Na popravě

Den za dnem...
chvíle za chvílí...
v sadu zvadlém
padají motýli
na hlínu šedou
s popraškem běloby...

Kacíře na popravu vedou,
lidská bída,
šťastná z cizího utrpení,
tváře střídá
a pod povrchem pění
hladová po životech
natahuje pařáty...

A já jen klopýtám,
sad duše sněhem zavátý,
mlčím.

Vezměte lopaty,
prosím.

Já jsem ten,
kdo kráčí k hranici.

Lovecká

Jsem hádě s maskou pěnkavy
a tiše lezu přes branku,
jen čekat už mě nebaví,
chci přepadnout Tě ve spánku.

Chci měkce vzít si, co je mé
a spát jak mám v Tvém objetí,
Tvůj žár mi nikdo nevezme,
jsem Tvůj sen i Tvé prokletí.


Jsem kočka s tváří anděla
a Ty jsi moje malá myš -
vždyť já už roky věděla,
že právě v tomhle okně spíš...

Vyznání

Ty temná a nádherná...
Lákáš mě, k sobě -
pusť mě! Jsem Tvá,
navždy...
Pro mě
není návratu.
Stáčím pohled k zemi
a pláču.
Nesmím, nikdy, už ne!
Prosím!

Schoulené v koutě,
v okovech z fáčů,
štěně ve tmě ztracené
však s vztyčenou hlavou
v své křehké vlčí pýše...
srst má popelavou,
jen unaveně, tiše
vrčí.

Ty svůdná a tajemná,
proč to tak bolí?!
Vábíš mě, duše má
očima solí
cestu kapkami perel...

Má drahá...
máš tisíce tmavých zákoutí...

Ukolébavka

Pod košilkou bílou,
ve světle černých svící,
jsi pohádkovou vílou,
tak svůdnou, tiše spící.

Vodopád Tvých vlasů
hozený na polštáře
je barvy zralých klasů,
třpytí se v ohně záře.

A tvář, překrásně bledá,
i zakřivená šíje,
mi pokoj stále nedá...
Co v světě krásnější je?

Mlčky tě svlékám očima
tak krásně bledá, nedýcháš.
Ležíš tu klidně, lásko má...
ty jsi teď má a svět... je náš.

Na rozloučenou


Nechci tě urazit,
promiň mi moji zlost,
však léta nutíš mě
říct ti - a navždy - "dost"!

Už mě to nebaví,
být pannou z papíru,
se stálým úsměvem
a s myslí na míru.
Není mým věčným snem,
čekat tě jako pes,
s blaženým výrazem
na zádech tvůj trest nést.

Nechci tě urazit...
nekřič už! Ježiši!
Musíš se vztekat?! Ať!
Každý tě uslyší...

Nech si to, bez těch scén!
Žádná show nebude!
Už mě to nebaví...
vypadni... osude.

Bez přátel a bez třenic
jdu tmavým městem.
Na měsíc
se zapomnělo...

Trochu světla
by to chtělo.

V krku hořké prázdno
a v břiše kila olova.
Sedím na posteli
a doufám, že mi zavolá.
Doufám tiše, mlčky,
že ten mobil zazvoní,
pod těžkými víčky,
tma s úsměvem se pokloní.
V krku pachuť prášků
a v břiše kila jedu.
Skončit tuhle frašku
je jediné
co svedu.

Řekni, co chceš víc!
Řekni,
možná nedám nic
a možná ti splním všechna tvá přání...
Zimohřivě srkám kávu ranní,
s příchutí slz
a splínů času,
hlava mi třeští ozvěnou hlasů,
zas a zas piju pohár tvého klamu
a čekám...
čekám až se vrátíš...
k ránu.

Začátek úvodní poznámky.

Táák jo... Tahle diskuze mi byla mile poskytnuta (díky díky dík) a proto si do budu házet své zajisté duchaplné a vtipné básničky, které se mi už pomalu nevejdou na harddisk.
Nekritizujte, nekomentujte, nepřipisujte (nanejvýš do pošty).
Kdyby teda vůbec někoho zajímalo, co je tahle diskuze zač. ;)

Konec úvodní poznámky. ;)