Svět podle Marka

Klaun se nudil. Seděl v nicotě a pozoroval její přelévání se neprostorem. Byl sám, nicotný v poměru s nicotou, starý jako ona sama. Pozoroval své ruce, dva dokonalé nástroje určené k ničemu, malíček, prsteníček, prostředníček, ukazovák, palec - tak je pojmenoval. Trpěl samotou a když už nemohl vydržet, povídal si s nimi. Ani tentokrát mu neodpovídaly, jen mlčky a trpně naslouchaly slovům, kterými je popisoval.
Přestal si jich všímat, zaměřil svou pozornost na nicotu kolem. Představoval si, jaké by bylo nebýt sám, ale protože byl nejstarší a první, dlouho to nedokázal. Ale co je to dlouho v porovnání s věčností a nekonečným prostorem, který se nemění. Pomalu se mu před očima začal zjevovat tvar a čím byl zřetelnější, tím rychleji nabíral konečnou podobu.
Klaun seděl na pódiu. Řady sedaček sahaly skoro ke stropu vysoké místnosti, tvaru, který pojmenoval první. Jako nejstaršímu mu toto právo patřilo a on si to uvědomoval. Na stropě visel těžký lustr, z něhož občas ukápla dolů kapička vosku. Usmál se. Pojmenoval vše, co viděl - oponu, sedačky, pódium, dokonce dveře, kterými se vcházelo. Potom se znovu začal nudit. Znovu si prohlížel ruce, znovu si s nimi povídal, vysvětloval jim nová slova, vymýšlel další a s tichým úžasem pozoroval, jak se slova mění v předměty, které pojmenovával. Stěny obrostly freskami zelených stromů, jejichž ovoce zářilo a vonělo nasládlou vůní zralých plodů. S chutí jeden utrhl a ochutnal. Nemohl se jím nabažit, proto trhal a ochutnával další a další a vymyslel nové slovo - sytost. „Jsem sytý, sytý,“ halekal do prázdného hlediště svíraje se za břicho, které ho bolelo. A znovu se nudil.
„Jaké krásné by bylo,“ zamyslel se, „mít tu někoho, s kým bych si mohl povídat.“
A z myšlenky stvořil dítě. Sedělo v řadě pod pódiem a s rozšířenýma očima pozorovalo Klaunův tanec, výraz čisté radosti nad novým slovem.
„Bojím se,“ špitlo nesměle, když se Klaun zastavil.
„Čeho, dítě moje?“ usmál se doširoka.
„Samoty,“ odpovědělo a schoulilo se do sedačky. Klaun ho pozoroval se směsí radosti a strachu. Dítě pojmenovalo novou věc, takovou, která Klaunovi nepřišla na mysl.
„Samoty?“ vyzkoušel nové slovo, promnul jej na jazyku a se zdviženým obočím se zahleděl na třesoucí se dítě. „Vždyť nejsi sám,“ přeletěl pohledem prázdné divadlo.
„Nejsem, ale mohlo bych být,“ zašeptalo dítě. Klaun se vrátil zpět ke svým rukám. Zálibně si je prohlížel, potom je porovnával s dětskými.
„Chtělo bych nebýt samo,“ tichý závan myšlenky zalétl ke Klaunovi. A spolu s myšlenkou i představa. Soustředil se na ni. Náhle se dítě změnilo, jen trošku, ale Klaun změnu vycítil. A vedle prvního dítěte sedělo jiné, další. Mělo dlouhé vlásky a nevinný pohled Klauna zasáhl jako prozření.
„Marko,“ proneslo druhé dítě, dívka.
„Co je Marko?“ zeptal se zmateně Klaun i když tušil odpověď. Její náznak mu proplouval myslí jako stín.
„Ty. To ty jsi Marko,“ usmála se na něj dívka. První dítě ji pozorovalo s otevřenými ústy. Potom se jí dotklo. Lehce a letmo, jako by se bálo. Potom se otočilo zpět ke Klaunovi a usmálo se. Usmál se. První dítě byl chlapec.
„Vyprávěj,“ zašeptal chlapec. „Vyprávěj,“ zopakoval, když Klaun mlčel a zíral na ty dva.
Klaun se zamračil, potom se otočil k dívce:
„Proč Marko?“
„Nevím,“ odpověděla. „Vyprávěj.“
„Svět,“ začal Marko Klaun a zadíval se na obličeje dětí pod pódiem, „je pokřiveným zrcadlem snění.“ Potom ztichl. Nevěděl, co jim má říci. Neklidně přecházel sem a tam, tiše si broukal, až našel další nové slovo. Písničku.
Chvíli jim zpíval sám, potom se k němu přidaly. V písni se objevovala nová slova a vše, co pojmenovali se stalo skutečným. Zvířata, stromy, lesy, potoky, hory.
Nakonec děti píseň unavila a dostaly hlad. Chodily kolem stromů a sbíraly ovoce, ochutnávaly je a pojmenovávaly vše, čeho se dotkly. Nakonec přišly ke stromu, ze kterého jedl Marko Klaun. Na jeho vrchu zůstal jeden jediný poslední plod. Chvíli nerozhodně stály pod stromem, potom pojmenovaly další zvíře, takové, které jim mohlo plod snést. Hada.
Marko Klaun je pozoroval a divil se. Přemýšlel nad smíchem, nad štěstím, které děti pojmenovaly, když okusili plodu. Potom se zamračil a zamyslel. Děti mezitím došly až ke dveřím a pečlivě je zkoumaly. Klaun nalezl smutek, plač a lítost a děti vyšly ven. Opustily divadlo, opustily Klauna a ztratily se ve světě, který Marko Klaun našel a děti pojmenovaly.

Děti vyrostly. Stali se z nich lidé. Toulali se po světě a hledali nová a nová slova, až nalezli to poslední, které jim chybělo. Lásku. A už nebyli sami. Z jejich lásky vzešly další děti, další lidé. A ti nalezli smrt. První zemřeli, po nich druzí, později třetí. Ale další děti se rodily a starší lidé jim vyprávěly příběh o muži, který pojmenovával věci, o divadle, o zahradě v divadle.
Ještě později zmizelo divadlo z vyprávění a z Marko Klauna se stal důstojný muž v divukrásné zahradě. Zapomínání pokračovalo a příběh se měnil, až se stal tím, který známe dnes.
Marko Klaun už je tím posledním, který zná příběh tak, jak opravdu byl a protože já ho znám, vyprávěl mi jej. Je tomu dávno, slíbil jsem mu, že příběh zapíšu až odejde hledat nekonečno. A to se stalo. Tu jej máte.

Tohle je ona první povídka, moje první setkání s Marko Klaunem. Vyšla ve sborníku k Pragoconu 2004, doufám, že se vám bude líbit. Případné ohlasy na Něj mi posílejte do pošty, předám Mu je.