Vzácně romantická

Zastavil mě jednou muž,
měl tváře plné smutku,
a ptal se jestli nemám nůž
a touhu k dobrým skutkům.

Já na to, dobrák od kosti,
jen kývla, beze ptaní
a s rozněžnělou starostí
chtěla znát jeho přání.

Snad usmál se i nad něčím,
když hlavu stočil stranou,
a řek‘, ať život ukončím
mu teď jedinou ranou.

Tak udělala jsem, co chtěl,
vše bylo tak, jak mělo.
On zemřel šťastný, zapomněl,
odešla duše, tělo…

Hned další den však přišel zas,
mně roztřásly se ruce.
Měl roztoužené oči, hlas…

Už zase další srdce.

Jak dítě zírám do výlohy
plné panenek.
Jen postávám a mlčím,
zmámená, navenek.

Jak dítě zírám do výlohy
na kouzelné vláčky.

Ach promiňte.
Vždyť já už vlastně
nechci žádné hračky.

(Tak trocha odporného kýče... ;)

Ty staré, krásné
vzpomínky a jména,
všechny jsou propité
a mizí do ztracena,
ty všechny,
o které jsem kdy stála...
Jsem dítě,
tak naivní a malá -
- a Bože?
Kdo mi je vrátí?

Jsem unavená, promiňte,
jsem unavená žitím.
Jsem unavená svítáním
i věčným krupobitím.

Jsem unavená, no tak co?!
A už mě bolí záda
od shýbání a pokleků.
Celá ta maškaráda
dam a pánů v obleku - !

Jsem unavená. Promiňte.
Už dochází mi slova.
Snad zítra, zase - pro radost -
zkusím to jinde. Znova.

Jaro

Jaro přišlo!
To je krásy!
Všude zní
veselé hlasy!

Jaro přišlo!
To je sláva!
Květy pučí,
roste tráva!

Jaro přišlo!
Zvěř má mladé,
stromy rozkvétají
v sadě!

Jaro přišlo...!

Ne, to stačí!
Brouci lezou
v květináči,
deště,
bláto,
senná rýma...

Jaro... hm...
tak to je prima.

Květ sedmikrásky
zvlnil hladinu.

Ve stínu
třpytí se poklady
léta.
Všechny ty záhady,
tajemství
světa
ve slunci
svítí.
A kvítí
už tančí
na stráních.

Z cest

Krok za krokem,
hlavy vztyčené,
stále dál jdem‘,
jenom ať požene
někdo jiný
to stádo
líný,
co nechtělo spát.

Krok za krokem,
už je to ztracené,
tvrdá je každá zem
a kosti zlomené
nemají stání,
ať zmizí,
do svítání,
než přijdou je krást.

Doteky

Doteky.
Prsty tančí symfonii.
Odvěký
boj už skončil.
Tak proč stále žiji,
spoutaná ve smyčkách
hladové něhy?
V tělě žár a v hlavě strach,
roztály sněhy
vrcholků hor
a já ležím,
v uších andělský chór.
Jen stěží...
stěží mohu odolat...

Podoby

Pochodní
s očima z jasného
nefritu,
povodní
s čistotou slíbanou
ze štítu,
přikrývkou
zvlněnou na těle
bohyně,
naivkou,
svlečenou, s krůpějí
ve klíně.
Poutnicí
kroužící po cestě
k poznání,
světicí
s cudností dětského
váhání,
snový
chtíč, vyrytý v pelesti
postele,
soví
zrak skloněný v den bílé
neděle...

Ztracená
v podobách vlastního
mámení,
nevinná,
blouznivá, na čele
znamení,
čeká
na poledne... snad už se
probudí!
Svléká
se do naha... a čest dál
nestudí.

(Další klišé? ;)

Promiňte


Madam,
promiňte,
že jsem
vám šlápla
na nohu.
Plamen
zaplál,
tohle
nemohu!
pálí
a bolí...
možná...
tolik
utrpení
nesnesu!
s nadějí,
bez hlesu,
skládám růže
na oltář
z lidské
kůže
a doufání
Tma je
chladná
a bolest
zahání
děkuji.

Vlkodlačí

Kampak ses poděl
můj příteli Heřmánku?
Ve dne jsi voněl
pak vkradl ses do spánku.

Kam jsi jen utekl,
nechals mě prázdnou lkát...
přes pole, přes řeku,
přes starý dřevosklad.

Voníš mi po kůře
můj plachý příteli.
Nebylo nejhůře...
kam se sny poděly?

Volám tě, zmizel jsi
jak pára nad hrncem,
přes hory, přes lesy...
a kde je pevná zem?!

Zmizela jako ty,
nevím, kam usednout.
Možná tak před léty...
jenže teď, bez těch pout...

Kampak ses poděl
můj příteli Heřmánku?
Předals mi úděl.
Je z měsíčních náramků...

(Tak jo... takový menší pokus :)

Šedí

Zkažení,
prohnilí,
jen s větrem ve vlasech.
Blázniví,
zbloudilí,
v ústech mrazivý dech.
Divocí,
opilí,
touží po pokladech.
Zlomení,
nebílí,
nečerní...

