ONI JSOU MEZI NÁMI... - Jan Stern
Náš svět je zmítán spiknutím. To spiknutí se nazývá "reklama". Civilizace je koneckonců vždycky spiknutí. Každá civilizace je definovatelná obrazy, kterým slouží. Tyto obrazy stojí vždycky za míň, než se kněží té které doby tváří. Ať nás nemate archetypální síla náboženských či magických výjevů, všechno to svaté, kvůli čemu tekly hektolitry krve lidských obětí u Mayů, či kvůli čemu se dobývaly Svaté země, byly jen čmáranice, o nic méně nicotné než naše billboardy. Kvůli těmto čmáranicím se zdvihaly vichry lidské energie po staletí, dnes tomu není jinak. Přesto cítíme, že role čmáranic v naší civilizaci zřejmě přeskočila na novou kvalitativní úroveň, dosud v lidských dějinách nevídanou. Síla obrazu v našich časech je bezpochyby spiknutím, avšak namlouvat si, že ho zkonstruovali nějací nám podobní lidé, je ve skutečnosti velice naivní a naduté.
Stručné dějiny spiknutí
Teorie spiknutí je pradávný literární žánr, který existuje pod čarou učebnic historie, avšak možná podává vždy tu nejpravdivější zprávu o epoše, té naší zvláště. Vůbec přitom nejde o aktéry té které teorie. Je v zásadě lhostejné, zda spiklenci jsou zrovna Židé, Jezuité či Mimozemšťané. Naši pozornost by měla spíše poutat struktura spiknutí. Lze napsat dějiny spikleneckých teorií jako psychotické, leč hluboce pravdivé dějiny světa.
Zřejmě nejstarší teorií spiknutí je legenda o Devíti neznámých. Pochází z východu a můžeme ji považovat za zrcadlo starověkého světa. V legendě se tvrdí, že svět ovládá devět zasvěcenců kdesi v Himálajích, devět dědiců dávného poznání zaniklých světů. Je to spiknutí stacionární, hrdé, nad dobrem a zlem. Neznámí zasvěcenci zasahují do našeho světa jen minimálně, jsou k němu v zásadě neteční, vytvářejí spiknutí z čiré nutnosti, díky své vyspělosti ani nic jiného činit nemohou. (...)
Středověké teorie jsou již zcela jiného druhu. Templáři již odráželi celou řadu potlačených sexuálních témat, byli obviněni mimo jiné z homosexuality, jejich zasvěcovací rituál měl vrcholit polibkem na falos a anální otvor. Podobně středověké antisemitské obrazy "judensau" z německé jazykové oblasti zachycovaly projekce zoofilních (soulož s prasnicí) či skatofilních (hltání výkalů) praktik. V časech, kdy si fekal porno prohlížejí naše děti o školních přestávkách na internetu, si už těžko dokážeme představit sílu, jakou takový obraz mohl mít. U teorie o čarodějnickém spiknutím, o satanově sektě, kterou inkviziční duch zplodil jako finále středověku v 17. století, vyhřezla potlačená sexualita definitivně, v tomto příběhu defilují snad všechny erotické archetypy, aby symbolizovaly úpadek středověké společnosti, která nikdy nevyrostla z potlačené sexuality alespoň k univerzální archetypálnosti starověku.
