KATIA: ono to teď dostoupilo až tak daleko, že na mě teda neřve, nezkouší brečet nic, jen mě prostě nechce vidět, mluvit se mnou nic. Přijde domu řeknu čau, ona nic, jen přijde a zavře mi dveře do pokoje.
Jako vadí mi to, že se mi snaží organizovat život, ale ještě víc mi vadí, že mi ve 20ti říká s kym smím a s kym nesmim chodit. Řekla sem jí, že mi to vadí, a prostě reje do mého soukromí dost nepříjemně. Co jsem dneska přišla domu tak jen prohlásila "nechci ti rušit soukromí" a zavřela mi dveře do pokoje. Nechce se mnou mluvit, nechce mě vidět, prostě nic.
Mám sto chutí jí říct, že jestli s takovym dětinskym a vyděračskym chováním nepřestane tak se prostě odstěhuju hned. Jsem z toho fakt nešťastná, protože pořád říkala že mi v tom nemůže a ani nebude bránit a když na to došlo, tak se chová takhle. Brácha ten to vzal naprosto v pohodě, dokonce měl radost (ne zlomyslnou nebo tak, ale prostě že za mnou třeba bude jezdit, já za nim pochopitelně taky..) babi, ta byla v pohodě, u ní bych byla po odstěhování stejně často jako do teď, takže tak jednou nebo dvakrát do měsíce... Teta to vzala taky v pohodě...
Jen máma začla s tímhle chováním... Sama nesnášela, když ji citově vydíral její bejvalej manžel, psychopatickej patologickej manipulant, a teď to dělá ona mě a vůbec jí to nepřijde, naopak pořád hustí do bratra jak já jí ubližuju svym chováním, jak jí ubližuju tim, že se chci v podstatě postavit na vlastní nohy, a že nemám cit, nezajímá mě co se stane s ostatníma. Dost mě drží v šachu, a já nevim co s tim dělat, nechci jí ublížit... Jenže ona je prostě takovej fabulant, že si vymyslí svojí verzi čehokoli, vsugeruje si, že prostě ona má pravdu a ona je ta, které se děje bezpráví...
Proč mě tedy celý dětství posílala na tábory, kde sem se učila o sebe se postarat, osamostatnit se, proč do mě celej život hustí, že musim umět být samostatná, když pak chci být samostatná tak mi to odpírá a ještě u toho tvrdí, jak mi v tom přeci nemůže bránit a ani mi v tom bránit nebude...????
Mluvila sem o tom včera a předevčírem s babi, co mi řekla babi o mojí mámě sem fakt nestačila zírat... Já vůl mámě celá ta léta žrala to její jak doma furt strašně moc uklízela, když bydlela s babi, jak musela udělat všechno a babi nic nedělala a tak... Jak studovala hned po matuře, jak šla na vejšku, kecy jak kdyby vynechala jeden rok tak by jí děda vyhodil z bytu...
A teď se dozvim, že máma po matuře dva roky nešla do školy, ale šla makat, pak se najednou rozhodla studovat, že s tátou byla asi měsíc pak se stal takovej omyl - já, chtěla mě potratit, ale když pak zjistila, že to jen tak nepůjde tak v podstatě byla nucena si mě nechat, jak si pak musela vzít tátu a s nim pak už chtěla mít bráchu...
řeči o tom, že doma pořád hrozně uklízela, že to nebyla pravda, natož kecy s tím, že by jí děda vyhodil... Dokonce se s babi pohádala jednou o tom, že ona ví přeci že ji děda neměl rád, chudák babi.... Děda zemřel v 1999... A máma na ní přijde s timhle, pak taky s tim, jak babi ji špatně vychovávala, že se o ní nezajímala a tak... A že jí pak donutila do svatby s tátou když teda otěhotněla...
Já sem z toho fakt nešťastná... vždyť to že se odstěhuju neznamená zpřetrhání veškerých rodinných vztahů.. Naopak, myslím, že to bude posílení, už jen proto, že když se uvidíme, tak si všichni sebe budem vážít mnohem víc... ALe kvůli tomu se stěhovat nechci...
Chci se odstěhovat, protože prostě se chci už naprosto osamostatnit, nebýt na ní závislá... A ona začne s tim,že přítel je kuchař zishi, nemá maturitu a co má ksakru být, je chytrej, není blbej, mám si s nim o čem povídat. Lepší než mít člověka s vejškou ale člověka, se kterym si nemám co říct.... Nechápu ksakru proč to nedokáže pochopit. Nechci děti teď ve dvaceti jako si ona omylem zadělala na mě. Chci si žít po svym... Stejně tak jako to ona chtěla s tátou.
Doma mám teď takový supr peklo, máma štve bráchu proti mě, pořád mu hustí do hlavy nesmysly o tom, jak se chci odstěhovat že je už nechci vidět, že mi na nich nezáleží... Máma se chová proměnlivě... Ať se snažim cokoli udělat nereaguje, nemluví se mnou, chodí nasraná po bytě, zavírá mě v pokoji...
Nevěřila sem, že se máma takhle dokáže chovat, fakt sem tomu nevěřila, nikdy se tak nechovala... Mě je z toho fakt až do breku.. Já to její citový vydírání vydržim nějakou dobu, ale prostě nejde to vydržet vždycky, a jestli si myslí, že já ubližuju jí tim, že se chci osamostatnit, tak si neuvědomuje, že tim jejím citovym vydíráním ubližuje ještě víc... Výhružky takové, že se měla oběsit, že by mě to bylo jedno, že prej naopak bych byla ráda, a další podobného rázu...
Ksakru to sem fakt tak hrozná, že se takhle začla chovat? já vim, že bych měla hledat nejdřív chybu u sebe a ne hledat ji na jiných.. Ale co dělám špatně..? to že chci být samostatná? že sem připravená vyzkoušet si už žít "sama" bez její pomoci...? nebo se blbě chovám? čím jí tak ubližuju? nevim o ničem špatnym co sem jí mohla říct....