Z nudy jsem sepsal kratší povídku. Věřte nebo ne, ale vychází to z naprosto reálné údálosti, která se stala pár let zpátky:).
Jasně, teď jen trefit dveře vlaku a je to v suchu, řekl jsem si, motaje se večerním hlavákem. Jo, teď už je to v cajku. Vzduch se sice dejchat nedá, to ani omylem, ale jedu. Jedu!
To byl zase den. Člověk by řekl, že se jednomu ve škole nic nestane, ale ouha, to by po cestě ze školy nesmělo stát asi dvacet hospod a v nich nesčetně známých. Pak se někdy kolem deváté potácet na vlak taky není žádná slast, ale pořád jsem to nevzdal. A vyšlo to. Jsem ve vlaku.
„Pane, nespěte mi tady,“ budil mě nevybíravě štiplístek. Vytáhl jsem z kapsy jízdenku a šermoval mu jí před obličejem. „Dobře, ale už nechrápejte, ano.“ „Jo, jasně, není problém,“ a usnul jsem okamžitě znovu.
Tma. Prázdné kupé. Prázdná chodbička. Venku tma. Jedem děsně rychle. A sakra, tak dneska se domů jen tak nedostanu, došlo mi. Snad teď bude Nymburk. Ne, nebude, na to už jedem moc dlouho. Sakra, Hradec. Ten jsem teda nečekal…
No jo, ale co teď budu dělat v Hradci. No, coby? Prostě si koupím lístek a pojedu zpátky. Hmm, ale zpátky nic nejede. Leda do Pardubic. No co, je to blíž, jdu pro lístek. Aha, nejdu, nemám peníze. Záchod to jistí.
Cesta z Hradce do Pardubic na záchodě panťáku je teda zážitek. Jeden si říká, proč jen jsou lidi takovej dobytek… Ale kde je ten štiplístek? Nikde. Všichni spí. Jen já jedu vlakem snad do Pardubic, všude kolem noc a já se řítím tmou, trče na vlakovém hajzlu, ačkoli štiplístek patrně spí ve svém kutlochu. Už nikdy nebudu pít! Ale ne, tomu by nikdo nevěřil, já teprv ne.
Pardubice. Tak tohle je pro dnešek definitivní konečná. Tady už nejezdí absolutně nic. Nádraží je prázdné, pokladny zamčené, v rohu Ukrajinka zametá nějaký bordel a svět spí. Teda skoro…
Z temného průchodu se odlepí čtyři stíny a šinou si to kolébavou chůzí ke mně. Tak, a teď je to definitivně v prdeli. Ale ne, stíny se pouštějí do přátelské konverzace, se sympatiemi hledíce na můj otrhaný kožený kabát. Došlo mi, že se sekli a mají za to, že jsem jeden z nich. Dlužno dodat, že to není zase takový problém: vypadám děsně.
„Cože?! Prachy?! Ty nemáš prachy? No ty se mi fakt zdáš,“ dusil se smíchy špinavý zjev v děravé džísce. „Ty vole, s tebou bude ještě práce…,“ dodal a kamsi mě táhnul. Pak se chvilku vrtal v telefonním automatu a najednou jsme měli peněz jako želez. A to doslova, bylo to tak kilo kovu. „Dáš si píváka?“ otázal se zjev, kterého jsem pracovně nazval Oslíčku, otřes se. Nebránil jsem se, takže jsme skončili v nonstop potravinách a nakoupili nejlevnější pivo.
Zasedli jsme a kecali. Pivo v chladném nočním vzduchu neteplalo a startky bez filtru taky celkem šly. Vypadalo to na příjemný večer.
„A tamtoho taky znáte?“ optal jsem se zjevů. „Jo, ale kašli na něj, ten je divnej. Radši se s nim nebav, je to cvok,“ čímž způsobil, že mě ten člověk s taškou v rohu nádraží začal zajímat.
„Hele, mizíme, náckové,“ sykl najednou Oslíčku, otřes se a všichni se rozprchli. Rychle mi došlo, že setrvat na místě by se mohlo dost nevplatit. Ale co ten v rohu? Šel jsem k němu: „Hele, neblbni tady. Musíme vypadnout, jinak je po nás.“ „Možná po tobě, ke mně ať klidně přídou,“ a upřel na mě šílené oči. Každé se dívalo jiným směrem. Nevěděl jsem, že je něco takového možné. Dívat se mu do očí jsem nezvládl, tak jsem sklopil zrak. A v tom jsem si toho všiml: v ruce měl nabitou pistoli a na rtech dost zlověstný úsměv. Tak tohle jsem zažít nechtěl. Zmizel jsem někde mezi starými vagóny na odstavných kolejích a dírou po suku koukal do haly.
Asi patnáct holých lebek systematicky pročesávalo každý kout starého otřískaného nádraží. Nevypadali jako banda kluků, co jdou z hospody. Tihle šli na lov. Každý měl v ruce něco hodně úderného a nebezpečného. Pak si konečně všimli chlapa v rohu. Ten se ani nehnul. A teď to přijde…
Na půlce cesty se komando smrti zastavilo a rozhlíželo se kolem sebe. Sakra, kde jsou policajti, když je jeden potřebuje?! No, nejsou.
Najednou se holohlavci otočili a nádraží kvapem opustili. Co to? Vytušili snad, že tady jde opravdu o hubu a radši to otočili? Přece nemohli vědět, že ten člověk je připravený jich vzít alespoň šest s sebou. Vždyť se ani nehnul. Pravdu jsem se neměl nikdy dozvědět.
A zatím z temných děr vylézají hadi a štíři. Teda ne zcela… Tady z vagonu vykoukla vlasatá hlava, támhle se někdo vyškrábal z nějaké škarpy a na druhém konci nádraží lezl podivný pár zpod odstavené lokomotivy.
„Ty vole, to bylo o fous,“ zhodnotil situaci Oslíčku, otřes se. „Proč tak najednou vypadli,“ ptal jsem se. „Nevim, občas se to tak stane. Ale to máš jedno, hlavně že ty hovada vypadli,“ a otevřel flašku. Bylo asi půl páté ráno a já jen těžko držel oči. „Hele, jestli chceš chrápat, tak běž na nástupiště. Tam nechoděj benga, jsou tam nejlepší lavičky a na konci je kohoutek s vodou. Ale vem si pivko, na,“ poskytl mi neocenitelné rady Oslíčku, otřes se. Sebral jsem flašku a šel na nástupiště.
Oslíčku, otřes se nekecal, lavičky byly naprosto luxusní. Za dvě hodiny mě vzbudily zástupy lidí, co šly na ranní směnu. Sebral jsem svých pár věcí a naskočil do prvního vlaku domů. Drobné na lístek nestačily, takže jsem zase zdrhal před štiplístkem. Měl jsem kliku a nenašel mě.
Za oknem se míhala polabská pole pod slabým příkrovem ranní mlhy. Někde v dáli za mnou chodí davy lidí kolem divné skupinky vlasatců a odrbanců a vůbec je neregistrují. To jen Oslíčku, otřes se pozorně sleduje, jak padají drobné do telefonního automatu. Chlápek se sportovní taškou dál sedí v rohu a oči mu jdou šejdrem. V davu je též pár holých lebek z řad učňů a dělníků, kteří jdou hákovat a přitom se těší na večerní lov. Oslíčku, otřes se v noci zase vybere automat, chlap s taškou má v kapse revolver a těch pár učňů večer vezme trubky a pálky a půjdou zabíjet lidi. Ale teď jako by to ani nebyla pravda…