Nastoupil Novověk a s ním nová převratná mytologie, která zatratila pokrytectví předchozí epochy. Mytologie pokroku, osvobozování, rovnosti, revoluce, posléze i sexuální otevřenosti. Tahle mytologie však vrhala svůj vlastní stín. Rojily se teorie o spiknutí Židů, Kabalistů, Jakobínů, Zednářů. Paul Johnson v Dějinách židovského národa tvrdí, že Karel Marx zkonstruoval svou teorii kapitálu na půdorysu dobové antisemitské konspirační teorie, a svezl se tak na jakési archetypální struktuře spiknutí. Můžeme s tím nesouhlasit, nicméně Johnsonovo tušení není zcela od věci: všechny ty "paralelní mytologie", všechny teorie novověkých spiknutí odrážejí nárůst znásilňujícího principu ve společnosti. Satana nahradila Globalizace, ačkoli jí tehdy ještě říkaly třeba "judaizace" jako antisemita Gougenot des Mousseaux. Všechny vize o nástupu vlády "lóží" již v prvních hodinách a měsících Novověku intuitivně předpovědí vývoj na desítky let dopředu, mnohem přesněji než zednář Jules Verne: ústup duchovnosti na úkor tělesnosti, vláda mamonu a hmoty, dokonce předpovídají vládu obrazu. Všechny teorie spiknutí 20. století jsou stejně cenné a vypovídající: vlády nám přidávají do vody fluor, aby nás učinily poddajnými (jak to, že tak podléháme reklamě a konzumnímu hedonismu?), globální bratrstvo nám ovládá mozky elektromagnetickým zářením a chce nám voperovat čipy pod kůži, aby mělo absolutní kontrolu (není to jen odraz naší touhy kontrolovat svět tím více, čím méně máme pod kontrolou sami sebe?), mimozemšťané nás unášejí a dělají na nás pokusy (nechováme se tak ke zvířatům?) atd.
Masy se probouzejí: Podvratný potenciál perverze
Dnes žijeme v době nástupu nové epochy. Lze to vycítit na mnoha rovinách. Až jednou se kupříkladu ukáže, jak převratně internet změnil naše vnímání sexuality. Třetí nejnavštěvovanější stránka českého internetu je gay porno. Sadomasochismus se stává všeobecně tolerovaný, minimálně symbolicky se prolamuje do klasické pornografie. Takové praktiky jako pissing jsou již vnímány jako součást konvenčního sexu. Naše děti vědí, co je to "foot fetish" dříve, než si koupí první prezervativ. Mnohé to stále ještě může děsit, ale je v tom něco osvobozujícího. Revoluční pohyb na rovině kolektivního erotismu je jeden z nejfantastičtějších sociálních procesů dneška, který nemá v dějinách srovnání. Neboť ostatně reaguje na tanec obrazů, který také nemá srovnání. Přestáváme si lhát o sobě samých, pozvolna, navzdory pohoršení zaprděnců a konzervačním snahám o ustavení politické korektnosti (homosexualita ano, zoofilie ne apod.) se rozlévá mohutné lidové hnutí. Díky internetové pornografii masy dávají své vědomí do pohybu (nečekaly ani na žádného Freuda druhé generace), a začínají prozkoumávat svět erotických - perverzních - archetypů, začíná se rodit přesvědčení, že tyto archetypy jsou prazákladem naší sexuality. Je už nejvyšší čas, protože páni obrazu nebudou čekat. Zapřahují do svých služeb lakové kozačky stejně jako tolkienovské trubadúry. Dokud nepochopíme obraz dominy v sobě, stejně jako obraz sfingy, budeme zcela bezmocní vůči imagologickým strategiím, které už rozhazují sítě, neboť veliký lov duší začíná. Kam se hrabou archetypální totemy pomazané krví lidských obětí proti vírům energie, které vyvolávají dnešní mocnosti znaku. Internetová pornografie je první významná a velkolepá obranná reakce mas, jde ruku v ruce s antisystémovým potenciálem "kyberkultury" i zápalnými lahvemi ze Seattlu.
The truth is out there
Epochální pohyb je patrný i na jiných rovinách než erotických. Vzniká nová estetika, která se počala rodit někde mezi Trainspottingem a Matrixem, tato revoluční technoestetika je zuřivě pohlcována hegemonickou mašinérií, která však má co dělat. A pohyb je patrný i na rovině teorií spiknutí. Již slavná Akta X ("Nevěřte nikomu") ohlásila novou éru, spiknutí se poprvé stalo autonomním obsahem pop-kultury, což byla velmi riskantní sázka systému. Tento epochální televizní produkt, i když si to uvědomuje jen pár lidí na Zemi, byl v zásadě hegemonickým pohlcením ideje glasnosti. Matrix pak dovršil nástup nové epochy nejen zcela novou komunikací s příjemcem ("Nevěřte nikomu. A nejméně sami sobě"). Prostředkuje nástup nového typu spiknutí. Spiknutí Znaku.
