Stojím na břehu Velkého jezera, očima přelétám po hladině a pomalu se odstrojuju. Říká se, že pod vodou leží zatopené město. Bývalo prý docela bohaté, pyšilo se náměstím, na kterém stály honosné dvoupatrové domy s malovyným průčelím a točitými kamennými schody, obrouvskou kašnou a majestátním kostelem zasvěceným Panence Marii. Trhovkyně postávající u dřevěných krámků se zeleninou a pečenými rybami, kolem kterých se shlukovala umouněná děcka unavených rybářů a potulní umělci žebrající o zbytky, místní krásky ve vyšívaných šatech a mladíci, kynoucí jim na pozdrav, vážení otcové rodin, zvědavé a hubaté služky, chudí slepci hrající na harmoniku, ti všichni byli krví, která proudila tepnami města. Ti všichni prý jednoho dne náhle zmizeli. Odešli ve spěchu a s sebou si nesli jen to nejnutnější. Odešli v naději, že uprchnou před epidemií moru, která už několik týdnů děsivým tempem plenila přilehlé vesnice. Odešli všichni a nevrátil se nikdo. O několik desítek let později, při stavbě hráze na řece Lužině, bylo celé údolí zatopeno a město tak zmizelo navěky. Avšak v obdobích, kdy se na každý lehký deštík čeká jako na smilování, klesne hladina natolik, že je možné pouhým okem vidět špičku kostela, vzhlížející k nebi. Legenda o podvodním městě pak znovu ožívá, ti nejzkušenější z místních rybářů usednou do pramic a odplouvají směrem k třpytivé věci na hladině. Celé hodiny křižují jezero, ale nenajdou nikdy nic, zhola nic. S pocitem porážky se vracejí domů. Toho večera se vždy hodně pije a pře, jedni se té pošetilé báchorce vysmívají, druzí směle spřádají plány na další výpravu a všichni jsou hluční, tak hluční, že ani neslyším zadunění nádob s pivem a medovinou, které v rychlém sledu pokládám na stůl. Druhý den si jdou všichni po svých a na celou záhadu radši zapomenou, přestože by byli všichni do jednoho přísahali, že se uprostřed jezera na hladině stále cosi mihotá.
Dnešniho večera je však jezerní plocha neporušená. Po několika dnech vytrvalých dešťů hladina stoupla, voda je studená a kalná. Přesto se nemůžu dočkat chvíle, kdy se do ní ponořím, tak jako to dělávám na sklonku každého dne. Voda odplaví pachy všech jídel i nápojů, které přes den roznáším, smyje všechny vlezlé pohledy a doteky návštěvníků hostince, odnese pryč všechna slova, která jsem si za den musela vyslechnout. Pojme všechno, co na mně ulpělo a co nechci přijmout za své. Až se vrátím na břeh, budu znova tím, kým chci být - alespoň do příštího rána. Teď však ještě ne, teď chci splynout s živlem. Dělám rozvážná tempa a pomalu se vzdaluju od hromádky svých svršků. Po chvíli mi začíná být chladno. Zjišťuju, že se nacházím od břehu dále, než jsem se původně domnívala – proud vlastních myšlenek mě zřejmě ovládl natolik, že jsem téměř zapomněla na čas a prostor kolem. Otáčím se a vracím se zpět, rychle, co nejrychleji chci být na mělčině, ruce i nohy mám už prokřehlé a začíná se mi špatně dýchat. Břeh je stále daleko a jezero, které jsem vždycky tolik milovala, mě začíná děsit. Točí se mi hlava, přestávám rozeznávat, kde je nahoře a kde dole, a cítím, že mě něco chytá za pravou nohu a táhne mě to k sobě. Snažím se zhluboka nadechnout, ještě dříve, než mě voda celou pohltí. Neznámá věc mě hbitě chytá okolo pasu a objímá mě pevněji a pevněji. Otvírám oči, rozkoukávám se a před sebou vidím téměř lidský obličej kohosi s jedním vypouklým okem uprostřed čela, se zelenými odulými rty a s chaluhami v šedivých dlouhých vlasech. Tiskne mě k sobě, masité rty se blíží k mým a z plochého nosu vystupuje proud bublin. Jediné oko na mě upřeně a žádostivě zírá a jeho nazelenalé ruce kloužou po mém těle. Zmocňuje se mě nevolnost. Snažím se vyprostit, ale kleště jeho paží mě svírají čím dál silněji. Jeho dlouhé nehty se zarývají do vnitřní strany mého stehna a o kousek výš, ve svém klíně, cítím ostrou bolest. Po několika okamžicích se ode mě jeho slizké rty odtáhnou a ústa se otevřou dokořán. Přesně ve chvíli, kdy můžu mezi nohama vnímat pravidelné jemné záškuby, se ve stejném rytmu z jeho chřtánu vyplavuje sliz a hejna drobounkých rybiček. V tu chvíli jeho sevření povolí a já klesám ke dnu.
Ležím na zádech a hledím vzhůru, nade mnou víří jeho výměšky a moje zvratky. S překvapením si uvědomím, že mi už není chladno a že mohu bez potíží dýchat. Sedám si a rozhlížím se kolem. Dno jezera nevypadá příliš vábivě, oválné kameny různé velikosti a všech odstínů šedi leží více či méně zabořené v jemném bahně. Některé z nich jsou zčásti porostlé řasami, jinak je tu mrtvo a pusto. Život, který obvykle obsadí každý volný prostor a kypí všemu navzdory, na tyto končiny jaksi pozapomněl.
Můj zrak se postupně přizpůsobil podmínkám podvodního světa, vidím skoro stejně zřetelně, jako by se voda proměnila ve vzduch. Napravo, jen několik desítek kroků ode mě, vidím jakési stíny. Pomalu otáčím hlavou a oči odhalují kontury polorozpadlého domu.
Otvorem po dveřích procházím dovnitř. Odsud se dům zdá být prostornější a zachovalejší. Z haly s klenutým stropem se lze vydat do čtyř místností, vybírám si tu, která vypadá největší. Vcházím do kuchyně s jídelnou. Zrezivělé hrnce a pánve stojí pečlivě vyrovnané vedle plotny, na velkém talíři leží skořápky mušlí a rybí kůstky. Lžičky a nože jsou popadané po zemi. Z kuchyně vedou nízké dveře do tmavého a neútulného pokoje. Železná postel, na zdi obrázky panny Marie a velký portrét svatého Františka z Assisi, vyobrazeného v jeskyni osvětlené lojovou svíčkou, s nezbytnou lebkou na dřevěném stole. Pod portrétem železná židle, zbytky oblečení a kostí. Lidských kostí. Prstem přejíždím přes opěradlo, na kterém je neznámými znaky vyrytý nápis. Beru do dlaně zpuchřelou šňůrku, rozpadá se na jednotlivá vlákna. Hřbetem ruky nechtěně zavadím o stehenní kost. Kosti se samy začínají přeskupovat, skládat a obalovat masem a kůží. Za pár okamžiku přede mnou sedí malá neduživá holčička, přivázaná k židli. Hledí na mě napůl vyčítavě, napůl odevzdaně. Oči má zanícené a umíněně špulí rty.
vice zde>
[ Eclectica aneb Svet kdesi na pomezi ]