Eliška mi dodala odvahu. Myslíte, že bych to teď vydržel, kdybych ji neměl? Užíral bych se, potil se někde v hotelu a zoufale se snažil přijít na to, co jsem udělal špatně. Já vydržím jakýkoliv architektonický tlak, ale ten kolem Národní knihovny v Praze je politický. Ten neumím.
Díky Elišce mám zase pro co žít. Ona a dvanáctiletý syn Josef z prvního manželství jsou pro mě důvody, proč má smysl existovat. Ten pocit, že vás někdo má rád, je neporazitelný.
Mně se v životě dělo všechno o deset let později. První manželství, dítě, druhé manželství. Těch deset let jsem ztratil odchodem z Československa. Přijel jsem do Británie jako nuzák se sto dolary v kapse a ve třiceti začínal od nuly.
Kdybych potkal Elišku kdykoliv dřív, nemohl bych jí dát tolik jako teď. Byla by strašná škoda ten vztah odmítnout jen proto, že spolu druhou polovinu jejího života už nemusíme být. Kdybych jí aspoň přispěl k určitému období života a ona by na to pak vzpomínala, budu šťastný.
Bál jsem se, že si bude myslet, že jsem jen další z těch pánů, který svádí mladou dámu. Mladá žena se starým mužem je taková sympatická česká národní choroba. Podívejte se na pana Menzela, Suchého nebo Paroubka.
Nejvíc jsem pyšný, když spolu jdeme na večeři a všichni z ní v anglických restauracích omdlévají. Připlave tam na těch dvanácticentimetrových podpatcích a ostatní si můžou ukroutit krky. Je to nádherný obraz. Jen doufám, že do něj taky zapadám.
Ona je klasická femme fatale. Vidíte, jak jsem dopadl já, když jsem ji potkal.
Eliška mi poslala jednu naši společnou fotku z natáčení dokumentu. Je to nádherná fotka. Naprosto mě to vzalo. V tu chvíli jsem se navždycky a totálně zamiloval. Ona to vůbec netušila. Chodil jsem po městě, trpěl a bolelo mě to. Byl jsem přesvědčený, že nemám naději. Užíral jsem se, občas jí zavolal, ona to nezvedala, tak jsem jí psal dopisy.
Prasklo to až na jedné večeři v Paříži. Naprosto dokonale si pamatuju moment, kdy se to mezi námi prolomilo. Byli jsme v úžasné restauraci Brasserie Lipp, ona měla na sobě krásné šaty a boty. Poklesla mi tvář, když jsem ji viděl.
Kdysi jsem napsal ve svých pamětech, že bych chtěl ještě zažít jednu věc: večeři v Paříži. Ten večer s Eliškou byla ta večeře v Paříži. Bylo to jako z románu.
Přesně si pamatuju, když mi poprvé řekla: Miluju tě. Bylo to na stanici Paddington, ona odjížděla vlakem na letiště. Podlomila se mi kolena a nemohl jsem dýchat. Nejdřív jsem skoro vpadl do toho vlaku a málem s ní odjel. Ale pak jsem si šel dát frťana. Přidá vám to úžasnou sílu. Mně se dokonce hned ztratilo několik vrásek.
Poslal jsem jí z Londýna květiny. Je to jediná žena na světě, pro kterou jsem něco takového udělal. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval. Už jsem vůbec nečekal, že se mi něco takového může stát, že něco takového můžu prožít. Hrozně se bojím, abych ji nezklamal.
Někdy mi připadá, že ten náš vztah je úplně jiný než cokoliv kolem mě. To je v pořádku, život má být na několika úrovních. Jenže Eliška se bála, že neumí uvařit guláš. Tak jsem jí řekl, že si ji vezmu i bez guláše. Naše svatba byla nádherná událost. Nemohl jsem tomu do poslední chvíle uvěřit.
Já se tady nedostal na architekturu. Měl jsem špatný diktát z češtiny. Trochu absurdní je, že jsem teď obdržel čestný doktorát na univerzitě, ze které mého otce tehdy bolševici vyhodili.
Kdyby ještě žili mí rodiče, táta by se do Elišky zamiloval. To vím určitě. Trochu by se styděl a vykal by jí. A matka by si ji zamilovala hned. Stejně vím, že se shora dívají a mají z nás radost. Můj otec matce vykal celý život. Bylo to z jakéhosi obdivu vůči ní. Ona mu ale klidně tykala. Bylo to nesmírně silné manželství. Prožili spolu dvě války. Táta ale brzo umřel – v roce 1962.
Kdyby žil dneska, uměli by ho zachránit. Máma zemřela v roce 1984. Prvních šestnáct let po emigraci jsem za ní nemohl jezdit, bylo to hrozné.
Co bych chtěl? Chtěl bych jí zůstat mužem. Ne ve smyslu manžela, ale muže. Je to pro mě úplně zásadní. Mnoho partnerů je svým ženám jen manželi, ne muži.
Lidi prostě musí zůstat milenci, jinak je konec. V čem je rozdíl? Manželé neposílají boty od Manolo Blahnika jako dárek. To dělají jen milenci. Když v životě nic neprožijete, nemáte sílu. Musíte aspoň jednou zažít mít hlad. Prožít nějaký šok. Jednou se opravdu zamilovat.