TIGRE: hmmm!

TIGRE: a tady je důkaz místo slibů! :)

MAXMANUS: ne, není. jen ostentativně nechci plýtvat energií a rozhořčením nad něčím (resp. někým), kdo mi za ty emoce nestojí - je to taková obrana mého žlučníku. Byť na žádné "o mrtvých jen dobře" nevěřím a o čarodějnici si myslím své, tak mě upřímě momentálně o poznání víc zajímá fakt, že si nám na balkoně udělal hnízdo holub a snesl nám tam vajíčko :)

A 1990:

AAHHWISEGUY: mám na DVD, dokonce vlastnoručně podepsané od Blanka :)

TIGRE: taky jsem za nej uronil slzu....
a tak dame jedno video i naopak - Blank o Herzogovi jak mluvi o Morrisovi a filmech obecne....

Werner Herzog isst seinen Schuh - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=9KjMc8HlUn4

TIGRE: me se v tomu smeru libui komentar "Rceni "o mrtvych jen dobre" neplati pro verejne osobnosti":)

Thatcherovou komentovat nebudu, nechci se ušpinit, nicméně včera zemřel v 77 letech Les Blank, jeden z nejzajímavějších dokumentaristů... :(



Werner Herzog on Les Blank - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=kfy7JHdxsc0


...Les Blank, nezávislý americký filmař, ověnčený mnoha cenami, je známý především svými četnými filmy o zajímavém a nefalšovaném jídle, původní hudbě a lidech, kteří jsou zcela oddáni tomu, čím se zabývají. John Rockwell z New York Times o jeho tvorbě říká: „Blankovi s jeho dokumentaristickým zájmem o lidovou kulturu se daří proměnit antropologii v umění.“ A Tom Luddy, ředitel filmového festivalu v Telluride, zase prohlašuje: „Jeho filmy nejsou jen oslavou umělců, ony zároveň na každého působí jako mocné povzbuzení. Les Blank nás učí, jak bychom měli žít. A ti, kteří budou za pár stovek let chtít vědět, jestli tahle země měla různé regionální kultury a jak vypadaly, všechno tohle zjistí jedině díky Lesovým filmům.“

Ačkoli Blank svou posedlost filmem praktikoval docela nenápadně a pouze se skromnými prostředky, jeho bohatá kolekce získala nejedno prestižní ocenění. Najdeme mezi nimi i Cenu Mayi Derenové, již mu Americký filmový institut udělil za přínos nezávislému filmu, či medaili Edwarda MacDowella z MacDowellovy instituce (MacDowell Colony). Dva z jeho snímků (Garlic Is as Good as Ten Mothers / Česnek se vyrovná deseti matkám a Chulas Fronteras) byly vybrány Knihovnou amerického Kongresu, aby se staly součástí národního registru filmů, uchovávajícího nejlepší díla pro budoucí generace. Blank se tak ocitl ve společnosti Fredericka Wisemana a bratří Mayslesových, což jsou jediná jména, která v národním registru reprezentují dokumentární tvorbu.

Les Blank se narodil v roce 1935 v Tampě na Floridě, navštěvoval Tulane University v New Orleansu, kde získal hodnost bakaláře v oboru anglická literatura a magistra na divadelních studiích. Své první nezávislé filmy začal natáčet v roce 1967, když měl za sebou dvouletý filmový program na losangeleské University of Southern California končící doktorátem (Ph.D.) a pětileté sbírání zkušeností v Los Angeles. Jeden z tehdejších dokumentů se jmenuje The Blues Accordin' to Lightnin' Hopkins (Blues podle Lightnin' Hopkinse) a věnuje se texaskému bluesovému zpěvákovi, jiný se zaměřuje na tehdy se nově formující subkulturu známou pod pojmem „květinové děti“ (God Respect Us When We Work, But Loves Us When We Dance / Bůh nás respektuje, když pracujeme, ale miluje nás, když tančíme). Aby tehdy mohl své filmy financovat, dělal až do roku 1972 také reklamní a průmyslové snímky pro takové organizace jako Drůbežárny Holly Farms, Archway Cookies nebo National Wildlife Federation (Národní svaz pro ochranu přírody).

Blank se také čas od času nechával najmout jako kameraman různých zajímavých projektů. Byl například druhým kameramanem u filmu Bezstarostná jízda (Easy Rider) Dennise Hoppera, natáčel An Eames Celebration (Eamsova oslava) Perryho Millera, Poto and Cabengo Jeana-Pierra Gorina a Rupa u duši (Díra v duši) Dušana Makavejeva.

Blankovy první nezávislé filmy započaly série intimních průhledů do života a muzikantské produkce temperamentních jedinců, kteří žijí na okrajích americké společnosti. Tyto série postupně zahrnuly francouzské hudebníky a také kuchaře louisianského venkova (Yum, Yum, Yum!; J'ai été au bal; Dry Wood; Hot Pepper; Spend It All; Marc and Ann / Mňam, mňam, mňam; Byl jsem na bále; Suchý les; Pálivá paprika; Až nadoraz; Marc a Anna), Američany mexického původu (Chulas Fronteras; Del Mero Corazon), hudbu New Orleansu a tamní Mardi Gras karneval (Always for Pleasure / Vždy pro radost), šéfkuchařku Alici Watersovou a další fanatické vyznavače česneku z oblasti kolem sanfranciského zálivu (Garlic Is as Good as Ten Mothers / Česnek se vyrovná deseti matkám).Vznikly rovněž snímky s německým filmařem Wernerem Herzogem (Burden of Dreams, Werner Herzog Eats His Shoe / Břímě snů, W. H. pojídá svou botu) a s velmi inspirujícím mnohostranným umělcem Geraldem Gaxiolou (The Maestro: King of the Cowboy Artists / Maestro: Král kovbojských umělců).

