393. n.l., Řím, Alpské zimní ležení Arbogastovy armády…
…Ulice Říma poznamenané zubem času, zchátralé a opuštěné, Město měst, jež samo sobě se stává mausoleem. Via Appia v troskách, tam, kde kdysi bohaté karavany v bezpečí převážely drahé látky a koření, dnes osamělé vetešníky přepadají tlupy zanedbaných pobudů. Pole místo pšenice plodí koukol a bodláčí, v olivových hájích jako kostěné hnáty nebožtíků k nebi trčí ohořelé pahýly stromů. Soumrak velké říše, věk ohně, železa, krve a vlků. Temnoty…
„Flavie! Flavie!“
Zamrká…byl to snad sen??
„Flavie! Zase chrápeš na hlídce!“
Do uší mu pronikají další zvuky, zpěv mnoha hrdel, třesk pohárů a číší, ve vzduchu vůně ohně a pečeného masa, kořeněného vína.
„Jen jsem se na chvíli zamyslel“ otáčí se k Flavius k příchozímu. Germánský žoldák opatrně balancuje po ochozu palisády, tvář ozářenou táborovými ohni. Ohně, pomyslí si Flavius, a vzpomíná na jiný tábor, před mnoha lety, právě v tento den, jak přes řeku pozoroval ohně planoucí na mohylách barbarského pohřebiště, a potomci mrtvých tam tančí v kruhu a pořádají hostinu se svými dávno mrtvými předky. Kdeže to bylo? Někde za Isterem, ano, říkali tomu Koleda...
Vznešené oslavy Sola Invicta se do polního ležení moc nehodí. Většina Římanů ve zbrani, pamětliva nejlepších tradic, slaví Saturnálie. Provizorní svatostánek Saturna i se sochou, jen pro tento čas zbavenou pout. Jídla a pití, co jen hrdlo ráčí, malé dárky. Jen starý zvyk, kdy na krátký čas otroci se stávali pány a páni otroky, ten tu nemá smysl. Ve zbrani jsou si všichni rovni. SPQR.
Přijal džbán svařeného vína, zhluboka se napil a cítil, jak se mu teplo rozlévá do těla. Germán vedle něj tiše zírá do temnoty za palisádou, pohrávaje si se zelenými větvičkami, jimiž je ozdobená.
„Pozor na spánek, můj příteli,“ pronese tiše, „i když nepřítel se někde tam venku zpíjí stejně jako my, temnota čeká. Pozor na spánek, u nás se říká, že sny, které se během Modranicht zdají, předpovídají budoucnost. A moudrý muž v těchto dobách neprahne po takovém vědění.“