Nebesům nevěrní.

Křídla jsou zlomena.

Návštěva

Zbitá
a s kruhy pod očima,
zmítá
se na mých schodech Zima.
Má
ruce sevřené v bílé pěsti,
tma
uvrhla ji do neštěstí.

Pohladím
ji po vlasech a pozvu ji dál,
tolik Zim
jsem poznala, tak kdo by se bál,
jedné
malé, s pěstičkami z porcelánu,
bledne
mi tu, kloudnou řeč z ní nedostanu.

Co se
asi stalo drobné dívce Zimě?
Bosé,
němé, s nosem rudým kvůli rýmě...
Stisknu
její ručku, hrozně zvláštně chladí,
risknu
pohled do očí, jsou po kapradí.

Probuzená,
oloupená o iluze,
ošizená
vztahuji své ruce k duze,
kolena
mám otlačená od klečení,
zvolena
maličkou Zimou k osvícení.


Zbitá
a s kruhy pod očima,
zmítá
se na cizích schodech Zima.
Mám
ruce sevřené v bílé pěsti,
zmam
vílo Zimo další lidské štěstí...

Komedie

Potlesk. Tma.


Ruce jsou pouty
a zároveň záchranou,
stín spolkl kouty
i Tvoji tvář ztrhanou,
zavřené oči a pobledlé líce,
ta tma je zhltla
jak plamínek svíce.

Krouží a plíží se,
není už úniku,
pár květin na římse
zemřelo bez křiku.
Mlčky mi po rukách
Tvůj život kane.
Všude je cítit strach...
tím, co se stane.

Krčím se v vší té tmě,
rudý květ na hrudi,
patří Tobě i mně -
- Tebe už nevzbudí.
Tisknu Tvé prsty,
jsou bledé a chladné.
Ztuhlými ústy
líbám je... pak spadne

opona.

A tma.

Ranní

Sem a tam...
tanec dlaní.
Led i žalm
zmizely, do svítání
nepřijdou.
Lesk očí,
prsty se v křeči pnou
a svět se točí...
točí...!

A chlad.
Jak bílý závoj sněhu,
snad
jsi všechnu něhu
rozdal a nemáš více.
Svítá a já
zapaluji svíce,
poddajná,
malá poběhlice,
sama drobná
v prázdné bílé posteli.
Jen oči... jen ty věděly,
že přichází zas
další šedý den...
Přichází krást
můj zatracený
sen.

Dětská

Ve stínu kulis a oděná v hedvábí,
čeká na znamení, však parket ji nevábí,
skrčená v koutě je s koleny pod bradou
pro mnohé dítě, pro některé zahradou.

S očima šedýma jak mraky bouřkové,
skryté pod víčky, jen mlčí a spřádá své
plány, co pro ty, kdo hrají v nich roli
jsou většinou osudné a často bolí.

Zvonek už zazněl a volá ji na scénu,
medové vlásky vonící po parfému
odhodí z čela a s jistotou herečky,
vystoupí lákat své publikum do léčky.

Natšeným potleskem lid potom přivítá
drobounkou holčičku se jménem
Lolita.

Shledávací

Na dveře škrábu už
lesklými drápky.
Neboj se, odlož nůž,
to jsem já, zpátky!

Otevři, necháš snad
mrznout mě na prahu?
To už mě nemáš rád,
ztratil jsi odvahu?

Lekl ses řečí
co hlásaly stařeny?!
Že kdo nocí kráčí
je s démony spřažený?

Já přece nejsem zlá...
vždyť víš, tak otvírej
ať mohu být jen Tvá...
jen mi tu šanci dej!

Závora vrzla do bezhvězdné noci,
na prahu blýskl se plamínek svíčky,
úměv rtů zahnal ten podivný pocit,
že oči se zaleskly tisíci sklíčky
šílenství.

Taneční

Kroky... sem a tam,
silueta tance...
možná mám
trochu šance,
možná žádat
ještě smím...
v záplavě nálad
mnozí zemřeli,
já vím!
Vím,
prosím,
naposled
dovolte mi
pléd
očistit od krve,
opustit zemi,
vstát...!
Tak jako poprvé...

Na popravě

Den za dnem...
chvíle za chvílí...
v sadu zvadlém
padají motýli
na hlínu šedou
s popraškem běloby...

Kacíře na popravu vedou,
lidská bída,
šťastná z cizího utrpení,
tváře střídá
a pod povrchem pění
hladová po životech
natahuje pařáty...

A já jen klopýtám,
sad duše sněhem zavátý,
mlčím.

Vezměte lopaty,
prosím.

Já jsem ten,
kdo kráčí k hranici.

Lovecká

Jsem hádě s maskou pěnkavy
a tiše lezu přes branku,
jen čekat už mě nebaví,
chci přepadnout Tě ve spánku.

Chci měkce vzít si, co je mé
a spát jak mám v Tvém objetí,
Tvůj žár mi nikdo nevezme,
jsem Tvůj sen i Tvé prokletí.


Jsem kočka s tváří anděla
a Ty jsi moje malá myš -
vždyť já už roky věděla,
že právě v tomhle okně spíš...