citove odlouceni, odmitnuti vzdaleneho ramene, ktere bylo kdysi svolne nechat se zmacet slzami bezmoci. najednou zjistim, dve veci.
ze mi tato ztrata opory ukazuje cestu.
a ze jsem tim ramenem ve skrytu duse pohrdala, stejne jako vsim slabym, stejne jako sama sebou. lapena v kuzelu svetla, ktery vrha smutkem a hladem postizena mysl ... sama na sebe. kde nic neni, jen ten hlad.
zarlim pak na basne ktere cte a kopu se do prdele, zarlim na avantgardni filmy ktere sleduje a vstavam. zaplnuju si prostor vecma s intenzivnim nabojem, umenim ktere zprostredkuje silny vykrystalizovany pocit. umenim ktere me bude odrazet i za dalsi svetelne roky, protoze je pevne, kdezto ja nejsem a uz za hodinu nebudu stejna jako ted.
veci ktere nejsou dilem okamziku, ale spojenim vracejicich se cyklu, spojenim veci ktere nemozno odmitnout, ktere se derou do zorniho pole zas a znovu, kam tvurce - medium, pridaval dalsi a dalsi vrstvy, nez byl s touto jednou zhustenou instanci hotov.

ztrata opory me nakonec donuti kracet.

vlastne mi chybi cist neci blogy
nejake kusy sameho sebe, sdilene na net
diky cemuz mel clovek pocit, ze na siti neni sam
ze za tim vsim matrixem je neco co dycha stejny vzduch
place stejne slzy a poti stejny pot
konstruktivne pristupuje k zivotu, i kdyz ho ten obcas strhne pod kola nebo tak

bavilo me kryptovat pocity do meta roviny,
protoze co jineho muze clovek jinak rict: mam se spatne, ale zaroven kdyz nad tim premyslim a ti tak pisu, mam se i dobre (aby sis nemyslel ze na tebe chci delat cíťu)
bavilo me zkoumat myslenkove semy veci
a i obycejne utrpeni je uplne trapne, kdyz to neni neco co se da zobecnit, nebo jinak popsat.

kdyz nemam co resit, depta me absence, kdyz mam co resit, klesam pod tihou vseho.
nedokazu neresit, a byt proste spokojena.
byli jsme mozna jen proste kdysi, komunita lidi, kteri to meli stejne.

zridila jsem si u nas doma, kde bydlime s mym muzem a dalsima dvema parecky, maly pokojik. jen na kreslo, laptop, stolek a bedny.
a pustila se do cteni viginie woolf - room of one`s own. vlastni pokoj.
muzu tu byt sama, i citit se sama bez okolniho tlaku Interakce. byt bychom si kazdy sam cetli svou vlastni knizku. vsude kolem me je prostor, ktery me ma rad. na ktereho kazdicky kousek hledim s nesmirnou laskou a zalibenim. nic tu nemusim. jsem tu jen ja, jaka jsem, v stagnaci i ve vyvoji, prazdnote i premysleni.
a hledam spriznenou dusi. kterou pustim dovnitr oknem browseru nebo chatovaciho okna. v noci, kdyz sedim s flaskou vina a cigaretami. nekoho kdo je stejne sam na podobne vlne. kdo si vazi ticha noci a osameni, klidu, kdo jinak byt nemuze nez ve tme, kdy vsichni sli spat, protoze vireni mysli za zdmi tam venku citi sestym smyslem.
kapesni vesmir ktereho jsem Pani. ve kterem se zamykam zevnitr, ne zvenku klicem, ktery je ztracen po detsku, mezi povlecenim a perinami.
je to dobry vesmir, neukazuji tu na me hrany problemu jako na krcici se hromadku v koute, zde miri sipky ode me ven a ja tu stojim relativne hrde a v poklidu - i kdyby ne, je to jen muj vymyk na hrazde a nezodpovidem se nikomu, nez sobe.