Před časem se v kinech objevil sci-fi film Jsou mezi námi. To, že hlavními hrdiny jsou mimozemšťané, nechť nás nemate, oni jsou jen "Židy" našich časů. V tomto filmu hlavní hrdina odhalí spiknutí mimozemšťanů, kteří se infiltrovali mezi lidstvo. Díky hypnotickým zářičům tito vetřelci vypadají úplně jako lidé, takže jsou k nerozeznání. Hrdina však objeví jakési tajné hnutí odporu a získá od něj speciální brýle, díky nimž může mimozemšťany rozeznat. Díky nim také objeví, že na reklamních billboardech či v novinách jsou na bílých plochách černá hesla, která jsou normálně neviditelná, ale působí na lidi podvědomě. Tato hesla říkají: "Nemysli!" "Přizpůsob se!" "Konzumuj!". Na dolarových bankovkách pak tyto brýle umožní rozeznat nápis "Tvůj Bůh". Jistě, jen "béčková sci-fi", kterou z jistého úhlu pohledu netřeba brát vážně, tak jako teorie o spiknutí židovských imperialistů. Z jiného úhlu pohledu jsou však oba zmiňované artefakty klíčové. Co vlastně "kultura Matrix" či "Jsou mezi námi" zrcadlí? Manipulativní sílu současného systému. Ta nespočívá ani zdaleka v ekonomické, politické, ba ani technologické moci. Spočívá čistě v moci symbolické.
Neviditelné nápisy na bílých místech reklamních billboardů svědčí ve skutečnosti o síle a pravém obsahu na "nebílých" částech těchto billboardů. Toto spiknutí z béčkových sci-fi odkrývá jednu z podstat našeho světa, vládu znaků. Znaků mimo pravdu a lež, mimo dobro a zlo. Znaků jako nejelementárnějších jednotek Moci samotné. Reklama je mnohem silnější než bývala propaganda ideologií. Nevidíme to, ale cítíme. Tak jako jsme zpočátku neviděli, ale cítili brutalitu novověké exploatace. Proto jakobínský sanhedrin, proto "jsou mezi námi". Propaganda se snažila přebít lidskou zkušenost. Jenže lidská zkušenost se ukázala silnější. Reklama se nesnaží vytvořit žádnou falešnou skutečnost, kterou by šlo svrhnout zkušeností. Dělá cosi mnohem rafinovanějšího - exploatuje zkušenost. Proto se zdá ubohá, primitivní, směšná, protože i naše zkušenost je taková. Je neposvěcená - na rozdíl od magické minulosti či budoucnosti totalit. Ve skutečnosti jsou tato zdání primitivnosti jen důkazy strašlivé síly reklamy. Propaganda, to je Goebbels, štít pánů temnoty. Reklama se zdá ubožejší, průhlednější, zdá se být jen štítkem rozumbradů Západu. Ve skutečnosti tihle rozumbradové s těmito štítky na baseballových čepicích sestrojili atomovou bombu, ne rytíři archetypálních propagand.
