JINDRICH:
Reakce ČvT zaslaná A2 minulý týden
Jan Černý | 09. duben 2013 11:56
Člověk v tísni přes ideologické brýle
Uvedení románových příběhů na pravou míru
Rádi bychom krátce reagovali na rozsáhlou kritiku Člověka v tísni (ČvT), která vyšla v minulém čísle A2. S nabroušeným ostřím i cílenými útoky se průběžně setkáváme z levé i z pravé strany. Většinou z nich vycházíme oholeni jako pokrytci a zaprodanci cizích peněz nebo, v lepším případě, jako slepci, kteří si neuvědomují svoji roli ve světodějném procesu ani skrytou ideologii, kterou sami šíří. Ale nebereme si to osobně.
Setkání s podobně ideologicky komplexní kritikou je pro nás nové. Zdá se, i s přihlédnutím k další publikační aktivitě autorů, že jde ovšem v zásadě o meta-kritiku současného reálného světa, ve kterém žijeme, na příkladu Člověka v tísni a jeho činnosti. Osou textů je popis vybájené praxe Člověka v tísni a zásadní kritika této vybájené činnosti. Lámali jsme si hlavu, jak na takovou věc reagovat, protože šlo spíše o představení názorů a východisek autorů a jejich vymezení se vůči (jejich vlastní) představě o tom, co děláme a co si myslíme.
I tak si s námi autoři dali slušnou práci. Museli projít stohy materiálů, rozhovorů a odborných publikací, ale protože nás až na výjimku rozhovoru s Janem Černým nekontaktovali a svoje teze nekonfrontovali, založili větší část kritiky jen na ideologickém vymezování a teoriích, které nám jsou cizí nebo patří mezi desítky inspiračních zdrojů. Celá kritika se zakládá na obecných modelech a otáčí se v literárních figurách, aniž autoři pocítili potřebu navštívit byť jedinou naši pobočku v ČR nebo měli zkušenost s misí v zahraničí, a poznali tak naši práci zblízka. Několik závažnějších tvrzení, která se v textech vydávají za fakta, jsou prosté nepravdy.
V textech se například objevuje oblíbená konspirační teorie o spolupráci ČvT se CIA, o které autor slyšel mluvit pana Lindaua, který o ní v Praze na konferenci o rozvojové spolupráci slyšel mluvit mladé lidi z nevládky Člověk v tísni. Škoda, že jsme se nedozvěděli víc, neboť pan Lindau „dál nezjišťoval, kdo přesně ti lidé jsou. Jako cizinec se prý nechtěl plést do českých záležitostí. Sám ale dodnes nemůže pochopit, co se to v České republice děje.“
Opakovaná kritika zaznívá na adresu naší etiopské mise, která autorům slouží jako korupční corpus delicti, neboť prý podepsala “mlčenlivost o zločinech etiopské diktatury“. Mylné tvrzení na základě jediného zdroje tu autoři vydávají za nezpochybnitelný fakt. Terénním pracovníkům z Programů sociální integrace zase přičítají „ideologii psychologizujícího individualismu /, která jim umožňuje/ převychovávat, individualizovat, disciplinovat a patologizovat jedince… a tím v posledku podporovat systémový status quo.“ Autor klade rovnítko mezi sociální programy ČvT a esej Kultura chudoby od Oscara Lewise. Na stránkách společnosti jsou texty mnoha autorů, romistů, antropologů, politologů, sociálních pracovníků, ze kterých je přitom pluralita našich inspiračních zdrojů jasně patrná.
Ve své publikaci pak ČvT údajně „skrytě chválí Pinochetovu diktaturu“ a přes sociální práci vysílá ideologické vzkazy „zámořské a paměťové tísně: Hlavně si nemysleme, že je něco v nepořádku s námi, s naší společností nebo s naším způsobem života.“ Skryté poselství spatřují autoři i v samotném názvu organizace, která své jméno používá jako jakýsi psychologický trik, kterým „odkazuje k diváckému zděšení z toho, že zatímco u nás už nastal konec dějin…jinde jsou lidé „v tísni“, neboť se na nich stále vyžívá dávná a temná, pomýlená historie. Tíseň se nás přímo netýká, je něčím vnějším, jasně od nás dané subjekty odlišuje“. Podobné úvahy vystačí autorům na několik odstavců.
Vesměs všechny texty líčí Člověka v tísni jako vlka v rouše beránčím, který se snaží přes navenek ušlechtilé „prodávání odpustků“ a činění dobra upevnit ve společnosti (neo)liberální ideologii. Nic takového neděláme. Jistě ale nechceme přemýšlet „v logice sociálního konfliktu“, po kterém autoři na několika místech volají, a použít chudé rodiny, s nimiž spolupracujeme, jako nový proletariát v boji proti Systému, ale spíše dlouhodobou prací zlepšovat podmínky jejich života.
