NIENNA: Já už přes rok musím pořád odpovídat na otázky typu "kolik je 1 a 5 a 6 a 8 a 3, když se to napíše za sebou?" A takhle stokrát za den. Naprosto netuším, k čemu mu to je...

NIENNA: proč se to tak jmenuje máme teď taky.) na každý zastávce

MARKYSHA: A proto jsem se rozhodla, že k nám Mikuláš nechodí, jen nechává ovoce a dobroty na balkóně. Letos to ještě synovi (dva roky) bylo fakt jedno.
Mě rodiče nikdy nestrašili, ale stejně jsem se bála. Pamatuju si na hrůzný zážitek, kdy k nám do školky přišli čert, Mikuláš a anděl a když odcházeli, tak čert ulapil jedno z dětí, strčil ho do pytle a odnášel pryč. Jenže to bylo jedno z dvojčat. Oba kluci strašlivě vřískali, ten v pytli sebou mrskal a řval a ten venku plakal, že mu čert odnáší brášku. Strašné...

ANNAWA: Chm... mám intenzivní pocit, že teoreie asertivity vznikla na základě pozorování batolat... NIKDO to nemá tak zmáknuté.... :-)

NIENNA: dobre je taky "kolik je hodin?"
Já, že ze za deset minut bude sest.
B, že fajn, ale že chce vědět, kolik je ted!

ANNAWA: Právě!!! Dětské záludnosti... Vykládám a vysvětluju jak nejlíp umím (a hřejemě, když vidím, jak stejný servis poskytuje plyšákům), co nevím, tak spolu hledáme a "bádáme"... když vím, že to teoreticky ví, tak se jí ptám... Ale dotaz v případě objevu nového slova pro něco "co se tak prostě jmenuje"... "a ploč se to jmenuje plávě takhle maminko"... Já takový lingvista nejsem...a tohle beru za podpásovku... Ale snažím se a pátrám...
Další z tého skupiny dotazů "kde to jsme?" "v Krči" "Ale kde v Klči?" "u nemocnice" "ale kde u nemocnice?" "Před vchodem do nemocnice Vídeˇnská 800". Dítě je spokojené... Ale tohle je furt - v autě, v autobuse... Jestli si v hlavě vyrábí vlastní google mapu nevím... :-)

YMLADRIS: eeee.. naše seznámení bude možná atraktivní příběh až budou v pubertě, teď na přímý dotaz přiznám se trochu mlžím :D

SANTAL: ano to uz jsem slysela z vice zdroju (pribehy ze zivota). a nejvic pry potesi "jak jsme se s tatou seznamili"

KAIRRA: Ne.....- resp. vím, že čtvrtky jsou různě veliké, ale nenapadlo mě, že je to z gramáže (jsem nad tím nebádala)...ale DÍKY.... ukládám na dobu "za chvíli" až přijde dotaz "a ploč čtvltka?" "Protože se to tak jmenuje" " mami, ale ploč se to jmeuje TAKHLE!?!"...už se to u nás rozjíždí... dotazy jak u výslechu..a já kolikrát FAKT nevím... :-) (tak hledám a bádám)...

..a víte že "čtvrtka" se to jmenuje podle gramáže papíru (250g/m2) a nikoliv podle formátu? /ot polygraf nazi

Takový nápad... co u nás získal tisíc bodů ze sta:

Večer, po modlitbě, místo čtení pohádky (nebo vymýšlení na zadané téma: "mami, vyprávěj pohádku, kde je voda, oheň a kámen!") vyprávím "skutečný příběh" z mé rodiny, nebo mého dětství - včetně co jsem si myslela, co jsem cítila... jeden příběh každý den. Někdy legrační, někdy smutné, ty maj obvykle nějaké poučení, co mě to naučilo...
Děti to milují, těší se na vyprávění - a snadno akceptují i mnohem kratší, než by bylo čtení pohádky :-) A někdy zase delší, pokud je zapotřebí vysvětlit třeba reálie socialismu (že nebyly banány každý den v obchodě, co se dávalo na Mikuláše, proč lidi nechodili/báli se chodit do chrámu... taková nenásilná občanka/moderní historie k tomu).

Ode dneška se budu občas střídat s manželem, aby spoznaly i příběhy z jeho rodiny.