Zaměřil se rovněž na Appalače (Sprout Wings and Fly; Stoney Knows How / Nech si narůst křídla a leť; Stoney ví, jak na to), na americké Poláky, kteří tančí polku (In Heaven There Is No Beer? / V nebi pivo nevedou?), rockové hudebníky (Huey Lewis and the News: Be-FORE!; Ry Cooder and the Moula Banda Rhythm Aces; A Poem Is a Naked Person / Báseň je jako nahý člověk, film o Leonu Russellovi), na americké Srby s jejich hudebními a náboženskými tradicemi (Ziveli!: Medicine for the Heart / Na zdraví!: Lék na srdce), na havajskou hudbu a havajské rodinné tradice (Puamana), na afrokubánské umění hry na buben a na náboženské zvyky tohoto etnika (Sworn to the Drum / Oddaný bubnu), na další bluesové hudebníky z východního Texasu (A Well Spent Life / Dobře strávený život s Mancem Lipscombem, dále Cigarette Blues se Sonnym Rhodesem ), na americké turisty v Evropě (Innocents Abroad / Našinci na cestách – narážka na stejnojmenný titul Marka Twaina), a dokonce i na ženy s mezerou mezi předními zuby (Gap-Toothed Women / Ženy s mezerou mezi zuby).

Blank používá 16mm film a on sám je rovněž kameraman. Dokázal vytvořit jakýsi specifický filmový tvar, nenásilně a volně strukturovaný, většinou bez děje v pravém slova smyslu. Tvar, v němž jednotlivé sekvence drží pohromadě téma, které si Blank zvolil. Díky svým vnímavým očím a uším je schopen evokovat svět, jejž zobrazuje, s takovou živostí, že divák se cítí být spíše účastníkem než pozorovatelem dění na plátně. Blank tvrdí, že specifika jeho stylu jsou výsledkem omezení, jakým se musel podřizovat při práci na instruktážních filmech. „Když jsem vyšel ze školy a neměl jsem peníze na to, abych filmem vyprávěl příběhy, začal jsem pracovat pro různé instituce. Natáčel jsem instruktážní filmy pro armádu a pro všemožné podniky a společnosti. Zaměstnávala mě malá produkce, a tak mě nechali natáčet, stříhat, nahrávat a mixovat zvuk – dělal jsem zkrátka všechno.“

Blank tak získal cenné profesní zkušenosti, ale těžce nesl, že je spoutáván lineárním střihem a užíváním komentáře. „Postupně jsem začal tenhle způsob natáčení nenávidět,“ vzpomíná Blank, „a říkal jsem si, že musí existovat nějaká přímější cesta, jak zprostředkovat divákům zkušenosti, které jsem zažíval při práci na filmu.“

Blankova filmařská činnost byla podporována Národní nadací na podporu umění, Americkým filmovým institutem, Národní nadací pro humanitní studia, Fordovou i Guggenheimovou nadací a rovněž PBS a BBC, v současné době se ale peněžité granty ztenčují. Tento fakt spolu se skutečností, že výrazně narostly ceny 16mm materiálu i jeho vyvolání, znamená pro Blankovu jedinečnou filmařskou metodu značné finanční potíže. Aby ušetřil, pořídil si nejmodernější digitální videokameru, která významně sníží jeho pracovní náklady a dovolí mu i nadále promlouvat k publiku tak kreativně a svérázně jako dosud. Tato technologie však ubírá filmovému obrazu na rozlišovací schopnosti a také na něčem, co bychom nejspíše nazvali vřelostí. „Dávám přednost natáčení na 16mm film,“ říká Blank, „líbí se mi, když je obraz promítán na velké plátno. Ovšem mám-li si vybrat mezi natáčením na video, nebo tím, že budu muset všeho nechat, pak samozřejmě volím video.“

Zatímco v osobním kontaktu je Blank nenápadný a lakonický, při projekcích svých děl prokazuje překvapivý smysl pro roli baviče publika. Proslul tím, jak bleskurychle připravil hrnec červených fazolí s rýží v zákulisí kina při promítání filmu Vždy pro radost a jak hodil pár hlaviček česneku do trouby, aby se při promítání snímku Česnek se vyrovná deseti matkám jeho aroma začalo šířit v sále právě tehdy, kdy akce na plátně má u publika vyvolat zvýšenou produkci slin. Jeho fanouškové rovněž nadšeně vzpomínají na Blankova „památná“ trička, která měla připomínat jeho filmy a která při prodeji vytahoval z obrovského pytle, jejž jako podomní obchodník ze starých časů tahal po všech štacích, kde se promítalo. Zdroj: MFF Karlovy Vary 2008...."