Vít Klusák:
Nejvíc práce udělám, když už musím jít. Začnu odpovídat na 3 maily najednou, zalejvat kytky, třídit vypsaný propisky a střižnu opouštím o hodinu pozdějc, než jsem si předsevzal. V téhle horečce probuzené pracovitosti jsem vytočil Mariku, že už jsem na dohled od auta, ať skočí do plavek, že ji hned vyzvednu. Byla hodná, vyhnula se výčitce, že takhle ten bazén opět stihneme tak tak.
Ta bílá šmouha mi byla jasná hned, ale ještě chvíli jsem se konejšil, že je to nějak divně nalepená reklama. Milosrdný sebeklam, byl to pochopitelně líbesbríf od městské policie. Vytočil jsem Mariku: „Prosimtě, tak ty plavky si zase sundej, dali mi botičku. Promiň...“
Unavený policejní hlas na druhém drátě zadrmolil: „Do půl hodiny nás tam máte.“ Fůra času si přehrát, jak bych se rád choval. Řeknu jim, že za buzeraci si jich nemůžu vážit. Celý odpoledne bylo zaplacený, zbývala blbá hodina... Budu vostrej. Ne, budu otrávenej. Nejlíp asi lhostejnej. Je jedno, jakej budu, hlavně, aby to netrvalo!
Už jsou tady. Zdlouhavě parkujou, teď si předpisově nasazují čepice, ulice se mění v buzerplac. Vysokej originálně: „Tak jestlipak, pane řidiči, víte, co jste provedl?“ - Odbojně vracím: „Prosimvás, pojďme tu předehru přeskočit. Blbě parkuju, kolik chcete?“ - „No, tady se pohybujeme až do dvou tisíc. Kolik byste si dal vy?“ - Zachrčím: „Sto.“ - Vysokej se zasměje: „Tak jo.“ - Překvapeně na něj zvednu oči. Hledám peníze, než si to rozmyslí a v tom se to stane. Policajt dlouhán mi podává tabulku oříškové čokolády. „Co to je,“ ptám se ho jak idiot. A on nezaváhá: „Čokoláda. Vemte si to.“ Pak na sebe chvíli mlčky koukáme a je to okamžik, co nikdy nezapomenu.
Následuje pointa. Marika se stihla obléct a seběhnout na ulici. V tom jsem jí znovu volal. Na rohu stáli policajti. „Nejedete do Holešovic odemknout stříbrnej Passat?“ - „Jedeme.“ - „Tak chvilku počkejte.“ Vběhla do cukrárny, uprosila frontu, koupila dvě čokolády. „Jedna je pro vás, druhá pro toho zločince a buďte na něj hodný.“