Tohle uz se vyskytlo v klubu textovych vtipu, ale imho to patri i sem:
Kdesi na místě, které není podobné žádnému které známe, si povídají dva cizí lidé, kteří nejsou podobní nikomu koho známe o věcech, které se nikdy nemohly stát.
„Dědečku, jak je možné, že je naše rodina tak bohatá?“
„Protože jsme chytřejší než ostatní, Edwarde“
„Chytřejší?“
„Ano, dokážeme toho prodat daleko méně, než všichni ostatní.“
„Ale dědečku, my jsme se v ekonomii učili, že nejlépe na tom jsou ti, kteří toho dokáží prodat nejvíce a ...“
„Víš, Edwarde, až budeš starší pochopíš, že je rozdíl mezi poučkami, které jsou určené veřejnosti a které nefungují a mezi těmi, které tvoří naše rodinné bohatství a štěstí.“
„Dědečku, myslím, že už jsem dospělý. Prozradíš mi to tajemství?“
„Ano, myslím že ano. Chvilku tady počkej.“
O 5 minut později...
„Podívej, Edwarde.“
„Dědečku, ty máš žáby? Na co žáby?“
„Žáby jsou základem naší filozofie. To ony nám dokázaly vydělat veškeré jmění. Ale nesmíš toto tajemství nikdy a nikomu sdělit. Přísahej!“
„Přísahám.“
„Vezmi kotlík a naber do něho vodu.“
„Ano, dědečku.“
Starý pán vhodil jednu žábu do hrnce s vodou. Druhou vložil do sklenice, kterou postavil na zem. Pod hrncem zapálil malinký, sotva viditelný plamínek a vložil do něho teploměr. Teplota ukazovala 24 stupňů.
„Naše rodina měla od nepaměti továrnu na automobily. Když bylo jednomu z mých pradědů asi jako tobě, zavolal si ho k sobě jeho otec a předal mu rodinné tajemství, které dnes předám já tobě.“
Teploměr ukazoval 30 stupňů. Starý pán posunul hrnec s vodou trošku mimo ohniště, aby plamínek nádobu jen tak tak olizoval. Žába uvnitř udělala několik temp a posadila se na dno.
„Automobil bylo velmi, ale velmi složité zařízení z mnoha šroubků, kol a jiných součástí. Když přišel zájemce, naše firma mu ho postavila přesně podle jeho přání.“
„Nerozumím tomu.“
„No, automobil dříve nevypadal tak, jako dnes. Nakreslím ti ho.“
Rtuť se pomaličku převezla přes číslo 34.
„Hm, takhle? Co je tohle?“
„To jsou kola. Sloužila k tomu, aby se automobil mohl pohybovat. Tudy se lezlo dovnitř.“
„Dovnitř? Člověk byl uvnitř auta? Ne jako dnes, obráceně?“
„Tenkrát bylo všechno jiné. Člověk vlezl do auta, tam si sedl a řídil – točil tímhle kolem a auto podle toho zamířilo správným směrem. Prý.“
„A jak člověk šlapal?“
„Nešlapal. Auto jelo samo. Jenom se do něho nalila pohonná hmota, a auto jezdilo samo.“
„Vypadá to zvláštně – kde jsi se to dozvěděl?“
„Povídám ti, od svého otce. Stejně, jako jsi se to teď dozvěděl ty.“
„A proč už dnes nevyrábíme auta?“
„To se ti právě chystám vysvětlit - řeknu ti všechno, co vím. Vyrobit takové auto bylo poměrně dost drahé. A první věc, kterou lidi vždycky zajímalo, bylo jak co nejvíce ušetřit. Hlavním problémem výroby byla nutnost zaměstnávat odborníky, kteří rozuměli autu do posledního šroubku. Takových lidí bylo málo a byli drazí. Můj pra...praděd si spočítal, že když místo drahých a nenahraditelných všeumělů zaměstná spoustu rychle vyměnitelných lidí z ulice, kteří zvládnou alespoň základní úkony, a každý z nich bude dělat jen jednu jedinou součástku, dokáže z nákladů na jednoho člověka uživit deset dalších dělníků a ještě ušetří. Navíc si dělník nemohl moc vyskakovat, protože kdyby to udělal, okamžitě mu práci sebral a zaměstnal místo něho jiného dělníka. Ten se jeho práci naučil za jeden až dva dny a vykonával jí stejně dobře. A neremcal. Pokud ano, cyklus se zopakoval.“
„Takže výroba se vlastně zlevnila!“
„Ano, dramaticky. Náš praděd udělal správný krok – dokázal prodat méně práce než ostatní a tím ušetřil. A ten kdo je levnější, je na tom vždycky v očích zákazníků lépe.“
Teploměr ukazoval 37 stupňů. Žába nevzrušeně seděla v hrnci a občas zatáhla oči dovnitř hlavy.
