Z Jazykové poradny:
18/2007
přechodníky
Dotaz:
Kolega tvrdí, že stále ještě existuje, kromě přechodníku přítomného resp. minulého odvozovaného ze slovesa nedokonavého resp. dokonavého ještě přechodník tzv. budoucí, který má tvar přechodníku přítomného odvozeného od slovesa dokonavého. O existenci takového tvaru tuším (stejně jakožto o přechodníku tvarem minulém odvozovaném od slovesa nedokonavého), ale měl jsem za to, že se jedná o velmi silné archaismy, které dnešní kodifikace (natožpak norma) již nepovažuje za gramaticky správné. Český národní korpus (jak SYN2000, tak SYN2005) na toto téma mlčí (resp. po zadání dotazu na přechodník přítomný slovesa dokonavého nic nenajde), akorát v Diakorpu se mi povedlo nalézt pár příkladů dotazem na konkrétní tvary (z nichž jeden byl ještě podle anotace použit špatně), vesměs ze 14.–16. století. Kolega argumentuje příklady z jazyka právního, vědeckého a církevního (který považuji v zásadě za irelevantní). Rád bych měl názor nějaké autority, abychom debatu mohli jakž takž uzavřít.
Odpověď:
Domníváme se, že čeština poskytuje vlastně čtyři možnosti funkčně diferenciované kombinace:
1. Přechodník přítomný od nedokonavých sloves – vyjadřuje současnost dvou dějů (tj. něco se děje a zároveň se děje něco jiného). Například Pokuřujíc píše dopis. (tj. pokuřuje a píše dopis).
2. Přechodník přítomný od sloves dokonavých (někdy též nazývaný přechodník budoucí) – vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje (tj. něco se stane a pak bude následovat něco dalšího). Např. Dokouříc cigaretu, půjde otevřít okno. (tj. až dokouří cigaretu, půjde otevřít okno).
3. Přechodník minulý od sloves dokonavých – vyjadřuje předčasnost v minulosti (tj. něco se dělo a potom se dělo něco dalšího). Např. Dokouřivši cigaretu, šla otevřít okno. (tj. dokouřila cigaretu a šla otevřít okno).
4. Přechodník minulý od sloves nedokonavých – vyjadřuje současnost v minulosti (tj. něco se dělo a zároveň se dělo něco jiného). Např. Pokuřovavši cigaretu, psala dopis. (tj. pokuřovala a zároveň psala dopis).
Příručky tyto významové diference doposud opomíjejí (a uvádí pouze známé možnosti dvě). To je způsobeno tím, že se přechodníky v češtině obecně vyskytují velmi zřídka, přičemž jde především o typy 1 a 3. Typy 2 a 4 se vyskytují velice málo – je však otázka, nakolik je to způsobeno násilným tlakem kodifikace (většina příruček užití těchto typů nejen nereflektuje, ale i označuje za chybné) a nakolik se jedná o přirozený jazykový vývoj. Vzhledem k tomu, že přechodníky se užívají především v projevech, v nichž se užívá spisovná čeština, lze předpokládat, že jde spíše o první možnost.