Mno, oficiální reakce jsem se posledně nedočkal, takže ani nevím, zda mám v tomto snažení pokračovat, či se raději jít pověsit za uši do průvanu. Platí-li možnost druhá, měli jste mi to říci, protože by nedošlo k překladu Lermontova:).
Монолог
Поверь, ничтожество есть благо в здешнем свете.
К чему глубокие познанья, жажда славы,
Талант и пылкая любовь свободы,
Когда мы их употребить не можем?
Мы, дети севера, как здешние растенья,
Цветем недолго, быстро увядаем...
Как солнце зимнее на сером небосклоне,
Так пасмурна жизнь наша. Так недолго
Ее однообразное теченье...
И душно кажется на родине,
И сердцу тяжко, и душа тоскует...
Не зная ни любви, ни дружбы сладкой,
Средь бурь пустых томится юность наша,
И быстро злобы яд ее мрачит,
И нам горька остылой жизни чаша;
И уж ничто души не веселит.
Monolog
Pohleď, jak ubohé je blaho ve zdejším světě.
K čemu hluboké poznání či touha po slávě,
talent a žhavá láska ke svobodě,
když z toho nepotřebujem zhola nic?
My, děti severu, jak zdejší květiny,
kvetem jen krátce, brzy uvadáme...
Jak zimní slunce na šedé obloze,
tak šedé jsou naše dny. Tak krátký
je jejich jednotvárný běh...
A dusný zdá se rodný dům,
i srdci těžko, duše teskní...
Neznajíc lásky, ni sladkého přátelství,
si naše mládí zoufá v krupobití,
a rychle jej otráví zlé zuby vzteku,
a hořká číš života nám tady zůstane;
jen duši už nikdo víc nepotěší.