Vzácně romantická
Zastavil mě jednou muž,
měl tváře plné smutku,
a ptal se jestli nemám nůž
a touhu k dobrým skutkům.
Já na to, dobrák od kosti,
jen kývla, beze ptaní
a s rozněžnělou starostí
chtěla znát jeho přání.
Snad usmál se i nad něčím,
když hlavu stočil stranou,
a řek‘, ať život ukončím
mu teď jedinou ranou.
Tak udělala jsem, co chtěl,
vše bylo tak, jak mělo.
On zemřel šťastný, zapomněl,
odešla duše, tělo…
Hned další den však přišel zas,
mně roztřásly se ruce.
Měl roztoužené oči, hlas…
Už zase další srdce.