KACHENNA: Je vědecky prokázáno, že muži potřebují k životu trochu samoty!

HNILOB: No, tak jestli si můžu přát cokoli, naprosto cokoli… Vždycky jsem chtěla… podívat se za roh!

KACHENNA: Jestli máš nějakej úžasnej tajnej plán v rukávu, je čas se s nim vytasit.

HNILOB: Ten Shakespeare, to se musí nechat, fakt uměl skvěle zahlásit.

KACHENNA: V noci si vždycky najdeme trochu času, abychom obdivovali Caravaggia a hovořili o koncepci, obsahu a formě.

HNILOB: No, hm, jsou to staré pět set devítky s automatickou rohovkou, ohnisková vzdálenost 15. Jestli chceš, můžu je vyvalit a půjčit ti je.

MRLAH: Kdy se budu moct podívat?

KACHENNA: Oh, tohle je zlý sen. Prchám před fašounama s vrahem, masovým vrahem a mužem v nylonové košili. Jsem hnusná, otrhaná, lidská troska, plivátko, které páchne jako tchoří latrína. A teď se na mém úchyláckém mantlu rozprskne androidův mozek. Střelím se hned po tobě.

KACHENNA: Ano, myslím, že tě chtějí povýšit na admirála

HNILOB: V sobotu večer nikdo nepracuje. Ty ani ve dne ne. Pařba a flink chtěj celýho člověka.

KACHENNA: Měli bychom pracovat. Ale kde ve zpětné realitě přijmou mrtvý hologram a android s hlavou jako hypermoderní kondom?

HNILOB: Měla jsem divný sen o oslovi, co byl roztažený přes tenisový kurt. Zvuky, co vydával, byly děsivé. Ty jsi zas včera v noci cvičil na kytaru?

PIKKMA: Vážně? Senza, ty ramínka se hoděj.

HNILOB: Kdybych věděl hned od začátku, že má člověk žít užitečný život, mohl jsem s tím něco udělat!

HNILOB: Kdyby se mi podařilo, že bych nešel k Hvězdný pěchotě a nedal se nalejt na loď, pak bych vedl jinej život, normální život doma na Zemi a netrčel bych tu další tři miliony let v tomhle obludáriu!

MRLAH: Protože jsem Hitler, že? Uznávám, že jsem byl zloun. Ale byla to nemoc, teď jsem vyléšený, opravdu. Jak se to říká? Mýlit se je lidské, odpouštět božské.