Pokud přejdeme „přátelské šťouchance“ typu „nevládní McDonald“ a „pionýři postkomunismu“, ničím nepodložené naznačování korupce, nařčení z podněcování sebenenávisti u romských rodin a paranoidní představu „ekonomické, sociální či kulturní nadvlády /Člověka v tísni/ - od dotací přes vazby na média, Českou televizi, politiky, úředníky až po znalost zákulisních a neveřejných informaci či vzdělávací programy do škol“, dostaneme se k několika závažnějším nařčením, proti kterým se musíme důrazněji ohradit. Tedy heslovitě:
Nejsme pravicová nevládní organizace založená na jakékoliv ideologii, ale organizace založená na principech humanity a solidarity, snažící se prosazovat vizi světa, ve kterém lidé svobodně rozhodují o svých životech, a ve kterém nikdo není omezován nesvobodou, chudobou, nevzdělaností nebo diskriminací.
Nejsme strnulý ideologický moloch postrádající schopnost sebereflexe. Naše přístupy a postoje se v průběhu času mění, mezi jednotlivými sekcemi a misemi vznikají nejrůznější názorové spory, a často uplatňujeme odlišné přístupy.
V rozvojových zemích spolupracujeme s celou škálou místních organizací a institucí, kde partnerem je pro nás právě komunita. Ve struktuře vedení není žádný orgán, který by jednotlivým sekcím diktoval, co mají či nemají dělat.
Nejsme loutkou amerických zájmů a sami si stanovujeme priority. Prostředky na naši práci získáváme od stovek dárců a institucí, a nikdo nám proto nemůže diktovat, co máme dělat.
Naše rozvojové, humanitární i lidskoprávní projekty vznikají na základě impulsu místních lidí a institucí, kteří chtějí něco dělat, nikoli na základě priorit zahraniční politiky.
Nadace National Endowment for Democracy, kterou se kritika zabývá detailněji, je transparentní a respektovaná americká organizace, z jejichž zdrojů čerpají kromě ČvT uznávané organizace Reporters without Borders, Amnesty International, Human Rights Watch či různá hnutí za práva zaměstnanců.
Jsme především praktická, na konkrétní pomoc zaměřená organizace. Přesto se snažíme aktivně upozorňovat a měnit systémové praxe. V poslední době např. dluhovou, exekutorskou a advokátní činnost v oblasti bagatelních pohledávek, mezinárodní advocacy v oblasti lidských práv či zavádění inkluzivního vzdělání v ČR.
Nikdy jsme nepodepsali žádný slib mlčení o zločinech etiopské diktatury. Pravdou je, že jsme se v Etiopii rozhodli podporovat vzdělávání a rozvoj venkova nebo pomáhat místním organizacím, bojovat za práva žen a dětí, neboť věříme, že to jsou činnosti, kterými dokážeme přispět ke zlepšení životů místních lidí. Pokud se věnujeme pomoci v zemi s nedemokratickým režimem, nemůžeme zároveň působit jako organizace, která otevřeně tento režim kritizuje. Vždy ale budeme hájit práva lidí, se kterými a pro které v Etiopii pracujeme. Strategie etiopské mise vzniká v Etiopii, kde náš tým tvoří tři Češi a na šedesát Etiopanů.
Tam, kde působí naše lidskoprávní sekce (např. Bělorusko či Kuba), pokládáme nesvobodu a autoritářský režim za hlavní příčinu problémů. Konkrétní přístupy volíme na základě situace v jednotlivých zemích a zvážení naší přidané hodnoty, přičemž rozhodně netvrdíme, že volba našeho přístupu je ta jediná správná. Ačkoli správně zacílené rozvojové aktivity na úrovni jednotlivých škol, vesnic a komunit mohou podporovat svobodné myšlení lidí a přispívat ke změně, nemůžeme je často v těchto zemích realizovat z důvodu bezpečnosti našich zaměstnanců.
Nejsme „ušlechtilí zachránci“ a „šiřitelé univerzálního dobra“, ale se zásadami “Rychlých šípů” nemáme problém :-).
Tolik v kostce. Vyjadřovat se ke všem, v řadě případů jistě podnětným kontroverzím, by vyžadovalo pro každou kritizovanou oblast samostatný prostor. Chápeme, že pro autory, kteří řešení dnešní neutěšené situace vidí v sociálním konfliktu a destrukci stávajících struktur, představuje náš pragmatický přístup, kdy v první řadě reflektujeme realitu, a až poté usilujeme o změnu, problém.
Věcnou kritiku vítáme a každá organizace, včetně Člověka v tísni, reflexi zvenčí potřebuje. Jisté je, že ten, kdo je vystaven reálným dilematům a rozhodování, dělá rozhodnutí v reálném čase na reálných místech s reálnými lidmi, také někdy chybuje. Ženy a muži teorie mají, v pozici ex post komentátora událostí, pozici jednodušší. Nerozhodují se, popisují. Je proto škoda, že v případě tematického čísla A2 jde z našeho pohledu o promarněnou šanci, kdy je těžké vzít si z textů nějakou inspiraci, protože některé výhrady jsou nedůsledně, neodborně, neinformovaně nebo lživě argumentovány a ty relevantní postřehy k dilematům, kterým každodenně čelíme, tak nutně ztrácejí na důvěryhodnosti.
Šípy z tísně