Drazí rodiče, právě píši diplomku na téma domácí vzdělávání a sháním kontrolní skupinu ze řad žáků ZŠ. Jedná se o výzkum sociálních kompetencí, táži se tedy, bylo-li by možné dostat se přes někoho z vás mezi děti prvního stupně a individuálně je otestovat. Celá záležitost je trochu náročnější tím, že musím dělat komparativní analýzu dle výzkumného vzorku. Níže rozvádím o co jde, pokud by někdo pomohl budu neskonale vděčna.

Jde o testování sociálních kompetencí subtestem z IDS a SOS škálou. Dělám komparativní analýzu, takže do kontrolní skupiny, kterou tvoří děti ze ZŠ hledám celkem konkrétní děti, jsou specifikovaný dále.
Před samotným testováním je důležitý písemný informovaný souhlas rodičů, který případně přepošlu, dále bych se rodičů dotazovala na základní anamnestická data (zaměstnání a věk rodičů, jestli jsou svoji nebo rozvedení, jestli někdy byli v péči psychologa, tj. jestli mají nějakou specifickou poruchu učení, nebo jiné omezení).
Požadavky na výběr respondentů se dotýkají: věku respondentů, počtu jejich sourozenců a věku sourozenců. Věk sourozenců, ale nemusí sedět přesně, stačí aspoň zhruba, tak nějak podle citu. Je jasné, že dvouleté dítě jinak vyjadřuje své emoce, než desetileté. Pohlaví sourozenců nehraje roli. Specifika jsou následující:

- respondentka č. 1 (dívka): 9 let; 2. - 3. třída; 3 sourozenci ve věku 20, 12 a 1 rok.
- respondentka č. 2 (dívka): 9 let ; 3.- 4. třída; žádný sourozenec
- respondent č. 3 (chlapec): 8 let; 2. - 3. třída, 2 sourozenci ve věku 11 let a 7 let
- respondentka č. 4 (dívka): 8 let; 2. - 3. třída, 2 sourozenci 11 let a 4 roky

ANNAWA:
Ahojky, můžu ve svých mlaďounkých necelých 20ti letech říct, že by to pro ni asi nebylo lepší. Odstěhoval jsem se tedy mnohem dřív, když mi bylo 17. U přítele mi to vydrželo přesně pul roku, během té doby jsem přišla o stýpko, přeprogramovala se na práci, podepsala odchod z gymplu, a šla k ségře...po prázdninách jsem školu neřešila, nakonec jsem uprostřed října skončila na sociální svaté zdislavy, bylo to jediný místo kde se neplatilo a dovolili mi přeskočit aspoň prvák (na gymplu mi chyběly už jn 2roky..letos bych maturovala) místo toho jsem po 2měs. na škole, jsem otěhotněla což jsem zjistila pozdě a tak mám teď doma dceru Elišku, aspoň že s jejím tatínkem spolu jsme a máme se rádi.

Důvod proč to takhle dopadlo?

Já se přeci mohla vrátit k mámě, ale nechtělo se mi, člověk nemá nikoho za zadkem, nikoho kdo by prudil, i když už takhle pozdě nepruděj, už to, že nad tebou to ochraný oko neni, žádnej varovnej prstík "tytyty", je to tak uvolňující pocit, že se ti nechce z5 a rychle se vzdělání pro soukromí vzdáš a mažeš do práce...Kromě toho nezpomínejme na Ego, které nedovolí přiznat vlastním rodičům, že jsme něco nedokázali nebo nedej bože přiznat že potřebujem jejich pomoc, dokud je člověk u nich neví, že je potřebuje, je to pohodlný a nechce se ti to moc měnit, ale když odejdeš, už se ti nechce zpět...a bohužel, dnešní svět je tak, že se vždycky něco posere...

MARINNE: Na druhé straně podle mého názoru ani dospělé děti nemohou , pokud bydlí s rodiči, sklouznout do extrému "já si budu dělat co chci a vy si trhněte nohou". Pokud spolu lidi bydlí, tak si musí nějaká pravidla respektovat, jinak to bude furt vytvářet nějaké třecí plochy. A pokud se ta pravidla nevytvořila tak nějak "samo sebou", tak by se na nich měli dokázat nějak dohodnout (v případě CORNELA: mi třeba není jasné, co se rozumí "děláním vln", co tedy jejím rodičům vadí a co si vlastně naopak ona přestavuje pod tím, že rodiče "budou v klidu").

Jen jako příklad... Já třeba v případě, že bydlím s nějakým, ke komu mám nějaký vztah (tj. není to cizí spolubydlící, ale rodič, dítě, manžel, přítel...), tak považuji za přirozené, že pokud někam jdu, řeknu zhruba kam a kdy si počítám s návratem. Pokud se vracím jinak (dřív/později), volám. To samé očekávám i od spolubydlících (t.č. manžel a pubertální syn) a držela jsem tuhle zásadu i teď, kdy jsem byla pár dnů se svými rodiči na chalupě (je mi 50+ a už dávno jsem na rodičích nezávislá jak finančně, tak pokud jde o bydlení ;-).

CORNELA: já jsem ten typ rodiče, co si pořídil haranta(y) a opravdu je rád, když se dostali na vš. (a modlí se, aby dostudovali). i když mé sny tím plní jen do té míry, že chci, aby měli dobrou a zajímavou práci a dokázali se jí dobře uživit.

a už několik let se k sobě, aspoň myslím, doma chováme jako 4 dospělí. tedy domluvíme se, kdo co a kdy má udělat a do volného času si nemluvíme. potřebuju se na kluky spolehnout, mám náročnou práci a muž často cestuje, máme psa. a funguje to. a jsem ráda, že věta "dokud tě živíme, budeš nás poslouchat" nikdy nemusela zaznít... bezpochyby i díky jejich přirozenému citu pro věc. a evidentně jsou doma spokojeni a trochu se bojím, že bude jednou problém se jich "zbavit". protože osamostatnění je nutné pro jejich dobro. stejně jako studium.

MARLI_TARN: tak to je problem vacsiny rodicov, pozaduju od deti spravanie a zodpovednost ako od dospelych ludi, ale sami sa k nim chovaju stylom "teba nemusim pocuvat, pretoze furt si len maly smrad, co zije u nas"... tam pomoze len sa odstahovat

INUSHKA: ale kdyz clovek studuje a musi bydlet u rodicu tak je to tezsi, i kdyz uz je dospeli. vzdycky ti muyou rict doku d bydlis s nama a zivime te, tak bude dodrzovat nase pravidla..no a studovat relativne narocnou skolu a vydelavat si na zivobyti taky neni zadna sranda..