Kdož má, tomu bude dáno
31.12.2007 20:00 – Civilizace – The Economist
Krásní lidé bývají chytřejší a úspěšnější než oškliví
A jsme ze všech nejkrásnější! Co to však vypovídá o naší inteligenci? - Autor: Profimedia.cz
A jsme ze všech nejkrásnější! Co to však vypovídá o naší inteligenci? - Autor: Profimedia.cz Více
Představte si, že máte dva uchazeče o pracovní místo. Oba kandidáti jsou stejného pohlaví – toho, které vás osobně přitahuje. Oba mají vynikající životopis a oba se u pohovoru projeví jako velmi schopní. Nemůžete si ovšem nevšimnout, že jeden je ošklivý až hrůza a druhý pohledný. Necháte se ovlivnit jejich vzhledem?
Možná ne. Ale obyčejní, méně ctnostní smrtelníci třeba ano. Kdyby na zevnějšku nezáleželo, proč by se lidé na podobné pohovory pěkně oblékali? A přece to dělají, dokonce i tehdy, když se na pracovišti, o něž mají zájem, nosí neformální oblečení.
Je to ale špatně, když se necháme ovlivnit vzhledem? Ve společnosti, která odmítá předsudky, se protežování krásných lidí zdá velmi povrchní. Vždy tomu tak ale nebylo. V minulosti lidé často kladli rovnítko mezi krásu a ctnost i mezi ošklivost a neřest.
V angličtině se dodnes používá přirovnání „ošklivý jako hřích“. Dalo by se sice proti němu postavit neméně známé přísloví „krása je v oku pozorovatele“, toto staré rčení se však ve svém podtextu mýlí: krása není relativní pojem. Většina z nás se shodne, co je krásné – a moderní biologie naznačuje, že tomu tak není náhodou; krása skutečně může sloužit jako hrubé měřítko, které nám umožňuje uspokojivě posuzovat příslušníky obou pohlaví. Nelze ji pokládat za měřítko dokonalé a bezpochyby nenahradí důkladné zkoumání. Je to však instinktivní mechanismus, bezpochyby hrající do karet těm, kteří dostali do vínku více fyzické krásy.
Symetričtí jako hmyz
Průkopníkem vědeckého zkoumání krásy je Randy Thornhill z University of New Mexico. V 90. letech se odhodlal k tomu, že své závěry učiněné při pozorování hmyzu vztáhl na člověka.
Americký vědec studoval polétavý hmyz zvaný srpice. Zjistil, že jedinci s nejsymetričtějšími křídly si při páření vedou nejlépe, a usoudil, že obliba symetrie by mohla být v živočišné říši univerzální. Další výzkum mu dal za pravdu.
Roli symetrie se Thornhillovi podařilo prokázat i u člověka. Začal snímky obličejů, které upravil tak, aby byly buď více, nebo méně symetrické. Vzápětí požádal dobrovolníky opačného pohlaví, aby obrázky ohodnotili podle přitažlivosti. Poté ukázal, že záleží na všech prvcích tělesné symetrie, včetně délky dvou odpovídajících si prstů, a že souměrnost má vliv i na hodnocení příslušníků stejného pohlaví.
Pro vyvíjející se embryo není jednoduché udržet si dokonalou symetrii. Právě v tom může spočívat skrytá příčina našich preferencí. Embryo, které si souměrnost udrží, má zjevně kvalitní geny (a také jistou dávku štěstí). Proto není náhoda, že slova „zdraví a krása“ mnohdy slýcháme jako ustálené spojení.
I další aspekty krásy svědčí o zdravotním stavu. Na nemoc, špatnou stravu a další neduhy citlivě reagují především kůže a vlasy. Nebo přesněji – lidské smysly jsou jemně vyladěny k tomu, aby pomocí těchto indikátorů odhalily jak dokonalost, tak vady.
