————————————————————
JEDNOTKA. D.I.Y, S.R.O., + KRIŠTOF KINTERA
Kintera patří k nejúspěšnějším a nejzajímavějším umělcům nejmladší generace. Byl třikrát nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho tvorba je známá i v zahraničí, kde se účastnil již mnoha výstav. Charakterizuje ji určitá pochybnost o možnostech a roli umění. Je v dobrém slova smyslu „angažovaným” umělcem, který neustále klade svému okolí i sobě otázky: prostřednictvím instalací, videa a performancí. Jeho otázky vycházejí z každodenní zkušenosti, reagují na sociální i politické problémy. Kinterovy práce - jakkoli jsou nejednoznačné - jsou globálně srozumitelné a vzrušující. Zřejmě nejvíc pozornosti sklidili Mluviči - ambivalentní postavičky řečnící si zdánlivě sami pro sebe. Divákům se však razantně představil například instalací Nedotýkat se, prosím, kdy do podlahy zabudoval kotoučové pily, které se otáčely. Jeho samolepky s úpěnlivými znejišťujícími dotazy a jednoduchou symbolikou doslova zlidověly. Pracuje s produkty masové spotřeby, mezi spotřební zboží intervenuje naopak svými objekty. Krištof Kintera oslovuje veřejnost také performancemi a divadelními představeními s týmem Jednotky, nejčastěji přímo v ulicích.
Prvním výrazným projektem je TO z roku 1996. Tento „domácí mazlíček” z lakovaného laminátu se stal Kinterovým nerozlučným přítelem, provázel ho na nákupech, v metru, prostě všude, kam jeho pán zavítal. Předznamenal většinu principů, které se v Kinterově tvorbě objevují dodnes: nápaditý objekt vtahujícího autora i diváka do jiného (trochu posunutého) světa. Propojení vlastního života s fiktivní „osobou” rozvíjí Kintera i ve své další práci Plumbař (1995-1998). Jedná se znovu o komplexní dílo zahrnujícím akci, její dokumentaci, jednotlivé objekty, ale i celkovou instalaci. Propojení výtvarného umění, performance a divadelní scénografie je typickým momentem pro samostatnou Kinterovu tvorbu i pro akce a divadelní představení Jednotky, jejíž je vůdčí osobností. Jednotka je otevřenou tvůrčí buňkou, která od roku 1992 uskutečnila řadu performancí a akcí happeningového rázu. Ty pak postupně přerostly ve vizuální a multimediální představení na pomezí experimentálního divadla. Posléze společně s Linhartovou nadací v roce 1999 založila a začala provozovat Universální prostor No D. V současné době se Jednotka pravidelně věnuje designování a stavbě site-specific barů v rámci festivalu 4 Dny v pohybu a na řadě dalších nekomerčních událostech (PQ, Jeden Svět, Moffom, Cirkus Totality, Entropa a.t.d.).
Mezi další díla, která upoutala svou výjimečností patří bezesporu Spotřebiče (1997-1998) a Mluviči (1999). Spotřebiče mají dokonalý tvar přizpůsobený lehké manipulaci, vypadají krásně a výkonně, jediný problém je, že jsou k ničemu. Jsou to opravdu jen spotřebiče spotřebovávající energii. Ve výloze obchodu jsou však jejich mimikry dokonalé, vypadají velice lákavě a svou vysokou cenou na sebe upozorňují. Nabízí se metafora, že podobně je tomu i s uměním. Přemýšlení o povaze umění, života a systému konzumní společnosti Kintera rozehrává i v Mluvičích. I následující objekty a instalace se odvíjejí od těchto témat, ať už se jedná o pohyblivou nákupní tašku (I am sick of it all!, 2003), kopulující vrtačku s vysavačem (Conflict of interests, 2004) nebo malého chlapečka mlátícího hlavou o zeď (Revolution, 2005). Všechna Kinterova díla jsou technicky náročné objekty, které se pohybují, mluví, kouří se z nich nebo jiskří. Autor se pečlivě věnuje nejen jejich vzhledu, funkci, sdělení, ale i jejich mechanice.
