Nečetl jsem, ale vypadá zajímavě!



Wobblies and Zapatistas nabízí čtenářům setkání dvou různých generací a tradic. Andrej Grubacic je anarchista z Balkánu a Staughton Lynd je celoživotní pacifista, ovlivněný marxismem. Tyto rozhovory se snaží najít vztyčtné body mezi anarchistickou a marxistickou tradicí a na svět se dívají optikou libertariánského socialismu a radikálního aktivismu. Autoři nás provedou historií moderní revoluce, přímé akce, anti-globalizačních summitů, Školami svobody, rannými protestantskými komunitami, americkou tradicí demokracie, obsazenými továrnami, samorganizovanými radami a sověty, životy zapomenutých revolucionářů, kvakerských setkáními, protiválečným hnutím a vězenskými vzpourami. Na světlo tak přichází často zapomenuté okamžiky. Kniha je určená všem, kteří se domnívají, že lepší svět, který leží na opačné straně kapitalismu a státní byrokracie, může existovat.

Staughton Lynd učil americkou historii na Spelman College a na univerziě Yale. Byl vedoucím "Svobodných škol" v roce 1964 během Mississippského léta svobody. Patřil k raným vůdcům hnutí proti válce ve Vietnamu, čímž se dostal na černou listinu a nemohl dále působit jako akademik. Stal se právníkem a ve své funkci posledních 30. let obhajoval vězně. let. Se svou manželkou Alicí Lind napsal a redigoval více než tucet knih.

Andrej Grubacic je disident z Balkánu, radikální historik a sociolog. Je autorem kinhy Globalizace a její odmítnutí a dalších titulů jako jsou Skryté dějiny americké demokracie a publikace Staughton Lynd Reader. Angažoval se v pro-zapatistických hnutích přímé akce, zejména v organizaci Peoples Global Action. Je spoluzakladatelem organizace Global Balkan Netowrk a časopisu Balkan Z Magazine, je také hostujícím profesorem sociologie na Univerzitě v San Franciscu.


http://rapidshare.com/files/244714469/Wobblies_and_Zapatistas.pdf

TIGRE: Jinak to pão de queijo bylo moc dobrý! Domácí pão to samosebou není, ale v rámci možností super.

Tak v mrazáku máme Pão de queijo, klasickou brazilskou pochoutku, která si našla distributora už i v Čechách, pod názvem "Brazilské Pao" - http://brazilskepao.cz/ - zakoupeno v Praze v Country Life.

Počítám, že během víkendu to ochutnáme a dám vědět, jestli to stojí za to, ale vzhledem k mé neschopnosti si je sám vyrobit (doma se nám maniokový škrob válí už rok) mám pusu plnou slin už jen z toho všeho očekávání. Pão de queijo jsou nesmírně návykové sýrové bochánky, které snad nemůže neznat kdokoliv, kdo měl Brazílii příležitost navštívit. Na fotce je osobně zaznamenaný důkaz toho, že nejde o slabost čistě lidskou!

Cheese bun - Wikipedia, the free encyclopedia
http://en.wikipedia.org/wiki/Cheese_bun

Slavoj Žižek o válce v Canudos:
...Přináší nás to ke klíčovému dilematu, který spočívá v tom, že k demokracii patří odmítnutí radikálních pokusů "vystoupit ven", riskovat radikální průnik, usilovat o samoorganizoané kolektivy v zónách mimo zákon. Možná největší literární pomník takové utopie přichází z nečekaného zdroje - je jím Válka na konci světa od Maria Vargase Llosy. Román o Canudos, komunitě psanců hluboko v srdci Brazílie, která byla domovem prostitutek, podivínů, žebráků, banditů a především těch nejchudším z chudých. Canudos, vedené apokalyptickým prorokem, bylo utopickým prostorem bez peněz, majetku, daní či manželství. V roce 1897 bylo, na příkaz vlády, zničené brazilskou armádou. Ozvěny Canudos jsou ale jasně rozpoznatelné v dnešních favelách v megalopolích Latinské Ameriky. Nejsou to snad, v jistém smyslu, první osvobozená teritoria? Zárodky budoucích samoorganizovaných společností? Nejsou snad instituce, jako například komunitní kuchyně, modely skutečného socializovaného společenského života?

Osvobozené teritorium Canudos v Brazílii zůstane navždy modelem emancipovaného místa - alternativní komunity, která kompletně popírá existujicí prostor státu. Dá se tu ztotožnit se vším, včetně náboženského fanatismu. Je to jako by v takových společnostech platilo, že benjaminiánská druhá strana historického vývoje, patřící zmizelým, vyžaduje vlastní prostor. Utopie tu po určitý čas existovala - to také vysvětluje iracionální, přehnaně násilné zničení těchto komunit. V Brazílii roku 1897 byli všichni obyvatelé Canudos, včetně žen a dětí, zmasakrování způsobem, jako by každá vzpomínka na možnost svobody musela být vymazána. A to se jednalo o vládu, která se sama prezentovala jako progresivní, liberárně-demokratická a republikánská.

Napříč historií takové komunity čas od času explodují jako pomíjivé fenomény. Jako místa věčnosti, která přerušila tok dočasného pokroku. Měli bychom mít dost odvahy, abychom je rozeznali v jejich širokém spektru. Od jezuitských redukcí v Paraguayi osmnáctého století, které rozdrtila společná akce španělské a portugalské koruny, až po území kontrolované Světlou stezkou v Peru devadesátých let...

War of Canudos - Wikipedia, the free encyclopedia
http://en.wikipedia.org/wiki/War_of_Canudos

Harlem, New York, 70. léta...