Chytré blondýnky
Novější práce pak prokázaly další pozoruhodnou skutečnost. Navzdory anekdotám o hloupých blondýnkách se zdá, že krásní lidé bývají také chytřejší.
Autory jedné z nejpodrobnějších studií o souvislostech mezi krásou a inteligencí jsou Mark Prokosch, Ronald Yeo a Geoffrey Miller, všichni rovněž z University of New Mexico. Tito tři vědci korelovali tělesnou symetrii lidí s jejich výsledky v inteligenčních testech.
Testů inteligence je nepočítaně a pojí se s celou řadou kontroverzí. Krása je signál, který nelze zfalšovat. Vypovídá o zdraví i kvalitě genů.Většina lidí z oboru však souhlasí s tím, že existuje určitá vlastnost, zpravidla označovaná jako „obecná inteligence“ nebo faktor „g“, kterou testy dokážou objektivně změřit, stejně jako změří jazykové schopnosti, prostorovou orientaci a další specifické schopnosti. Doktor Miller a jeho kolegové zjistili, že čím cíleněji měl test měřit faktor „g“, tím silnější byla korelace jeho výsledků a tělesné symetrie – zvláště v dolní části spektra krása–ošklivost.
Nositelem informací o inteligenci je podle všeho také obličej. Leslie Zebrowitzová z Brandeis University v Massachusetts a Gillian Rhodesová z University of Western Australia dohledaly devět studií, které tuto souvislost zkoumaly (sedm z nich vzniklo před druhou světovou válkou, což dokládá, jak dlouho se už o toto téma člověk zajímá) a provedly na nich takzvanou metaanalýzu.
Autoři všech analyzovaných studií využili víceméně stejnou metodiku: pořídili fotografie lidí, podrobili je IQ testům a potom jejich snímky ukazovali jiným lidem s tím, že mají seřadit osoby na fotografiích podle inteligence. Ukázalo se, že lidský úsudek je v tomto směru většinou správný – rozhodně ne vždy, ale dost často na to, aby to vědci považovali za významné. Obě badatelky potom uskutečnily podobný vlastní experiment, kde navíc pokusné osoby rozdělily podle věku.
Výsledky ukázaly poněkud překvapivou skutečnost: obličeje dětí a dospělých ve středním věku inteligenci prozrazovaly, zatímco obličeje teenagerů a seniorů nikoliv. To je nečekané zjištění, protože „čtení z tváře“ hraje důležitou roli při výběru partnera, a právě během dospívání svůj protějšek zřejmě hledáme nejintenzivněji. Zároveň je však dospívání také obdobím, kdy se evoluce maximálně snaží zakrýt všechny vady a kdy k tomu může použít hormonálně řízené změny, k nimž v pubertě dochází.
Úspěšné firmy s pohlednými šéfy
Souvisí-li krása s inteligencí, projevuje se to nějak v praktickém životě? Jedním z předních badatelů, kteří zkoumají souvislosti mezi krásou a úspěchem, je ekonom Daniel Hamermesh z University of Texas. Dr. Hamermesh shromáždil důkazy o tom, že krása skutečně s úspěchem souvisí – tedy přinejmenším s úspěchem finančním. Ukázal také, že pokud jsou ve všem ostatním kandidáti rovnocenní, lze považovat za zcela legitimní podnikatelskou strategii, přijmeme-li toho hezčího.
Začátkem 90. let uskutečnil dr. Hamermesh v USA a Kanadě sérii výzkumů, z nichž vyplynulo, že zohledníme-li všechny ostatní faktory, mají oškliví lidé podprůměrný výdělek, zatímco ti krásní dosahují výdělků nadprůměrných. „Sankce“ za ošklivost je u mužů minus 9 %, zatímco „bonus“ za krásu dosahuje plus 5 %. U žen měl vzhled na výdělek kupodivu menší vliv než u mužů: sankce za ošklivost byla minus 6 %, bonus za krásu plus 4 %.
