Mě na strunách nefascinují přímo ony "struny", ale spíš způsob, jakým věda při vývoji M-teorie"obešla" nemožnost bližšího zkoumání mikrosvěta. Pomocí supersymetrie tak fyzici přeskočili několik levelů, přes které by se pomocí experimentů NIKDY nedostali. To je mimochodem také důvod, proč teorie vznikala tak dlouho. Celé dvacáté století bylo zlatou érou experimentální fyziky. Bylo toho TOLIK na objevování, že fyzikové nevěděli, co dříve a tak hluboké teoretické otázce se věnoval málokdo. Ale zkuste si představit, za jak dlouho by lidstvo mohlo zkoumat planckovy délky - miliardtiny miliardtin velikosti protonu - typické vzdálenosti na poli superstrun, když to dnes není možné ani teoreticky [kvůli Heisenbergově principu neurčitosti - ten mě také nepřestává fascinovat - je to "obrana" přírody před dotěrnými zvědavci jako jsme my:].
Popsat hranice našich současných technických možností a proč tu jsou, by bylo na dlouho, ale samozřejmě to souvisí s urychlovači částic, které jsou dnes velmi slabé (i když v létě 2oo7, kdy by měl dokončen nový doposud nejvýkonější urychlovač - větší než má CERN, nějakou tu antičástici možná přeci jen objeví). Je to trochu složitější na vysvětlení, ale z té knihy tahle "teoretická zkratka" velmi vyčuhuje a to je nejspíš důvod, proč jsem tak radikálně změnil svůj názor na fungování vesmíru; při prvním přečtení jsem si tohoto "drobného detailu" skoro nevšiml, ale důsledky má obrovské - je v tom elegance, krása, pomocí které vědci "hádají" vlastnosti přírody, jež nemůžeme přímo zkoumat. Výborná pasáž, která s tímto souvisí, je zhruba v půlce knihy, kdy se Green zamýšlí, jak moc vědce při jejich bádání ovlivňuje hledání krásy. Popisuje, že fyzikové se na estetiku velmi spolehájí, jinak by se struny nikdy nedostaly tak daleko...
Co se týče kvantové fyziky a relativity, teorie strun ji na ultramikroskopickém levelu opravdu spojuje (příliš složité na vysvětlování...), ale samozřejmě jen teoreticky. Je nošením dříví do lesa psát, že supersymetrie přírody ZATÍM nebyla prokázana, ale pro svou jednoduchost a eleganci, jakou řeší největší konflikty vědy posledního půlstoletí, je pro mě až moc nádherná na to, aby nebyla alespoň v základních rysech pravdivá. Já si totiž myslím, že vesmír JE svým způsobem "elegantní" (název je velmi výstižný..). Jasně, že můžete argumentovat třeba entropií nebo fraktálama, teorií chaosu atd. ale i tomuhle všemu dává supersymetrie prostor. A navíc, představa "hučícího" vesmíru, kdy struny "brnkají" svou symfonii od počátku věků, nastartované nepředstavitelnou energií velkého třesku, to je prostě nádhera:]
Ještě k tomu spojování matematiky s fyzikou. Supersymetrie nabíla rámec pro řešení některých doposud neřešitelných matematických úloh (např. počítání s komplexními čísly ve více rozměrech...). Díky superstrunám se pomalinku snižuje odvěký náskok matematiky před fyzikou a role berličky, bez které by fyzikové neudělali ani krok, se tak začíná obracet (i když je pravda, že jdou obě disciplíny ruku v ruce, bez matiky by se zas vědci nepřestávali plácat ve svých aproximacích, které jsou největším nepřítelem supersymetrických rovnic...).