Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order
by Robert Kagan
Proč ta roztržka mezi USA a Evropou?
vytisknout
e-mailem
na mobil
--------------------------------------------------------------------------------
reklama
--------------------------------------------------------------------------------
Svět po 11. září 2001, jehož druhé výročí připadne na příští čtvrtek, se skutečně změnil. Objevila se nová dilemata, zviditelnily se některé dosud tlumené rozpory.
Reakce na teroristické útoky začala Spojené státy oddělovat od Evropy. Bushova doktrína preventivních zásahů vyústila hned při svém prvním použití, a to proti Iráku, do otevřené roztržky mezi USA a částí západní Evropy vedenou Francií a Německem. Otázku po kořenech rozporu mezi Starým a Novým světem si klade americký neokonzervativec Robert Kagan v knize Labyrint síly a ráj slabosti - Amerika a Evropa a nový řád světa, kterou tento týden česky vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Kaganova teze je takováto: Evropa se na nové nebezpečí - islamistický terorismus a jeho spojence mezi státy třetího světa - dívá brýlemi vlastní poválečné zkušenosti budování společných institucí. Ty nahradily boj evropských národů o nadvládu procedurami smírného urovnávání konfliktů. Státy dobrovolně omezily svou suverenitu mezinárodním právem a kantovská utopie věčného míru začala nabývat reálných obrysů. Právě tento evropský "ráj" vytváří podle Kagana mlhu, která brání Evropanům nahlédnout vážnost teroristického nebezpečí a přijmout v boji proti němu a jeho spojencům náležité prostředky. Naopak Amerika díky své klíčové roli v poválečném bipolárním odstrašení neměla možnost podlehnout iluzím o tom, že s tyrany lze smírně vyjednat mír. Místo takového "appeasementu" hodlá proti nim použít sílu, a to i tehdy, odporuje-li to mezinárodnímu právu a nesouhlasí-li s tím její nejbližší spojenci.
Evropa jako žena, Amerika jako muž
Podle Kagana spočívá hlavní kořen odlišného vnímání současné situace v rozdílných vzájemných pozicích USA a západní Evropy za studené války. Evropa dobrovolně přijala americký obranný deštník, pod nímž se mohla věnovat překonávání logiky moci logikou práva. Část jejího nepochopení Ameriky plyne z toho, že zapomněla na vnější podmínky svého vnitřního míru. V poválečném vztahu k Americe se Evropa ocitla v situaci ženy, která nemusí pěstovat svou sílu, neboť je chráněna mužem. Evropané jsou z Venuše, Američané z Marsu, říká Kagan. Proto byly názory Evropanů na postup vůči Saddámovi bezcenné. Tyrani rozumějí jen chlapským pěstím, nikoli zženštilému usmiřování. Rozdílné identity Ameriky a Evropy jsou však podle Kagana pouze kulturní nadstavbou stojící na hlubší základně, jíž je jejich nerovná mocenská pozice. Článek, z nějž později vznikla Kaganova kniha, se nejmenoval "ráj a moc", nýbrž "moc a slabost". Evropa je vojensky příliš slabá na to, aby mohla přijmout americkou strategii. Kagan to vyjadřuje následujícím příměrem. Člověk, který ví, že po lese chodí medvěd, a má u sebe jen nůž, se zachová jinak než člověk, který u sebe má pušku - první udělá vše pro to, aby se medvědovi vyhnul, druhý ho naopak vyhledá a zastřelí dříve, než by jím mohl být napaden. Odtud Bushova doktrína preventivních zásahů a její použití proti Saddámovi. Evropa na takový postup nemá prostředky. Protože se nemůže spolehnout na svou moc a sílu, raději pěstuje iluzi, že se s tyrany Saddámova typu lze vypořádat prostřednictvím mezinárodních institucí a práva. Kaganova kniha vyšla v originále na začátku letošního roku, právě když vrcholila transatlantická krize na půdě Rady bezpečnosti OSN. Měl pravdu americký kovboj, nebo jeho změkčilá evropská milenka? Jinak se tahle otázka jevila 9. dubna, kdy oba jásali nad skácenou Saddámovou sochou, a jinak na konci srpna, kdy se nad americkou misí v Iráku začal vznášet mrak vzpomínky na Vietnam. Možná že kovbojova puška stačila na medvěda, ale nestačí již na spoušť, kterou zanechal v lese. Možná že na její úklid místo chlapské odvahy a ochoty prát se je spíše třeba ženské trpělivosti a ochoty spolupracovat. Ostatně i Kagan, jeden z čelných neokonzervativních ideologů Bushovy administrativy, zařadil do závěru knihy několik smířlivých odstavců, v nichž radí Evropě, aby se více pochlapila, a Americe, aby si aspoň trochu osvojila ženskou schopnost poslouchat druhé.
