Bůh trýzně?
Otázky, na něž křesťané stěží nacházejí odpovědi
Peter Singer
(1946) je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a profesorem laureátem na Melbournské univerzitě. Napsal mimo jiné knihy How Are We to Live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical Life (Stati o etickém životě).
Žijeme ve světě stvořeném Bohem všemohoucím, vševědoucím a veskrze dobrým? Křesťané se domnívají, že ano. Přesto se každý den střetáváme s pádným důvodem k pochybnosti: ve světě existuje obrovské množství bolesti a utrpení. Je-li Bůh vševědoucí, ví o tom; je-li všemohoucí, mohl vytvořit svět, kde by tolik trýzně nebylo; a kdyby byl veskrze dobrý, byl by tak učinil.
Křesťané obvykle odvětí, že Bůh nás obdařil svobodnou vůlí, a tudíž není zodpovědný za zlo, které pácháme. Tato odpověď však nedokáže vysvětlit utrpení těch, kdo utonou při záplavách, zaživa uhoří při lesních požárech způsobených bleskem anebo zahynou hlady či žízní během období sucha.
Křesťané se toto utrpení občas snaží vysvětlit prohlášením, že všichni lidé jsou hříšníci, a tak si svůj úděl, třeba i děsivý, zaslouží. Ale u nemluvňat a malých dětí se zdá nemožné, aby si trpět a zemřít zasloužily.
Někteří křesťané tedy tvrdí, že jsme všichni zdědili prvotní hřích spáchaný Evou, která se vzepřela Božímu příkazu nejíst ze stromu poznání. To je natřikrát odpudivá představa, neboť z ní plyne, že poznání je špatné, že největším hříchem je neuposlechnutí Boží vůle a že na děti přecházejí hříchy jejich předků a mohou za ně být po právu ztrestány.
I kdybychom tohle všech akceptovali, problém zůstává nevyřešen. Vždyť při povodních, požárech a obdobích sucha trpí i zvířata, která hřích Adama a Evy zdědit nemohla.
Kdysi se prvotní hřích bral mnohem vážněji než dnes a pro hloubavé křesťany představovalo utrpení zvířat zapeklitý problém. Francouzský filozof 17. století René Descartes jej řešil drasticky: popřel, že zvířata mohou trpět, neboť jsou to jen důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí. Lidem, kteří mají v domácnosti psa nebo kočku, to zřejmě přesvědčivé připadat nebude.
Víra místo rozumu
Minulý měsíc jsem na Biola University, křesťanské koleji v jižní Kalifornii, debatoval o existenci Boha s konzervativním komentátorem Dineshem D’Souzou. I on se při hledání přesvědčivé odpovědi na výše nastíněný problém dostával do úzkých.
Nejprve řekl, že v ráji lidé mohou žít věčně, a tak je utrpení tohoto světa méně významné, než by bylo, kdyby náš vezdejší život byl jediným, který máme. To ale stále nevysvětluje, proč by to všemocný a veskrze dobrý Bůh dopustil. Ať už je toto utrpení z perspektivy věčnosti jakkoli bezvýznamné, svět by byl lepší bez něj nebo alespoň bez jeho valné části. (Někteří lidé říkají, že nějaké utrpení potřebujeme, abychom si dokázali uvědomit, co znamená být šťastný. Možná, ale určitě ho nepotřebujeme tolik, kolik ho máme.)
Dále D’Souza prohlásil, že Bůh nám dal život, a proto není namístě, abychom si stěžovali, že život není dokonalý. Uvedl příklad dítěte narozeného s chybějící končetinou. Jestliže samotný život je dar, uvedl, není nám činěna křivda, když dostaneme méně, než bychom mohli chtít. Odpověděl jsem poukazem na to, že odsuzujeme matky, které svým dětem působí újmu požíváním alkoholu nebo kokainu během těhotenství. A přece vzhledem k tomu, že svým dětem dávají život, se z D’Souzova úhlu pohledu zdá, že na tom, jak jednaly, není nic špatného.
Nakonec se D’Souza, tak jako mnozí jiní křesťané, uchýlil k tvrzení, že bychom neměli očekávat, že Boží důvody pro stvoření světa takového, jaký je, pochopíme. Je to jako by se mravenec snažil porozumět našim rozhodnutím; tak nicotná je naše inteligence v porovnání s nekonečnou moudrostí Boží. (V básničtější formě právě takovou odpověď předkládá Kniha Jób.) Avšak jakmile se jednou moci svého rozumu takto vzdáme, můžeme už věřit naprosto čemukoliv.
Tvrzení, že naše inteligence je ve srovnání s Boží myslí titěrná, předem předpokládá právě to, co je předmětem debaty – totiž že existuje Bůh, který je vševědoucí, všemocný a veskrze dobrý. S důkazy, které máme před očima, je přijatelnější věřit, že svět vůbec žádným Bohem stvořen nebyl. Pokud ale na víře v Boží stvoření trváme, jsme nuceni přiznat, že Bůh, který svět vytvořil, nemůže být všemocný a veskrze dobrý. Musí být buď zlý, anebo břídil.
© Project Syndicate, 2008