A ještě něco o Šalamovovi:
Varlam Tichonovič Šalamov (1907 Volgda–1982 Moskva)
je znám především jako autor Kolymských povídek, které vycházejí z jeho zkušeností vězně sovětského lágru. Šalamov byl třikrát souzen a v gulagu strávil téměř dvacet let.
Z rodné Vologdy se do Moskvy přestěhoval v roce 1924, dva roky pracoval jako koželuh, pak začal studovat práva. Prvně byl zatčen v roce 1929 za účast na protistalinské demonstraci konané k desátému výročí VŘSR a za rozšiřování Leninovy závěti odsouzen ke třem rokům lágru (Severní Ural). V roce 1932 se vrátil do Moskvy, pracoval jako novinář; v „tlustém“ časopise Oktjabr (Říjen) mu v roce 1936 vyšla povídka Tři smrti doktora Austina. V noci na prvního ledna 1937 byl znovu zatčen (jako „nepřítel lidu“) a odsouzen k pěti letům lágru na Kolymě. Další trest dostal v roce 1943: dostal deset let za to, že (emigranta) Ivana Bunina označil za ruského klasika, což bylo kvalifikováno jako protisovětská agitace. Tresty vykonával v mnoha koncentračních táborech.
Propuštěn byl v roce 1951, musel však zůstat na Kolymě. Do Moskvy se podíval na dva dny vrátil v roce 1953 – setkal se tu s Borisem Pasternakem, se svou ženou a dcerou. Do roku 1956, kdy byl rehabilitován, žil a fyzicky pracoval v Kalininské oblasti. Tam také psal Kolymské povídky. Po rehabilitaci se mohl vrátit do hlavního města. Pracoval jako dopisovatel časopisu Moskva, v roce 1957 mu vyšlo několik básní (časopis Znamja, 1957). První sbírku básní Křesadlo vydal v roce 1961, pak se objevily další (Šelest listí, 1964; Cesty a osudy, 1967). Prózu redakce odmítaly, Šalamov však psal dál: povídky, básně, články, eseje. Státní literární fond (Litfond) těžce nemocnému spisovateli v roce 1979 přidělil místo domě pro umělce. Šalamov zemřel 17. ledna 1982 v ústavu pro choromyslné...