Pocit vyvolení
Ale co když je to všechno jinak? Co když je Amerika ve skutečnosti idealističtější než Evropa, když si myslí, že k nastolení řádu stačí dobrý úmysl a hrubá síla? Kdo poslouchá Bushovy projevy, musel si všimnout, že kovboj je posedlý vznešenými ideály a pocitem vyvolení. Chce zachránit nejen Ameriku, ale celou civilizaci. Cílovým stavem mu není nic menšího než vítězství Dobra nad Zlem. Ve srovnání s touto idealistickou vizí konce všech časů, k němuž chce americký vůdce dovést lidstvo, je evropská představa multilaterálního vyjednávání a kompromisů vzorem realistické krotkosti. Evropané došli skrze trpké zkušenosti náboženských, nacionalistických i ideologických válek k poznání, že stabilita mezinárodního řádu nemůže spočívat na neomezené koncentraci moci v jedněch rukou, nýbrž ve vzájemném vyvažování více mocenských center. Vymanili mezinárodní politiku z křižáckých snů o nastolení tisíciletého impéria a pochopili ji jako nedokonalý způsob, jak civilizovaně zvládat konflikty vzájemně se vylučujících ambicí. Toto, a nikoli nastolení ráje na zemi, je smyslem evropského multilateralismu. Mezinárodní instituce kolektivního rozhodování mají postavit hráze, které umožní usplavnit energii mocenského boje do civilizovaných řečišť. Nikdy nemohou vyrušit boj o moc, mohou ho však svázat pravidly, která sníží jeho ničivost. Mezinárodní řád neohrožují jen teroristé a "státy-darebáci", ale také kovbojové, kteří propadli bludu, že se do ráje mohou prostřílet svými kolty.
Kdo může být šerifem?
Z tohoto hlediska je příhodnější pochopit vztah Evropy a Ameriky nikoli jako vztah ženství a mužství, nýbrž jako vztah stáří a mládí. Stejně jako starý člověk, i stará Evropa (ano, Rumsfelde!) ztratila iluzi své bohorovnosti a dospěla k uznání vlastní konečnosti a nesoběstačnosti. Ví, že žádná moc nemůže zajistit stabilitu mezinárodního řádu nezávisle na dohodě a spolupráci s ostatními. Proto chce i na celosvětové půdě nastolit "koncert velmocí", který si vyzkoušela na evropské půdě po zdolání Napoleona. Tak jako mladý člověk, i Amerika si myslí, že stačí chtít a svět jí bude ležet u nohou. Věří ve svou schopnost nahlédnout univerzální dobro i ve svou moc změnit jeho jménem svět. Irák měl být prvním krokem při ustavování její celoplanetární říše. Hned při prvním kroku však sen o bohorovnosti narazil na skálu reality. Jak se má stát Amerika šerifem planety, není-li schopna být šerifem pětadvacetimilionové země? Jako každý adolescent i Amerika se bude muset léčit z mladických iluzí o vlastní všemoci. Čím dříve přijde k rozumu, tím lépe. Prvním příznakem zmoudření bude, když pošle k šípku kovboje v Bílém domě i s jeho neokonzervativními rádci typu Roberta Kagana.
Autor přednáší na Ústavu politologie FF KU a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů
OBRAZ DVOU SVĚT