaretního střihu. Modravé vody jadranského moře omývají břehy, ehm, cizích planet, po kterých se prochází hlavní hrdinka v latexových plavkách a pobíhají ehm... šílená robotická monstra. Působivé 8-bitové efekty předznamenávají éru počítačů s kazetovými magnetofony v každé dostatečně odcizené panelákové i neopraveně-činžákové domácnosti - ano, tohle je to, co (asi?) běželo v televizi ve světě, ve kterém Douglass Adams psal Stopařova průvodce po Galaxii jako rozhlasovou hru pro BBC, tohle je svět, ve kterém se po domáctnostech bastlil počítač Apple I prodávaný jako stavebnice a Clive Sinclair navrhoval ZX Spectrum, tohle je svět, ve kterém se rozšířilo video standardu VHS místo Betamaxu. Stejně jako dnes, i v druhé polovině 70tých létaly do vesmíru jen Sojuzy - protože Amíci už a současně ještě neměli čím, a místo toho točili Star Wars. Je dobré si připomenout že v roce 1978 se do vesmíru podíval europoslanec za KSČM Vladimír Remek - a uvědomit si, jak úžasně barevný v těchto starých časech vesmír vlastně byl, a jak kosmicky a futuristicky jsme si tehdy mohli s vlastním kosmonautem připadat, zatímco Italové ve stejné době točili pouze přiblblé sci-fi parodie. Ovšem nutno přiznat, že s velmi kvalitními souboji ve stylu (tehdy zjevně módního) karate! (bojová umění - zase 80.léta - tento film cestoval včase zpět min. z roku 1983! - ale tento film představuje umění bojující - a to bojující takovými prostředky, které jsi nikdy ani nechtěli umět představit). Budoucnost už nikdy nebude taková, jako dřív, zkrátka - a tenhle film (a jeho popularita na Bittorentu) je toho důkazem. Estetika filmu představuje přes tohle všechno neuvěřitelný crossover mezi poloanimovanými verneovkami od Karla Zemana a cutting-edge počítačovou grafikou herních konzolí Atari a počítače Commodore PET-21. Ano - jestliže Star Wars byly první sci-fi, která ukázala, že tento žánr už nikdy nebude možné točit nízkorozpočtově - tak Starcrash bylo první odvetné béčko (ale možná i céčko - vlastně to časově spadá do éry sběratelů a překupníků céček, předchůdců veksláků a dealerů éček), které dokázalo, že vaší bránicí hýbou i jiné věci, než peníze.

Pořád nevíte, co si představit? něco mezi StarWars, StarTrekem, StarCraftem a samozřejmě - Barbarellou. Akorát místo mírně Freudovského tématu zabití otce a světelného meče coby falického symbolu se zde vychází spíše ze školy Wilhelma Reicha a jeho teorie orgonů - kterých je ve filmu plno. Je to minimálně stejně homosexuální jako Star Trek a více fetišistické, než Rocky Horror Picture Show (ale ne tolik, jako Dáda Patrasová - přeci jen, 80.léta jsou teprve před námi!). Ale navíc je to i těžce robosexuální. Téma počítačových her je nepřehlédnutelné, a navíc jde o jeden z prvních filmů, kde je pro navigaci kosmických lodí použitá zjevná augmented reality !!! (Google glass hadr). Je to prostě fjůčr - v téhle době prostě dnes žijeme, a tenhle film je důkazem, že si za to nemůžeme sami. Děláte si Cozzi? Ano, děláme.

Dress code: buď začátek 60.let nebo konec 70.let, nic mezitím ani potom (volitelně i dress code italských sci-fi filmů - což zhruba obnáší buď svléct se do spodního prádla a nebo dát si na hlavu plechový hrnec či průhledný plastový kýbl).  Když vše dobře dopadne, tak návštěvníky budou čekat hned dvě vyvýšené řady sedadel (ta vyvýšenější řada asi bude jen pro odvážné).