Jeden pohled továrníka Jordana
Edward S. Jordan patřil k zakladatelům amerického automobilového průmyslu, nicméně se svými konkurenty jakými byl Henry Ford nebo Walter Chrysler se nemohl měřit. Jeho vůz značky Playboy sice inzeroval v dobové reklamě stejnou spolehlivost a kvalitu výrobku jako vozy jeho konkurentů, ale horší kvalita oproti konkurenčním produktům byla zřejmá a nebylo možné, aby se o tom komunita konzumentů mezi sebou neinformovala. V létě roku 1923 cestoval Jordan v soukromém železničním vagónu do San Franciska. Na zastávce v jakémsi zapadlém západoamerickém městečku si všiml při pohledu z okénka krásné dívky, která jela na koni. Mladá, zdravá, opálená, s vlasy vlajícími ve větru. Tato dívka Jordana doslova uhranula. Uvědomil si, že z obrazu, který právě spatřil, sálá síla a vzrušení, zosobnění americké energie spolu s erotickou podmanivostí. Jordan se zeptal, kde právě jsou. Jeho společník odpověděl: "Někde na západ od Laramie." Po návratu do Detroitu vpadl továrník Jordan do svého reklamního oddělení s kolosálním nápadem: začít inzerovat zcela jinak než dosud. Žádné informace o technických parametrech, žádné přesvědčování o výdrži výrobku, ušetřených penězích při nízké spotřebě apod. Ameriku brzy zaplavil obraz vozu Playboy na pozadí krásné dívky v sedle koně, která se na svém oři řítila divokou krajinou. Text reklamy, ještě příliš mnohomluvný, což musíme omluvit, neboť jde o svého druhu epochální manifest, zněl: "Někde na západ od Laramie žije tahle dívka krotící divoké koně a svírající uzdu... právě pro ni byl postaven Playboy. Pro děvče, z jehož tváře sálá slunce, když končí den plný veselí, dovádění a honiček... Toto auto má podobnou příchuť, příchuť smíchu, písniček, světla, příchuť starých lásek, příchuť sedla a biče... Když máš dojem, že tě všechno nudí, nasedni do Playboye... Pak vyraž do skutečné krajiny s náladou dívky, která krotí koně, vyraž proti karmínovému obzoru, vyraž napříč smrákajícím se Wyomingem." Není třeba ani dodávat, že prodej vozu Playboy se okamžitě zněkolikanásobil a vůz se držel na trhu ještě dlouho i v době, kdy zjevně zestárl a nestačil na technické novinky konkurentů. Brzy se podobné dívky "krotící divoké koně na západ od Laramie" vřítily pochopitelně na stránky všech ostatních reklam. Ten den roku 1923, kdy Edward Jordan pohlédl z okna svého vlaku, můžeme považovat symbolicky za den, kdy se zrodilo impérium obrazů. Impérium na rozdíl od říše mrazivých hákových křížů zdánlivě nicotné. Jenže i žvýkačková bublina má své děsivé tajemství, které cítíme z hlubokých vizí jakými jsou "sci-fi béčka" šeptající: oni jsou mezi námi... Reklama dnes neslibuje žádnou kvalitu výrobku. Slibuje příjemci, že s výrobkem dostane kus nehmatatelného, mystického, kus nebe, kus tajemství, krásu, čistotu, sílu a především sebe sama v podobě, po které touží, a která mimochodem činí svět kolem nás nejen snesitelný, ale i samozřejmý a nezpochybnitelný. Pocit nákupu čehosi magického, co zprostředkovaly znaky, nelze empiricky rozvrátit, neboť už tím, že si člověk výrobek zakoupí, stvrdí, že výrobek mu kus tohoto nehmatatelného poskytne, neboť sám kupující se k tomu rozhodl. Co hůře, i ten, kdo nekoupí, jen s mlčenlivým souhlasem přihlíží privatizaci své vlastní zkušenosti, své kultury, svých archetypů, svých transcendentních pojmů, svého vtipu, svých emocí, svého života, své duše - neboť psychotické vize "oni jsou mezi námi" volají, abychom počítali s tím, že celý náš život a veškeré naše "já" je stvořeno ze znaků.
Přikázání z hobití středozemě
Varují, jak jsme dosud nepředstavitelně naivní pokud jde o význam znakových bitev na našich ulicích a v našich hlavách. Vezměme jako příklad jeden z nejobyčejnějších reklamních sémiotických instrumentů: rozkaz. V reklamě T-Mobile na nás svítí: "Buďte mobilní, buďte úspěšní". V reklamě Renault: "Ukaž, co v tobě je!"... Když odmyslíme od podprahové teorie (kterou by zprostředkovala psychotická teorie spiknutí), zdá se znak rozkazu v reklamě až nečekaně nevinný. Je to důkaz toho, jak jsme si imperativ v reklamě zautomatizovali, jak se stal samozřejmým a očekávaným. Když však odhodíme na chvíli krunýř vlastní kultury, zjistíme, že žádná známá civilizace dějin nebyla nikdy tak neopatrná v tom, komu dovolí vyslovovat rozkazy. Žádná moc v naší civilizaci, ani politici, ani držitelé a správci kapitálu, dokonce ani kněží náboženství, nevydává tak často a bezostyšně rozkazy jako moc symbolická, moc reklamní. Ve skutečnosti je reklama v mocenském systému naší kultury silou, která je přímo definovatelná jako monopol na rozkazy, jako jediná síla, jejíž rozkazy nemusíme poslouchat, ale nemůžeme je zpochybnit. Moc, která je samozřejmá, je vrcholně legitimní. Moc vrcholně legitimní je moc mýtická.
