Každému z nás je jasné, že pro komunikaci musí být alespoň dva a pro vyjádření názoru musí být co srovnávat. Tak díky dvěma osobnostem v nás prožíváme chvíle sami se sebou a není divu, že již dávnověcí mistři osobního růstu nabádali k trávení času o samotě a k naučení se naslouchat tomuto dialogu.
Dnešní člověk má však s tímto požadavkem nelehký úkol. Lidé se bojí trávit čas o samotě a není divu. Dnešní svět každého neustále sytí množstvím všelijakých zvuků, obrazů, příkazů, zpráv, rozhovorů, názorů. Zvykli jsme si na to a připadá nám to zcela samozřejmé. A občasné, alespoň krátké bytí o samotě, není příliš vyhledávaným životním uměním, i když tak důležitým k dalšímu osobnímu růstu.
Všichni to známe, přijdeme domů a hned zapínáme televizi jako kulisu. Sedneme do auta a rádio se spouští automaticky, jdeme na procházku a ve sluchátkách hraje naše oblíbená kapela. V podstatě na tom není nic špatného. Zjistíme však, že pro zdárný osobní růst a k vyřešení vnitřních napětí a konfliktů musíme uniknout alespoň na chvilku z této vřavy civilizace a naučit se přátelit jenom sami se sebou.
Říkám alespoň na chvilku. Nutno však v této souvislosti poukázat na stále stoupající počet osamocených jedinců, kteří trpí samotou a neumějí si vytvořit přátelství se sebou.
Stále přibývá přepracovaných workoholiků, kteří podobně trpí samotou a pocitem nenaplněnosti, a samozřejmě dalších bohatých i chudých, úspěšných i neúspěšných, propadlých sami před sebou a zoufale hledajících pomoc. Zde ale mluvíme o samotě, jež vede k osobnímu růstu a k sebepoznání, nikoliv o hledání destruktivní osamocenosti, jež vzniká z nedostatku poznání sebe i potřeb okolí.
Naše činnost v životě je určena tím, jak sami se sebou komunikujeme. Naše vizuální představy a vnitřní promluvy, výrazy obličeje a tělesné postoje určují, kolik z našich znalostí bude skutečně využito.
Často přistihneme sami sebe v myšlenkovém kolotoči, vidíme- li úspěšné lidi a domníváme- li se, že svého úspěchu dosáhli díky nějakému zvláštnímu nadání. Jejich jediným „ nadáním“ je ale schopnost přimět se k činu a ovládnout strach. A to je talent, který si může osvojit každý z nás.
Není komunikace jako komunikace
Každý z nás vytváří dvě formy komunikace. V první řadě vedeme vnitřní dialog. V duchu si představujeme, prožíváme své sny, reagujeme na mnohé připomínky a podněty inteligence, hovoříme k sobě. A vnější komunikace, která v mnoha případech kopíruje tu vnitřní a kterou se dorozumíváme s okolním světem. Používáme slova, tóny, mimiku, postavení těla i pohyby. Obě komunikace mají jistý dopad na nás i na naše okolí. I když ta vnější nemusí zcela odrážet tu vnitřní a dokážeme se navenek tvářit, vnitřní vždy zcela odráží tu vnější. Odhady ukazují, že 99 % naší osobnosti není vidět, a já s tím plně souhlasím. Vše, co prožíváme v okolním světě, se zapisuje do nás, a i když na to můžeme reagovat podle nastavených měřítek, neunikneme potřebě vnitřního rozboru sami před sebou. Ignorací této potřeby hodnocení a dialogu vzniká postupná deprese. V komunikaci je síla. Ti, kteří se naučí ji ovládat, mohou změnit sebe a své vlastní vnímání světa i způsob, jak okolní svět vnímá je. Naše pocity nejsou důsledkem událostí a okolností, ale přímé interpretace těchto vnímaných skutečností. Životní příběhy mnoha lidí ukázaly na skutečnost, že nezáleží na tom, co prožíváme, ale jak to prožíváme.
Veškerá lidská činnost se odráží ve vnitřním dialogu a zjistil jsem pozorováním, že existují dialogy dva. Ten první vzniká zcela samovolně jako funkce mozku a je reakcí na vše, co přijímáme smysly. Přijaté se porovnává s databází veškerých přijatých informací a vzniklá reakce se projeví jako blesková myšlenka. Ta může být kladná, či záporná. To všichni známe. S někým si povídáme a po rozchodu nám dialog plný emocí znova probíhá v hlavě. Nebo poklidně přijmeme zhodnocení od nadřízeného a doma o něm bojovně přemýšlíme.
Zajímavé je, že při zkoumání všech těchto proudů zhodnocování zjistíme, že některé z nich nejsou podle našich hodnot pravdivé. Dokážeme sami odhalit vlastní nedostatečnost potřeby upgradu. Odhalujeme druhou osobnost, která na to upozorní a jež má k dispozici jiný zdroj poznání. Zajímavý to stroj ten náš mozek! Sami tedy dokážeme zhodnotit pravdu a vnitřním dialogem poučit sami sebe, že tato myšlenka není pravdivá. Mluvíme sami se sebou, stanovujeme si cíle, nacházíme odvahu jednat a překonávat strach. Poučujeme ustrašené malé já o pravdivosti svých cílů, postojů a snů. Vše tedy záleží pouze na mně. Já si stanovuji cíle a hledám cestu k jejich dosažení. Já si vykresluji svůj životní sen a dbám na jeho naplňování. Já se účastním vnitřního dialogu a usměrňuji veškeré reakce svým směrem. Poučuji a vzdělávám svůj systém, aby reagoval tak, jak jsem si předem stanovil. Životní cesta je výzvou ke zdokonalování a osobnímu rozvoji, jehož základem je vnitřní dialog.
Jak ale mohu naslouchat vnitřnímu dialogu, když jsem stále sycen mnoha podněty zvenčí? Všech pět smyslů je stále burcováno vzruchy a naše jediné vědomí tak zpracovává pouze tento druh podnětů. Neumí totiž pracovat s více věcmi najednou. V takovéto situaci není možné, aby vnitřní dialog probublal napovrch tak, abychom ho vědomě zaslechli. On sice probíhá, ale jde mimo dosah našich smyslů. Je jakoby hlasem němého hledajícího jiné cesty, abychom si ho snad jednou všimli. Jediným znakem výsledku toho vnitřního jednání je to, jak se cítíme. Zkusme se podívat na své pocity minulý týden, jaké byly na stupnici 1 až 10? Byly jeden den na 8 a druhý na 2? Nebo mi dokonce kolísaly během dne? Zkusme si týden vést deníček svých pocitů. Jak se cítím, jsou mé pocity stabilní, nebo kolísají? Velká rozkolísanost anebo příliš nepříjemných pocitů života k ničemu je jasnou známkou nenaslouchání a výzvou: „ Člověče, zastav se a udělej si čas na sebe. Máš schůzky s každým, jenom ne sám se sebou. Jdi dnes do lesa a naslouchej sám sobě. Napiš si, co uslyšíš, a začni to realizovat.“ Naučit se naslouchat sám sobě a vést vnitřní dialog je velké umění, které vede k sebezdokonalení a lepšímu, plnějšímu životu. Proč nezačít s jeho učením právě teď?