Fotky od Dawoud Bey - http://www.dawoudbey.net/

CURLYLOCK: joj - je to jen jeden avi file rozdeleny na dva archivy. takze zadne strachy.

V březnu bude 111 výročí narození Gilberta Freyreho - nesmírně zajímavého brazilského sociologa a kulturního antropologa, člověka, který bezesporu stojí za připomenutí už jen tím, že definoval a charakterizoval portugalské (lusofonní) ovládnutí prostoru a pojetí kolonializmu (které je v v rámci kolonií a evropské historie natolik specifické a jedinečné, že stojí za přiblížení). Bohužel Freyre byl zčásti zneužitý Salazarovým režimem v rámci tzv. Lusotropicalismu a jeho epigony. To ale Freyremu na hloubce nebo velikosti rozhodně vůbec nic neubírá. Na to, že své nejzásadnější knihy napsal v první polovině 20. století jde navíc o nesmírně čtivé psaní.

Jeho esej Pomezí a plantáže v překladu Šárky Grauové vyšlo ve výběru Druhý břeh Západu. Iberoamerika jako soužití kultur. Praha: MF, 2004

Dějiny Brazílie poznamenaly od samých počátků dvě tendence, které jsou zdánlivě protichůdné, ale ve skutečnosti se doplňují. Mám na mysli pohyblivost skupin mužů, kteří rozšiřovali portugalskou Ameriku na sever, jih a západ, v protikladu k jiným sociálním a snad i biologickým typům mužů, kteří trvale zakotvili v pobřežní oblasti, od Maranhãa k São Vicente. Ti si z Portugalska přivezli postačující prostředky, aby mohli začít pěstovat cukrovou třtinu, používat k práci otroky a žít na svých plantážích téměř jako feudální páni.

Tito pěstitelé třtiny byli ještě více než hledači zlata vertikálními zakladateli Brazílie v tom smyslu, že tu někteří zapustili hluboké kořeny a pro sebe a pro své rodiny, někdy i pro své otroky, postavili nejen chýše či chatrče, ale pevné domy z kamene a cihel. Těmto panským sídlům se brzy začalo říkat „casa grande“, zatímco příbytky otroků získaly africké označení „senzala“. Ze stejně ušlechtilých a odolných materiálů, z jakých si stavěli domy, osadníci zbudovali i kostely či kaple a mlýny na cukrovou třtinu, a někdy je obklopili ušlechtilými, dlouhověkými stromy dovezenými z Asie, Afriky a Evropy: palmy, mangovníky, žakarandy; a ušlechtilými i chovnými zvířaty, původem rovněž ze starších kultur: koni, hovězím dobytkem a kočkami.

Muži trvale nomádští byli horizontálními zakladateli portugalské Ameriky, jež se velikostí téměř vyrovnala kontinentu. Přestože i mezi nimi byly rozdíly, ve své většině se vyznačovali dobrodružným duchem a láskou k individuální svobodě, přičemž obě tyto vlastnosti byly příliš silné, než aby jim dovolily usadit se na pobřeží a pohodlně žít v blízkosti kostelů a úředních budov, kde představitelé portugalské Koruny brzy začali vybírat daně; nebo aby svedli žít v blízkosti škol, vedených puritánskými knězi, či církevních soudů, jimž předsedali zástupci svaté inkvizice, dychtící objevit a potrestat náboženské kacířství či neuspořádaný sexuální život osadníků...

Více na http://romanistika.ff.cuni.cz/pt/vyucujici/grauova/seminar/G-Freyre.html

Pro portugalsky mluvící - zásadní Freyreho kniha: Casa-Grande & Senzala (1933)



ke stažení v PDF tady http://www.4shared.com/document/t76hfcRB/Gilberto_Freyre_-_Casa_grande_.html

Ha!



Národní knihovna nechá digitalizovat na půl miliónu svazků – Novinky.cz
http://www.novinky.cz/kultura/225926-narodni-knihovna-necha-digitalizovat-na-pul-milionu-svazku.html

Oblast dnešního města byla osídlená již od dob Římské říše. Ve středověku tu byla postavena pevnost, během vlády Matyáše Basaraba a Konstantina Brâncoveanu se město stalo významným kulturním a řemeslným centrem. Vznikla tu první papírna a tiskárna v Rumunsku. Během revolučního roku 1848 tu poprvé zazněla současná hymna celé země, Deşteaptă-te, române! V 80. letech 20. století vznikla zástavba ve stylu socialistického realismu tvořící dnes podstatnou část města.

Dnes se přeplněným centrem města prohánějí nejdražší modely aut jako jsou BMW, Audi nebo Mercedes, které řídi mladíci kolem 20-30 let, oblečení ve sportovním oblečení a se zlatými řetězy na krku. Vítejte v Râmnicu Vâlcea, v oblasti Jižních Karpat. Mezi kriminalisty po celém světě má tohle město se 120 000 obyvateli přezdívku "Hackerville". Není to úplně správné pojmenování, město je sice opravdu plné online zločinců, ale jen malé procento z nich jsou skutečnými hackery. Nejvíce lidí se specializuje na elektronické podvody a útoky škodlivého softwaru na podniky. Podle úřadů přinesly tyto systémy do oblasti v posledních deseti letech desítky milionů dolarů, které stojí za stavebním boomem nových domů, nočních klubů a nákupních center. Râmnicu Vâlcea je město, jehož artikl je počítačová kriminalita a jedná se o podnikání, které je bez debat na vzestupu. (Wiki + Wired)