„A co bylo pak? S autem?“
„S autem už nic, firma se prodala a investovali jsme do továrny na těstoviny.“
„Myslíš takové ty čtverečky co se vyrábějí ze slámy?“
„Ano, jenže tenkrát se vyráběly z mouky a vajec.“
„To bylo ale hrozně nezdravé!“
„Tenkrát ne. Jenže vejce byly drahé, a tvořily zhruba polovinu ceny balíčku těstovin. A můj praděd, moudrý muž si spočítal, že když investuje peníze do reklamy, kde lidi přesvědčí o tom, že vejce vlastně škodí zdraví, dokáže vyrobit těstoviny za polovinu ceny než ostatní, a hodně na tom vydělá. A lidi budou rádi, že žijí zdravěji a vůbec jim nebude vadit, že těstoviny už nechutnají tak, jako dříve. Byly přece zdravější.“
Rtuť teploměru byla těsně pod hodnotou 42.
„A co ostatní výrobci? Vždyť si mohli ti, co tomu neuvěřili kupovat u ostatních!“
„Ano, zpočátku ano. Jenomže lidi se vždy rozhodují podle ceny. Nakonec těstoviny bez vajec kupovala většina, takže na výrobce nezdravých těstovin už nezbylo místo na trhu.“
„Takže to nebyla pravda? Že to bylo nezdravé?“
„Edwarde, v ekonomii je pravda pouze to, čemu věří zákazník.“
„A protože jsme toho dokázali prodat zákazníkům méně než ostatní, vydělali jsme více peněz.“
Teploměr ukazoval 46 stupňů.
„A co bylo s těstovinami dál?“
„Nic, firma se prodala a investovali jsme do výroby salámů.“
„Myslíš takové ty soudky z lisované strouhanky?“
„Ano, jenže tenkrát se vyráběly z masa.“
„Z masa? To bylo ale taky nezdravé! Nebo ne?“
„To už nikdo neví. Pravda je to, že mého praděda napadlo, že když začne do masa postupně přidávat sóju, dokáže vyrobit dvojnásobné množství za poloviční cenu. A protože se to nedalo jíst, použil opět tu stejnou fintu, jako u těstovin. A snížil cenu.“
Teploměr ukazoval 51. Žába opět několikrát mrkla.
„Takže opět dokázal prodat zákazníkům méně masa než ostatní a na tom vydělal!“
„Ano. Po dvaceti letech už si totiž nikdo nepamatuje, jak chutná sója, a jak chutná šunka. Když se lidem vysvětlí, že sója je zdravá a chutná jako šunka, skutečně jim bude chutnat. A vždycky, vždycky rozhoduje nakonec cena. Ostatní parametry jsou sekundární.“
Rtuť postoupila k pětapadesátce.
„A co bylo dál?“
„Už tenkrát jsme byli dost bohatí. Předkové investovali do pekařství a přestali vyrábět rohlíky z mouky a droždí. Místo toho se používala taková foukaná pasta. Vydělali balík. Pak přišlo na řadu zemědělství. Rychlili jsme rajčata a pomocí levných hnojiv jich dokázali vyrobit tuny. Vydělal se další balík. A dnes máme mlékárnu.“
Teploměr nepozorovaně překročil 60 a žába se prošla po dně.
„Víš, dědečku, jak je možné, že si toho celou tu dobu nikdo nevšiml?“
Starý pán vstal, vyndal ze sklenice druhou žábu a hodil jí do kotlíku. Žába začala v šoku a křečích drápat po stěnách nádoby. Snažila se vyskočit, ale teplotní šok byl příliš silný. Po několika vteřinách plavala mrtvá těsně pod hladinou. Žába sedící na dně tomu nevěnovala pozornost a opět znuděně zatáhla oči dovnitř hlavy.
„Vidíš – musí se pomalu. A to je základ naší rodinné filozofie. A našeho bohatství. A teď si vezmi auto, a utíkej domů, maminka tě už bude hledat.“
Chlapec vyndal z kapsy krabičku s nápisem „Sportovní automobil – pro zdravé nohy“ a vyndal jednu tabletku. Spolkl jí a běžel směrem od dědovy jeskyně po svých domů. Zastavil se (značně udýchán) až před ohořelým stromem, kde rodina bydlela.
Stál a přemýšlel. Cítil, jak je na dědu pyšný.
Jenom díky chytrosti jeho předků mohli bydlet takhle zdravě. A platit za to relativně nízký nájem. A mohl běhat autem. A pít mléko. To dobré a zdravé, křišťálově průhledné mléko.
To jediné mu totiž dle přírodního léčitele mohlo zahnat ty ošklivé, mokvavé vředy, které se nejen jemu, ale většině lidí z neznámých příčin tvořily po celém těle a bolely mnohem víc, než řídké kosti, které když se zlomily, odmítaly srůst. Věřil, že ho to ochrání i před tou divnou chudokrevností, na kterou zemřel jeho bratříček, kterého měl moc rád i přesto, že se narodil celý znetvořený. Maminka na něho kývla a odhrnula si z čela svůj poslední pramínek vlasů.
Byl příjemný večer a všechno, ale úplně všechno bylo v pořádku.
V kotlíku plavaly dvě uvařené žáby.