Uvedené rozdíly platí i v rámci oborů. Dr. Hamermesh se zajímal o profesní dráhu studentů jedné americké právnické fakulty. Zjistil, že ti, kteří byli na základě promočních fotografií hodnoceni jako atraktivní, později vydělávali více než jejich méně okouzlující kolegové. Kromě toho právníci v soukromých firmách zpravidla vypadali lépe než právníci ve státních službách.
Ještě méně spravedlivé je Hamermeshovo zjištění, že krásní lidé mohou zaměstnavateli přinést více peněz než ti esteticky méně obdaření. Z jeho studie nizozemských reklamních agentur vyplynulo, že firmy vedené nejpohlednějšími šéfy měly nejvyšší výnosy. Konečně, abychom přilili ještě trochu oleje do ohně, americký ekonom odhalil podobné souvislosti i ve své vlastní profesi, o které by si člověk řekl, že je ke kráse slepá; atraktivní uchazeči byli ve volbách do funkcí v Americké ekonomické asociaci úspěšnější.
Platí to i pro jiné druhy volebního klání. Prokázal to Niclas Berggren a jeho kolegové z výzkumného ústavu Ratio ve Stockholmu. Tým docenta Berggrena se zajímal o téměř 2000 kandidátů ve finských volbách. Ukázalo se, že atraktivnější kandidáti zpravidla dosahovali větších úspěchů. Na rozdíl od výsledků profesora Hamermeshe z ekonomické sféry se to více projevovalo u žen než u mužů.
Troubení jelena v říji
Uvedené poznatky svědčí o existenci procesu, na nějž odkazuje také biblický citát z titulku tohoto článku; mezi biologií a sociálním prostředím existuje smyčka zpětné vazby, která dává tomu, kdo byl obdařen, a bere tomu, kdo obdařen nebyl.
Důvod spočívá v tom, že krása skutečně vypovídá o zdravotním stavu, kvalitě genů a inteligenci. Pro biology představuje takzvaný nezfalšovatelný signál, podobně jako hluboké troubení mohutného jelena v říji, jež nemohou menší dospívající jedinci nikdy napodobit, protože pro to nemají fyzické předpoklady. Z biologického hlediska je tedy logické, když lidé dávají přednost krásným přátelům a milencům, protože z těch prvních se stávají dobří spojenci a z těch druhých kvalitní partneři.
Krásným lidem to přináší možnosti, jež jsou ošklivým upřeny. Mohou se mnohému naučit a navázat kontakty, které dále zvyšují jejich cenu. Jsou-li pak hodnoceni podle zkušeností s existencí tohoto mechanismu i podle své biologické zdatnosti, činí je to ještě atraktivnějšími. I drobný počáteční rozdíl se proto může značně znásobit. O spravedlnosti tu lze hovořit jen stěží.
Sotva nás tedy překvapí, že kosmetický průmysl dosahuje celosvětových tržeb ve výši 280 miliard dolarů. Dá se ale opravdu zfalšovat nezfalšovatelný signál?
Z výzkumu dr. Hamermeshe vyplývá, že dá, ale bohužel to není z hlediska nákladů efektivní – tedy alespoň pokud je cílem kariérní vzestup. Americký vědec sbíral údaje také v Šanghaji, kde rozdíl mezi „sankcí“ za ošklivost a „bonusem“ za krásu dosahuje největších hodnot (pro ženy je to minus 31 %, resp. plus 10 %). Zajímalo ho, jaký vliv na příjmy mají výdaje žen za kosmetiku a oděvy.
Ukázalo se, že vliv mají, ale ne takový, aby se to z čistě finančního hlediska vyplatilo. Profesor odhaduje, že bonus za krásu vytvořený za pomoci kosmetiky má hodnotu jen 15 % vynaložených peněz.
Krása se jistě vyplatí i jinde než na pracovišti. To už by ovšem bylo téma pro úplně jiný článek.
© The Economist Newspaper Limited, London 2007