V mýtu je hrdina ten, kdo se rozhodne vykonat hrdinský skutek. Když se hrdina rozhodne vykonat hrdinský skutek, ve světě mýtu z toho vyplývají dvě podstatné věci: 1) jeho právo k vykonání takového skutku je nezpochybnitelné, 2) hrdina je v mýtu právě ten, kdo se rozhodl hrdinou být. Mýtus nezná příčiny a proto nezná ani jejich zpochybnění. Na stejném typu legitimity stojí v mýtu i moc. To, že je někdo v mýtu král, ve skutečnosti nemá příčinu, kterou by šlo přezkoumat či zpochybnit. Vládce v mýtu vládcem prostě je. A vládce se pozná právě podle toho, že vydává rozkazy, tak jako hrdina podle meče a vpravdě nelogického a temného rozhodnutí stínat jím hlavy drakům.
Zatímco všechny kulturní síly naší civilizace (politika, ekonomika i média) se vyprofilovaly v opozici proti pohádkám, drakům a temnotě mýtu, zatímco všechny svedly a svádějí tuhý boj o legitimitu své moci a vlivu na veřejných prostranstvích, na světle zažehnutém osvícenci, reklama se nenápadně vyvlékla z tvrdého dohadování a přetlačování zájmů na fóru, z nutnosti obhajovat svou legitimitu a legitimitu své moci, neboť si přímo uprostřed fóra vybudovala "hobití středozem" s vlastním nebem a musíme uvažovat i o její ambici rozšířit zákonitosti mýtu ze svých utilitárních zájmů mimo své hranice, rozlít oceán mytičnosti po fórech, dobýt aeropag a vztyčit na něm znovu dračí vlajku. Nepochybujeme o jejím právu zaplavit naše ulice rozkazy. Dokonce na stránkách měšťanských a dělnických deníků si mezi jejich tečkami a otazníky reklama vydobyla vlastní svět vykřičníků, které pobuřují méně než otazníky komentářů. Jsme zvyklí neopatrně spojovat legitimitu moci s poslušností, ale ve skutečnosti jediná opravdu legitimní moc je ta, o jejíž povaze se nepochybuje. I v mýtu se proti ní hrdinové bouří, zápolí s ní, ale tím jen dotvrzují její oprávněnost. I v našem zmytizovaném veřejném prostoru halekají čas od času hrdinové, kteří si stěžují na stupidnost, nekulturnost, nízkost, ubohost, vypočítavost reklamy, ale nikdo z těchto rytířů smutných postav nikdy nezpochybnil právo reklamy na rozkaz "Ukaž, co v tobě je!".
Páni světa
Zkušenost a hmota nebo čipy v mozku patří do starého světa. Veškeré bitvy současnosti se odehrávají na rovině pocitů, symbolů a obrazů. Velký bratr či "Bestie 666" žádný čárkový kód vypálený na našem čele nepotřebuje. My sami jsme kód a předčítáme si svou "DNA duše" z billboardů. Je to stále stejné jako u výkalů prasnice: "oni" jsme pochopitelně "my". Každý den proteče rychlostí světla při finančních spekulacích na informačních dálnicích více dolarů než leží ve všech bankách světa. Co to tedy teče? Jen symboly, začínáme se konečně probouzet a zjišťovat spolu s domorodci na Guineji i našimi prapředky, že veškerá moc světa tkví v symbolech. Genová manipulace není víc než přepis znaků. Dvě letadla, která srovnají Světové obchodní centrum se zemí sice vytvoří snaživě efektní obraz, ale globální ekonomický systém může ohrozit mnohem více jediný nudící se uhrovatý hacker, který trochu rozumí souhře dvou znaků - nuly a jedničky. Mříže Matrixu jsou jen znaky miliard silvestrovských sms, které sami rozechvěle produkujeme v naději, že nás s kýmsi spojí. Již se objevili první vizionáři, kteří tvrdí, že "sobecké znaky" jen využívají člověka jako nositele, jako média ke svému šíření podobně jako "sobecké geny". Zatím tato teorie čeká ve sci-fi předpokoji spolu s Aštarovou "čipovou totalitou". Důkazy nadvlády znaku nad člověkem jsou však stále více znepokojující. Co je důležité - to, co se v Jaltě dohodlo, nebo společná fotka tří státníků? Historici dnes začínají přicházet na to, že se v Jaltě ve skutečnosti nedohodlo vůbec nic. Vše podstatné se odehrálo na té legendární fotografii. Co je podstatnější pro svědomí Západu - jestli se naleznou v Iráku zbraně hromadného ničení, nebo Iráčan bušící sandálem do povalené modly Saddáma Husajna?