http://kristofkintera.com
_______________________________________________________________
VLADIMIR 518
Vlastním jménem Vladimír Brož - byl jeden z prvních graffiti umělců u nás. V první polovině devadesátých let spoluzaložil dnes již legendární rapovou skupinu Peneři strýčka Homeboye (PSH). Věnuje se komiksu, ilustraci a scénografii. Několik let spoluvedl vydavatelství Terrorist, které vydávalo český i východoevropský hip hop a stejnojmený graffiti magazín. Nedávno založil vydavatelství Bigg Boss, jež vydalo desky významných tuzemských hiphopových interpretů (WWW, Supercrooo, Orion, La4 a další), knihu o pražském graffiti 2666: Praha Odyssey, monografii výtvarné skupiny CAP a letos i jeho hudební kritikou oceňované sólové album Gorila vs. Architekt, za které obdržel dvě ceny časopisu Filter a žánrového Anděla.
http://www.runciter.eu
http://biggboss.cz
_______________________________________________________________
DAVID ČERNÝ
Sochař David Černý je na rozdíl od většiny současných výtvarných umělců mediálně viditelnou osobností české kultury. Nejčastěji vytváří figurativní sochy určené pro veřejný prostor. Daleko více než řešení autonomních estetických problémů ho však lákají intervence do společenských vztahů a animace prostoru sdělovacích prostředků.
Davič Černý studoval design a později sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Více než škola však pro něj bylo rozhodující prostředí nezávislé kulturní scény konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Podílel se na aktivitách Bullshitfilmu, s přáteli vytvářel krátkodobé instalace a performance na pomezí večírku a uměleckého díla. Vystavoval na výstavách pod bývalých Stalinovým pomníkem a vytvořil létající dolary pro Muzeum Andy Warhola v Medzilaborcích. První větší veřejný ohlas měla jeho socha kráčejícího trabanta umístěná na Staroměstském náměstí (1990). Celonárodní diskusi pak rozpoutal Růzový tank, neboli přemalování vojenského tanku, který sloužil jako památník sovětské armádě, na růžovou barvu (1991). Ve své době se jednalo o ojedinělou, politicky motivovanou uměleckou akci s velkým mediálním dosahem. Rozbouřit veřejné mínění se Černý pokusil i svou mystifikační akcí Den zabíjení v Madridu a v Londýně v rámci festivalu Edge 92. Výstava ve Špálově galerii v Praze v roce 1993 završila první tvůrčí období Davida Černého. Představil zde mimo jiné sérii Kitů, předimenzované pistole poprvé použité ve Dni zabíjení, a instalaci Malost z roku 1991.
V letech 1994 - 1996 žil David Černý v New Yorku, nejdříve jako rezident programu P.S. 1 a posléze Whitney Studio Programu. Vystavoval v galerii Ronadla Feldmana a účastnil se putovní výstavy Beyond Belief, setkání s realitou americké umělecké scény však na něj měly spíše negativní dopad. Po návratu do Prahy začíná spolupracovat s filmem a současně rozvíjí motiv obřího batolete umístěného na fasádu architektury, který pocházel již z amerického období. Deset Miminek se mu v roce 2001 podařilo dlouhodobě umístit na Žižkovský televizní vysílač. Od konce devadesátých let David Černý realizoval několik velkých projektů do veřejného prostoru. Patří se v pražské Jilské ulici trvale umístěný Viselec (1996), Sv. Václav v pasáži Lucerna (1999), a patří sem i série bronzových modelů z historie českých dějin Český betlém, trvale umístěných v pavilonu Škody v automobilovém muzeu ve Wolfsburgu. Metodou Davida Černého je často provokace veřejnosti a testování estetických i společenských limitů, díky čemuž zůstává řada jeho finančně náročnějších projektů nerealizována. Výčet uskutečněných děl tohoto charakteru po roce 2000 obsahuje interaktivní fontána v Hergetově cihelně, autobusovou zastávku v Liberci nebo hlavou přístupné zadky v exteriéru galerie Futura.
http://www.davidcerny.cz
http://meetfactory.cz/lectures