Když jsem seděl s filozofy, poslouchal jsem, jak s velkou vážností rozebírají Whiteheadovu knihu Proces realita. Používali slova způsobem, který mi připadal trochu legrační, a nechápal jsem zcela, co říkají, ale nechtěl jsem jim skákat do řeči a pořád je žádat o vysvětlení. Při několika málo příležitostech, které se naskytly, se mně snažili vysvětlit, oč jde, ale stejně mně to nedocházelo. Nakonec mě tedy pozvali na svůj seminář.
Jejich seminář vypadal jako přednáška. Jednou týdně se sešli a probírali novou kapitolu Procesu a reality – nejprve o ní jeden ze studentů přednesl referát a pak byla diskuse. Odcházel jsem na seminář pevně odhodlán držet jazyk za zuby. Pořád jsem si připomínal, že o tom všem nic nevím a že se tam jdu jen podívat.
To, co se tam přihodilo, je typické – tak typické, že to je až neuvěřitelné, nicméně je to pravda. Nejprve jsem tam seděl a neřekl ani slůvko, což je rovněž neuvěřitelné, ale také pravda. Nějaký student referoval o kapitole, která se ten týden probírala. Whitehead v ní soustavně používal slova „esenciální objekt“ v nějakém specifickém slova smyslu, který zřejmě předtím definoval, ale jemuž jsem nerozuměl. Chvíli se dohadovali, co „esenciální objekt“ znamená, načež profesor, který seminář vedl, řekl cosi, co mělo vnést do celé věci jasno, a namaloval na tabuli něco, co vypadalo jako blesk. „Pane Feynmane,“ obrátil se na mě, „je podle vašeho názoru elektron ,esenciální objekt‘?“
Teď jsem v tom lítal. Přiznal jsem se, že jsem nečetl tu knihu, takže nemám ponětí, co tou frází Whitehead míní; přišel jsem se jen podívat. „Ale,“ povídám, „pokusím se odpovědět na otázku pana profesora, když mně předtím odpovíte na mou otázku, abych získal lepší představu, co ,esenciální objekt‘ znamená. Je cihla esenciální objekt?“ Zamýšlel jsem zjistit, zda považují teoretické konstrukce za esenciální objekty. Elektron je teoretická konstrukce, kterou používáme; je tak užitečná při našem chápání přírody, že bychom téměř mohli říct, že elektron je reálný. Chtěl jsem objasnit myšlenku teorie pomocí analogie. V případě cihly by moje druhá otázka zněla: „A co vnitřek cihly?“ – načež bych zdůraznil, že nikdo ještě nikdy neviděl vnitřek cihly. Pokaždé když cihlu rozlomíte, vidíte jenom povrch. Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: „Je cihla esenciální objekt?“
Načež přicházely odpovědi. Jeden student vstal a prohlásil: „Jedna individuální a určitá cihla – to je přesně to, co Whitehead nazývá esenciálním objektem!“
Druhý student odpovídá: „Ne, jedna konkrétní cihla není esenciální objekt; obecné vlastnosti, které jsou společné všem cihlám – jejich „cihlovatost“ –, ty jsou esenciálním objektem.“
Další vyskočil a řekl: „Nejde o skutečné cihly. Esenciální objekt odpovídá obrazu v mysli, který vznikne, když o cihlách přemýšlíme.“
Načež vyskočil další a pak ještě další – řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu. A přesně tak, jak to ve všech historkách o filozofech má být, seminář skončil naprostým zmatkem. V žádné ze svých předchozích diskusí se nenamáhali položit si otázku, zda takový jednoduchý předmět jako cihla – natož elektron – je ,esenciální objekt‘.