Nedávno jsme si vůčihledně posledně jmenovanému sandálovému příkladu museli znovu položit otázku: Nestojí za vládou skrze obrazy přece jen tajemné spiknutí korporací, naftařských lobby či imperialistů? Jak rádi bychom tomu věřili. Jak rádi bychom věřili, že za devastací planety stojí sanhedrin a dává historii sice ďábelský, ale přece smysl. Ve skutečnosti všichni novověcí "spiklenci" jsou jen služebníky samotné exploatace, tak jako jsou všichni Bushovi lobbisté jen služebníky samotných znaků a jejich na člověku nezávislé vlády. Byť se rozum této nepochopitelné hrůze dosud vzpírá a zřejmě na jisté úrovni inteligence a imaginace vždy vzpírat bude.
Dědicové Černého řádu
A přece... Přece je tak cenné psát dějiny spiknutí. Nejspíše je na světě jen málo užitečnějších činností. Jak by mělo vypadat důstojné pojmenování toho našeho, které by tvrdilo, že za vládou obrazů, za expanzí mýtu se přece jen jakési postavy rýsují? Jak by na vizionářská sci-fi béčka navázalo prorocké "áčko"? Muselo by zřejmě připomenout, že mýtus není jen principem odkudsi z nenávratna, že žije s námi v dějinách a inkarnuje se do tělesných bytostí, mnohdy z gruntu odporných. Před čtyřiceti lety vyšla v Paříži legendární kniha Jitro kouzelníků, která připomněla, že jistá nesoustavná síla se odpradávna snaží vytrhnout z obrazoboreckého programu naší civilizace započatého vyprávěním o Mojžíšovi vyvádějícím svůj lid z kouzelnického Egypta k prorocké Budoucnosti. Vytrhnout se z programu, který zplodil i ideály počtářské civilizace, židobolševické principy jako rovnost, demokracie či rozpornost jako jádro dění. Vyvléknout se z respektu před zájmy a zájmečky lidičkovských syndikalistů. Ano, mýtus má v dějinách své inkarnace a tradice jim říká čarodějové. Reklamní tvůrci se svými hrubozrnnými kouzly jsou nejnižší sortou těchto inkarnací. Čarodějové ve světě vytvářejí podivné nesourodé bratrstvo, které by se mezi sebou na ničem nedohodlo, vzájemně sebou pohrdá, ale přesto je po celém světě, od klimatizovaných kanceláří Mark BBDO, přes sluje Hamasu až po tibetské klášterní krypty s rakvemi atlantovských obrů pojí podivné spříseženství. Vzepětí proti čarodějům obrazu je vzpourou i proti agenturám na vrcholu pyramidy, jejíž nejspodnější a nejrozsáhlejší obvodový schod je polepen obrazy vydžusovanými z lidské duše, dochucenými syntetickými konzervanty.
Běhá mezi námi ještě mnoho kouzelníků Atlantis. Naše civilizace má stále ještě milióny nenávistných nepřátel, kteří by chtěli mýtus dosadit na dávný obří trůn, který pobořily bagry přiopilých mužiků, Josef Švejk na něj přimontoval kolečka a požádal paní M